Vladimír Burjánek: Strážce číslo 32

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Cestování

K nám do údolí se dostal přes manželství s dcerou jednoho ze starých osadníků. Byl příkladem toho, když dáte hlupákovi razítko, nebo odznak a i sebemenší pravomoc, je zle. Jako mladý čundrák se seznámil se všemi neřestmi a zakázanou činností v chráněné krajinné oblasti a nyní jako strážce všechno nesmlouvavě trestal.

Netoleroval ani sebemenší prohřešky chatařům, kteří ho sice znali z minulosti, ale záhy zjistili, že je zbytečné s ním o čemkoliv diskutovat. Mohli se jen bránit, když věděli víc než on.

Jako když nás zastavil už poněkolikáté, když jsme šli na ryby, chtěl nás legitimovat a vidět oprávnění k rybolovu na potoku Žehrovka.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Nedělní káva

Nemělo cenu se s ním dohadovat, ale neodpustil jsem si, vyzkoušet ho. „A jestlipak víš, odkud můžeme chytat?“ Zeptal jsem se. „Od splavu,“ odpověděl špatně. „Chyba, až od Podsemína,“ poučil jsem ho.

Ale zpátky k situaci, kdy se objevil u nás před chatou. Chvíli něco nesouvisle vyprávěl. „Dáš si kávu?", zeptal se můj pohostinný švagr. Strážce neodmítnul. „Martine, běž pánovi uvařit kávu,“ vyzval svého syna. Po chvíli chlapec mok přinesl. „To si dám s chutí,“ řekl nezvaný host a učinil tak.

První dlouhý lok darované kávy nic, druhý vykreslil na jeho obličeji odporný škleb. „To bylo schválně?,“ zeptal se přísně a obsah hrnku vylil do ostružin. „Slanou kávu si nechte!“ Marné bylo vysvětlovat mu, že chlapec se spletl, cukr i sůl že máme ve stejných miskách. Uraženě odcházel. Zatímco se všichni naši dusili smíchem, zavolal jsem ještě na něho. „A pospíchej, bylo tam i projímadlo.“