Boj o Krkonoše! Přírodovědec Jan Štursa ve své knize nejen vzpomíná, ale klade také důležité otázky

Na knize pracoval Jan Štursa celých 15 let a přináší čtenáři půlstoletí životních osudů přírodovědce na svazích Krkonoš.

Velké blahopřání k vašim osmdesátinám. Jaká byla vaše cesta k nejvyšším českým horám? Protože vím, že vy nejste rodák z Krkonoš.
Já pocházím z Pardubického kraje, z České Třebové a zdegradoval jsem ze železničářské rodiny, utekl jsem k přírodě. Po studiích na Karlově univerzitě v Praze mě na hory celoživotně nasměroval můj tehdejší učitel prof. Jan Jeník, pozdější můj vynikající přítel, se kterým jsme procestovali půlku světa.

V dobách ledových a meziledových udělala řada fenoménů neživé i živé přírody z Krkonoš ostrov Arktidy uprostřed Evropy.
Jan Štursa, bývalý ředitel Správy Krkonošského národního parku

Vzpomenete si na vaši první návštěvu Krkonoš? Protože to možná předurčilo vaše směřování a lásku k přírodě.
Ta láska k přírodě byla doslova plenící, což zní divně od ochranáře, ale já jsem někdy ve 12 nebo 13 letech docestoval do Krkonoš. Zdolával jsem Studniční horu a tamní krásné partie a přitom jsem se rýpal v zemi, protože skalka a skalničky, to bylo moje hobby. Takže jsem pak odvážel spoustu krkonošských rostlin přísně chráněných.

Jan Štursa ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

To byste asi ze sebe později neměl radost.
Určitě ne, ale neznalost zákona, znáte to.

Čtěte také

Strážci Krkonošského národního parku vedou nekonečný boj s některými bezohlednými návštěvníky

Prý se vaší třetí životní láskou se stala kleč a kosodřevina?
Přesně tak. Protože Honza Jeník, když jsme se vraceli z několikadenní exkurze z Jizerek přes Sněžku až do Pece, tak uprostřed Sněžky mě zastavil a říká, tohle bude tvoje diplomová práce. Udělej v té spleti větví, kořenů a kmenů nějaký pořádek. A odjel do Afriky učit. Já jsem zůstal tady v Krkonoších a po dvou letech jsem úspěšně zdolal tu houževnatou dřevinu zvanou kleč, borovice horská. Má celoživotní láska.

Kdy jste přišel pracovat do Krkonošského národního parku?
Hned po škole, to znamená v roce 1965 s krátkou vojenskou roční přestávkou. A od té doby prakticky dodnes, protože i když už jsem před x lety odešel do důchodu, tak stále ještě pracuji na různých projektech a knížkách.

Čtěte také

Ostrov tundry uprostřed Evropy. Magické Krkonoše, jediné místo setkání alpských a severských druhů

Jak vzpomínáte na vaše začátky u Krkonošského národního parku? Čemu jste se tam věnoval?
Byly zajímavé. Přišel jsem nejdříve k prof. Josefu Fantovi, a když jsem se po tom roce vrátil, tak jsem nastoupil na ochraně přírody u ing. Veselého. Ale především vynikající spolupráce s tehdejším podle mého lidsky nejlepším ředitelem, a zažil jsem je všechny, včetně toho, když jsem si sám odzkoušel, že není jednoduché dělat ředitele národního parku, Mirkem Klapkou. Ten se podepsal na mnoha vynikajících kauzách, vzpomeňme třeba Studniční horu a tamní areál, který se naštěstí nerealizoval. Vzpomeňme na pohnuté události roku 1968, kdy sovětská spojovací jednotka dorazila až na kraj přírodní rezervace Dvorského lesa a začala tam plenit. Klapka byl jeden ze dvou, kterým se v republice podařilo Rusáky vystrnadit. Museli to všechno po sobě uklidit, leč dodnes zkušený oko ví, kam se podívat a kde ty stopy byly. Klapka tenkrát k tomu donutil vládnoucí garnituru, která mu to ovšem potom spočítala.

Vaše kniha s názvem Boj o Krkonoše má podtitul půlstoletí osudů přírodovědce na svazích našich nejvyšších českých hor. Knížka je to velká, plná krásných fotografií. A práce na ní vám prý zabrala celých 15 let?
Je to tak.

Pro Krkonoše je vedle množství turistů a jejich často velmi špatného chování v horách, velkým problémem zejména klimatická změna.

Jan Štursa, bývalý ředitel Správy Krkonošského národního parku

V čem jsou tedy Krkonoše především výjimečné?
Kdysi dávno jsme si popsali fenomén, který se jmenuje Krkonošská alpinská tundra, a ta je skutečně originální. Tehdy jsme vymysleli slogan Arktida v srdci Evropy. A ono to tak opravdu je, protože stovky a tisíce kilometrů na sever, na východ i na západ se rozkládají nížiny a všelijaké nízké kopečky a Krkonoše jako jediné nad tím ční. V dobách ledových a meziledových byly Krkonoše velmi ovlivněny a celá řada fenoménů neživé i živé přírody udělala z Krkonoš ostrov Arktidy uprostřed Evropy.

Čtěte také

Krkonošský rok Harrachů! 120 let od vyhlášení první přírodní rezervace v našich nejvyšších horách

Čemu všemu musely Krkonoše v tom půlstoletí čelit?
Vedle všelijakých lidských kauz, to znamená přehuštění počtu návštěvníků Krkonoš, kteří sem přijíždějí, ať už z jakýchkoliv důvodů, tak to byla především éra místní kalamity, kdy Krkonoše začaly chřadnout. A to nejen lesy, ale od úpatí až po hřebeny začaly vymírat druhy, přišli všelijací v uvozovkách nepřátelé, sice běžní zástupci, jako lýkožrout, bejlomorka, hřebenule, kupodivu i třeba jeden zástupce hrabošů, který patří mezi glaciální relikty, se stal obávaným škůdcem na pasekách, které si oblíbil a kde začal žrát kořeny vysázených nových stromků.

Období imisních kalamit muselo být také pro Krkonoše asi složité.
Bylo, protože to bylo ještě dávno předtím, než nám byla svěřena péče o lesy a lesní hospodářství. To začalo až po sametové revoluci a předtím hospodařily Východočeské státní lesy. A to nebylo zrovna to pravé ořechové z hlediska dobrého vztahu k přírodě a dobré péče o lesy.

Čtěte také

Výprava za podobou Krkonoš v dobách ledových. Z východních Čech až na daleký Svalbard

Co nejvíce ohrožuje Krkonoše v dnešní době? Jsou to lidé, jsme to my sami?
Přesně jste to řekl. Pojem overturismus, přelidnění, ostatně krásně vyjádřený v krátkém filmu kolegy Juračky s názvem Zrušme KRNAP. To je opravdu krásný a provokativní film. A vedle onoho množství lidí a jejich často velmi špatného chování v horách, je velkým problémem klimatická změna. To je fenomén, proti kterému bojovat je strašlivě těžké. Protože jde o celoplanetární problém a jak ho řešit? O to se všichni přírodovědci, ochranáři a vědci co nejvíce snaží, protože Krkonoše a jejich příroda, ta už se neposune výš. Je tady málo vody a naopak velká rozkolísanost teplot. Prostě to všechno působí velmi negativně na živou i neživou přírodu Krkonoš.

Kde to vy máte v Krkonoších nejradši? Jaké místo je vašemu srdci nejbližší? Protože vy musíte mít Krkonoše prochozené křížem krážem.
Určitě, ale stále jsou místa, kde jsem v životě nebyl. Ale jednoznačně mé nejoblíbenější jsou Labské jámy, Pančovská jáma a pověstná lokalita Schustlerova zahrádka pojmenovaná na počest prvního předkladatele návrhu, jak zřídit krkonošský, lépe řečeno, krkonošsko-jizerský přírodní park už z roku 1923. 40 let trvalo, než se jeho myšlenky oprášily a vznikl Krkonošský národní park.

Jan Štursa a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Říká Jan Štursa, geobotanik a bývalý ředitel Správy Krkonošského národního parku. Také autor nové knihy Boj o Krkonoše. Moc děkuji za rozhovor.