Za vším hledej ženu! Dárek od manželky odstartoval životní lásku Jana Tomka ke všem parním strojům

23. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Tomek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Byl jednou jeden dům v Hradci Králové v Malšovicích a před ním stál obrovský parní stroj. A teď už by pohádka klidně mohla pokračovat dál. Jenže to není pohádka, ale skutečnost. Zastavíme se v rodinném domě Jana Tomka, kde je dokonce Muzeum parních strojů. Ty jsou totiž jeho velkou vášní a radostí.

Pozvete nás k vám do muzea?
Samozřejmě, přijďte se podívat. Jako byste vešli do devatenáctého století. Století páry.

Jak začala vaše láska ke krásným starým strojům?
Už odmalička mě zajímala technika. A to taková, kde jsem něco mohl vyrobit a udělat, rodiče mě v tom podporovali. A v roce 2002 jsem dostal jeden model parního stroje od manželky k narozeninám. To byl počátek, takže za vším hledej ženu.

Manželka je ráda, že mi tenkrát model stroje dala. Protože se nehádáme u televize, kdo bude koukat na jaký program. Já jsem pořád v dílně.
Jan Tomek, Muzeum parních strojů v Hradci Králové

Takže všechno odstartoval dárek od manželky?
Jeden parní strojek jsem měl už doma z mládí, to byla Igla Trhové Sviny, kde vyráběli tyto strojky. A v průběhu tří týdnů se mi podařilo v bazaru sehnat ještě jeden parní strojek. Najednou jsem měl tři a říkal jsem si, to je krása, jsou to krásné hračky. Postupně se mi podařilo v průběhu jednoho roku sehnat mnoho dalších věcí. Ale začal jsem pozdě, což byla velká škoda, kdybych začal někdy v roce 1980, kdy těchto strojů ještě bylo mnoho, měl bych jich daleko víc.

Čtěte také

Vynález parního stroje v 19. století byl historický přelom. Protože do té doby to byla jen koňská síla, ne?
Do 18. století se továrny a fabriky stavěly jen tam, kde byla voda, kde mohlo být kolo vodní kolo. Tam se pomocí různých hřídelí poháněly stroje. Ale přišlo 19. století páry, jak se říká, James Watt vynalezl první opravdový parní stroj. A tím to začalo. Továrny se přestěhovaly do měst, čím mělo město víc komínů, tím bylo průmyslovější. Všechno začalo v Anglii.

Když vznikly první parní stroje například v textilních továrnách, to se muselo ale nejdřív zatopit?
Samozřejmě. V 18. století stačilo jen vodní kolo a v 19. století musel přijít topič a zatopit pod kotlem. Následoval strojník, který pustil parní stroj a pomocí transmisního hřídele se jednotlivé stroje přes pásové řemeny otáčely, proto se také dodnes říká běž od válu, aby tě nechytl řemen. To znamená, aby se nestal malér, to je takové přirovnání.

Jeden obrovský parní stroj stojí přímo před vaším domem.
To je moje pýcha. Jde o stroj z cukrovaru ze Syrovátky, kde poháněl jakési zařízení. Když francouzský průmysl koupil naše cukrovarnictví, tak to tam bylo nanic a mně se ho podařilo získat. Pracoval tam až do roku 2002, než cukrovar Francouzi koupili. Takže století páry vlastně nebylo jen 19. století, ale dá se říct, že i začátek 21. století. Stroj má 10 tun a setrvačníky mají v průměru 2 metry 80 centimetrů. Je to opravdu monumentální dílo našich předků, co dokázali lidi dříve vyrobit.

Čtěte také

Zastavují se tam lidé a vy potom zvete dál do svého muzea. A přinesl jste nám něco ukázat i do studia.
Přinesl jsem jen dva modely parních strojů, takové hračky, kterých mám na 150. Parní hračky vyráběny německé firmy od konce 19. století. Rozvoj se z Anglie do Německa přenášel velmi rychle. Je to zmenšený funkční parní stroj, kde se normálně topilo. Dá se dovnitř voda a pevný nebo tekutý líh, podle toho, o jaký strojek jde, líh se zapálí, z vody se vytvoří pára a parní stroj normálně funguje. Tenkrát to byly hračky pro děti, teď jsou to hračky pro dospělé.

Dnes si hrají malé děti s mobily.
Dnes už bohužel k parním strojům děti nemají takový velký vztah. Ale vážím si každého dítěte, které k nám přijde a projeví zájem o tyto krásné hračky.

Ve vašem muzeu je prý také nějaká lokomobila?
Ano, mít lokomobilu byl můj sen. Stálo mě to 15 roků přemlouvání jednoho pána, až teprve když odešel do nebíčka, podařilo se mi od pozůstalé rodiny tento krásný stroj získat. Celý ho rekonstruuji a věřím, že na příštím ročníku Noci muzeí, který bude doufám už letos, se mi ho podaří ukázat zájemcům.

K čemu taková lokomobila sloužila?
Lokomobila, to byl velký parní stroj, který tahaly koně na pole. Byl to motor, který poháněl mlátičku nebo fukar přímo na statku. A aby po mně zůstalo něco technicky vyrobeného, tak se už 9 let snažím vyrobit pomocí anglických výkresů, které jsem koupil od pána z Anglie, dva páry oraček. Oračky byly obrovské stroje, které měly 20 tun, byly tak těžké, že nemohly jezdit po poli a tahat za sebou pluh. Takový předchůdce traktorů. Oračky přijely na kraj pole a pomocí bubnů a lana se přetahovaly o pluh. Musely být ty stroje dva naproti sobě, na každé straně pole jeden stroj a přetahovaly se lanem. Pluh do té doby tahal kůň, jednu radlici a teď zorali najednou 4,5 metru.

Čtěte také

Takže vy jste si postavil takovou industriální továrnu?
Je to moje velká chlouba, takový vstup do 19. století. Zabral jsem kus zahrady a díky štěstí a náhodě se mi podařilo sehnat staré cihly a okna z bývalé textilky z Doudleb. Postavil jsem pavilon s dřevěnou dlažbou, na které jsou k vidění všechny mé krásné velké stroje.

Ještě mi řekněte, je manželka vůbec ráda, že vám tenkrát koupila parní stroj?
Manželka je určitě ráda, protože se nehádáme u televize o přepínání, kdo bude koukat na nějaký program. Protože já jsem neustále v dílně.

Tak se na tu krásu přijeďte podívat do Hradce Králové.
Ještě si dovolím poprosit, kdyby se náhodou někomu podařilo najít na půdě či v garáži nějaký parní stroj nebo třeba i jen jeho torzo, budu moc rád, když mi dáte vědět. Rád ho odkoupím, abych rozšířil sbírku a ukážu ho v budoucnu lidem, kteří o to mají zájem.

Jakub Schmidt a Jan Tomek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Celý rozhovor s Janem Tomkem o kráse a kouzlu parních strojů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová