Vladimír Burjánek: Autobus
Jezdím raději autobusem než vlakem. Dávám přednost čtyřem kolům před drnkáním pražců. Možná i proto, že je to zvyk. Když jsme v naší vesnici dokončili základní vzdělání, do měšťanky jsme už dojížděli necelých pět kilometrů. V čoudící Karose, kde jsme byli přidušeni v okamžicích, kdy se řidič pokoušel topit, bylo dětem vyhrazeno místo úplně vzadu.
Tady jsme byli namačkaní jako sardinky. Nebylo už místo, téměř se nedalo ani dýchat, ale přísní řidiči křičeli, postupujte dozadu! S modernizací dopravy a nárůstem spojů se situace měnila. A zažil jsem mnohé. Při dojíždění do Prahy už bylo místa dost. O padající kufry na hlavy dřímajících pasažerů nebyla nouze.
Čtěte také
Autobusem jsem jezdil i spoustu let do zaměstnání. V horském terénu i hradecké rovině. Poznal jsem vzteklé i laskavé řidiče, vychované i neslušné pasažéry. Na to všechno jsem vzpomínal, když jsem nedávno zase nasedl do krásného autobusu. Na jedné trati jsem v týdnu absolvoval stejnou trasu, ale pokaždé za jiné peníze. Prý za to mohou sektory.
V jednom z těch autobusů jsem objevil něco, co mně nadchlo. Když jsem si sedl, na opěradle přede mnou byl citát. Rozhlédl jsem se a citátů dne bylo na zadní straně sedadel připevněno v chráněné fólii víc. Kdo přišel s tímto hezkým nápadem, nemá hlavu jen na čepici a zaslouží si pochvalu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
