Výprava za podobou Krkonoš v dobách ledových. Z východních Čech až na daleký Svalbard

20. září 2017
Pobřeží zálivu Billefjorden s typickou tundrovou vegetací a zaledněnými štíty v pozadí – typický obrázek Svalbardu

Za poznáním severské přírody se vypravila osmičlenná skupina odborných pracovníků Správy Krkonošského národního parku. Z Vrchlabí vyrazila na jedno z nejsevernějších, běžnou leteckou linkou dostupných míst naší planety - souostroví Svalbard, u nás spíše známé jako Špicberky. Cílem bylo přímé seznámení s jevy a procesy, které formovaly podobu Krkonoš v dobách ledových. Tehdy měla naše horská příroda podobu dnešní severské tundry včetně údolních ledovců.

Právě s takovými přírodními a klimatickými podmínkami se lze dnes „naživo" setkat na Svalbardu. A to včetně několika druhů rostlin, které dnes nalezneme jak v Krkonoších, tak na dalekém severu. Zatímco u nás se však tyto druhy vyskytují vzácně v krkonošských ledovcových údolích a na nejvyšších vrcholech, jako pozůstatky dob ledových, na |Svalbardu jsou běžnou součástí zdejší flóry.

Špicberky jsou ostrovy v Severním ledovém oceánu. Tam vyrazili na svoji expedici přírodovědci z Krkonoš. Byl mezi nimi i Jan Materna, vedoucí oddělení ochrany přírody Krkonošského národního parku. Tak jaké to bylo? Kde jste tam přesně pracovali?
Ano, on to nebyl výlet, byla to studijní cesta za poznáním místní přírody, tundry. Pohybovali jsme se po ostrově, jak už jste říkal, Špicberky. My často označujeme celé souostroví Špicberky, ale v podstatě jen ten největší ostrov je Špicberk, západní Špicberk. Celé souostroví se jmenuje Svalbard. To znamená studenou zemi.

Mgr. Jan Materna, Ph.D. ve studiu Čerského rozhlasu Hradec Králové

Tedy studená země to asi opravdu je.
Ano, studená země to je. Když jsme přilétali, tak se otevřela mlha, což se tam často nestává, je tam většinou nízká oblačnost. A viděli jsme to, co viděli Holanďané koncem 16. století. Viděli jsme špičaté hory a Špicberky opravdu znamená špičaté hory. Takže takhle krásně nás Svalbard, respektive Špicberk, uvítal.

Tam se dá normálně letět letadlem?
Letadlem se tam létá. Letiště tam bylo zbudováno kolem roku 1975, takže vlastně od té doby jsou Špicberky přístupné. Je to v podstatě nejsevernější letiště tady v Evropě, které je přístupné pro komerčními lety.

Jak je odtamtud daleko na severní pól? To už asi nebude moc daleko.
Na severní pól to není daleko, je to nějakých tisíc kilometrů. Takže to je v podstatě kousek.

Skupina pracovníků Správy KRNAP před polární stanicí Josefa Svobody v zálivu Petunia

A proč právě Špicberky? Mají něco společného s našimi nejvyššími horami, tedy Krkonošemi?
Špicberky a Krkonoše toho mají společných několik věcí. Kdybych to vzal hlavně po té přírodovědné stránce, tak určitě posluchači někdy zaslechli termín tundra. Kdybych použil odborné slovo, tak použiji arktoalpinská tundra. V tom arkto posluchači slyší sever a to je právě to propojení s těmi severskými krajinami. V tom alpinská slyší Alpy, ale alpinská není od Alp, je to od vysokých hor. Protože naše krkonošská tundra je unikátní v tom, že to není jen vysokohorská tundra, to znamená bezlesí nad horní hranici lesa. Ekosystém, kde je chladno, kde rostliny a živočichové jsou přizpůsobeny chladu. Ale je to i tundra arktická, protože v době zalednění pevninský ledovec, který se šířil ze severu, zasahoval až do předhůří Krkonoš. Takže došlo k tomu, že se tam mísily vlivy horské s těmi vlivy ze severu.

Tedy to prostředí a klimatické podmínky na Špicberkách jsou podobné jako u nás v Krkonoších před nějakými 10 tisíci lety?
Je to přesně tak. A toto bylo i hlavním cílem naší cesty. Udělat si obrázek o tom jak to tady vypadalo dejme tomu před 10 tisíci, nebo před 15 tisíci lety. Protože krkonošská tundra je v podstatě 50 kilometrů čtverečních. A můžu říct, že i mezi odborníky se najdou tací, kteří jakoby tu tundru trošičku přehlíží. Řeknou, ale nějaké Krkonoše, vždyť ty Krkonoše nejsou rozlehlé. A opravdu, když to vezmete jakoby v tom zrnu světoběžníka, tak si řeknete, nějaké středoevropské hory.

Oproti Alpám třeba i nízké.
Přesně tak. Ale když to potom vidíte na Špicberkách. My jsme tam opravdu našli místa, kde jsme si představili v podstatě Studniční horu nebo Malý stav tak, jak asi vypadaly v době zalednění nebo krátce po tom, co ledovce začaly odtávat. Co bylo úžasné, tak jsou tam ty ledovce aktivní pořád. Takže vidíte ledovcové jezero, vidíte velikánské morény.

Krajina formovaná ledovcem Ragnar. Takto vznikala i krkonošská ledovcová jezera a údolí

To je materiál, který přenáší ledovec.
Ledovec je ohromná masa ledu, která tlačí před sebou a pod sebou velikánské množství materiálu. A ten materiál pak nakupí. Jsou boční, čelní morény a v podstatě ta moréna, když to řeknu, je jakási hráz, která potom když ten ledovec odtává, tak zadrží vodu a vznikne tam ledovcové jezero. A my dnes ty morény vidíme v Krkonoších u Malého i Velkého stavu. Ale už jsou zakryté klečí, jsou porostlé vegetací.,Aale když ty morény vidíte jak vypadají aktivní, jak jsou veliké, tak si dokážete lépe představit, jak to v Krkonoších vypadalo, jak ty ledovce fungovaly. Jaké množství hmoty dokáží přemístit. Samozřejmě u nás už k tomu potom šly další vlivy, které je zase zploštily. Ale tam to vidíte vyvinuté v celé té kráse.

Jaké tam vůbec bylo počasí? My jsme říkali, že to jsou studené ostrovy.
Jsou to chladné ostrovy. Ta západní část je ovlivňována větví Golfského proudu, takže je malinko teplejší, ale teploty se tam pohybovaly kolem 5 stupňů Celsia. Na kraťasy to rozhodně v létě nebylo. Nebylo to ani na velké mytí. Protože tam fouká vítr a v podstatě na terénní stanici možnosti mytí jsou buď v moři, které má 3, 4 stupně a voda, která taje z ledovců. Ta má kolem 1 stupně.

Tak kolikrát jste se za těch 14 dní myl?
Myli jsme se pravidelně, ale není to na velké sprchování. Sprcha tam byla, ale tu nikdo nevyužil.

Určitě takovou pro Středoevropana velkou raritou bylo to, že tam vlastně slunce nezapadá. Tam je v létě prostě arktická bílá noc.
Je tam bílý den 24 hodin. A to znamená, že jednak můžete pracovat 24 hodin. K večeru a v noci se uklidnil vítr a protrhala se obloha. Tedy kolegové, kteří tam pracovali z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, protože to je stanice polárního centra při zmiňované univerzitě, tak chodili pracovat v noci ve 2 hodiny ráno.

Když jim k tomu svítilo slunce, proč ne?
Určitě. Ale to má i velký význam pro rostliny a pro živočichy. Protože třeba spousta ptáků tak dokáže lovit potravu celých 24 hodin. A to jim pomáhá v takhle nehostinných podmínkách vychovat mláďata v krátké době.

A jak tam vypadá příroda, když si ji máme představit? Asi tam nebudou žádné velké stromy. Prostě tundra a holá pláň?
Ano, nejsou tam stromy, nejsou tam keře. Respektive jsou tam keříky. Najdete tam třeba břízu, ale je to taková ta poléhavá bříza. A ta je opravdu jen na pár místech. A 60 procent Špicberků je pokryto sněhem a ledem, ledovci.

Mgr. Jan Materna, Ph.D. ve studiu Čerského rozhlasu Hradec Králové

Co lední medvěd? Vy jste biolog, který se soustředil hlavně na živočichy. Botanici s vámi byli také?
Botanici s námi byli, byl s námi kolega hydrobiolog, takže to spektrum bylo pestré.

Potkali jste tedy ledního medvěda nebo ne?
Ledního medvěda jsme si samozřejmě přáli vidět. Ale v tom arktickém létě se v této oblasti vyskytují zřídka. Jeden den se nám to podařilo, když jsme medvěda pozorovali na nějaké 2 kilometry, což byla taková maličká bílá tečka. Ale druhý den, když jsme odjížděli, tak se medvěd rozhodl přeplavat záliv. A při nedělní procházce před cestou zpátky jsme na něj na pobřeží málem narazili. Ale samozřejmě narazit na ledního medvěda, to je velmi nebezpečné, takže nosíte s sebou zbraň.

Vás tam učili i střílet?
Ano, to je vlastně povinnost pobytu na stanici. Kdy proděláte kurz zacházení se zbraní, máte vysílačku, musíte být neustále ve spojení. A kolegové nás upozornili, že proti nám jde medvěd. To znamená my jsme se honem odklidili pod vrchol hory, abychom se s medvědem nesetkali. Byl to silný zážitek. A tam jsou pravidla nastavena tak, že příroda a medvědi mají přednost. To znamená, že je zakázáno se k medvědovi přibližovat. Oni jsou tam doma.

Co je tedy výsledkem toho vašeho zkoumání a pobytu na Špicberkách? Kdybyste to krátce zhodnotil?
Výsledkem toho je, že jsme si zase uvědomili, jak máme cenná společenstva. Jak cenná tundra je na našich vrcholcích. A uvědomili jsme si, že je potřeba neustále pracovat na tom, abychom ji dokázali chránit. Protože vezmete-li si počet návštěvníků, kteří navštíví Krkonoše a samozřejmě každý by se rád podíval na vrchol Studniční, na vrchol Luční hory. Ale člověk si tam uvědomil i takovou maličkost, jak jsou ty tundrové ekosystémy zranitelné. Před 60 lety tam projela ruská nákladní auta a pořád ta stopa na těch Špicberkách vedle té stanice byla vidět. A to stejné platí vlastně i pro naše vrcholky. Tedy ty lidské aktivity, čisté sešlapávání ano, jeden, dva lidi nevadí. Ale pak když už je to 10 lidí, tak ty stopy se hojí v řádu ne měsíců, ale v řádu roků.

Tak věříme, že se vaše poznatky odrazí v tom, jak chránit a udržovat naši krásnou krkonošskou jedinečnou přírodu.