Vladimír Burjánek: Malíři
Celý život lituji, že nemám výtvarný talent. Kdybych byl milionářem, kupoval bych určitě obrazy, spoustu obrazů. Takhle se na ně chodím jen dívat do galerií. Obrazům dávám přednost, ačkoliv oceňuji i další umělecké směry, a ty, kteří pracují s kamenem, dřevem, železem sklem, hlínou i jiným materiálem.
Čtěte také
Mezi malíři jsem měl několik kamarádů a jejich práce, obrazy i grafiky, krášlí stěny našeho bytu. První obraz jsem dostal od mého učitele hudby, který mě šest let trápil u klavíru. Na závěr mi pak věnoval, protože vedle muziky také maloval, obraz. Bernardýna se slzavýma očima a velkou hlavou stojícího v plenéru.
Ten obraz jsem si nepověsil a beru to jako záblesk vkusu při osobním posuzování uměleckých děl. Věnoval jsem ho, protože měl krásné plátno, kamarádovi Petrovi Tamchynovi, který si v té době klestil cestu k uznání. Namaloval na mé plátno motiv šachové partie hrdiny z tehdy běžícího Bergmanova filmu Sedmá pečeť.
Čtěte také
Obraz mi dal, potom si ho půjčil na výstavu a už se mi nevrátil. Mám od něho jen pár grafik a pastel, olej žádný. Jsem rád, že mám tři obrazy a několik grafik od Vladimíra Komárka. Jeho malířský a později i vypravěčský talent byly obdivuhodné.
Dalším kamarádem, jediným žijícím, je ukrajinský malíř Michail Ščigol, člověk s neuvěřitelným životním příběhem. V poslední době mistr obrazových cyklů. Přišel z Kyjeva a už léta žije v Česku. Rád jsem se podílel textem na jeho monografii. Na všechny tři moje skvělé malířské kamarády platí Solženicinova slova. Umění, to přece není co, ale jak.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
