Smíření v Českém koutku. Vzpomínky pamětníků na poválečné osudy v česko-polsko-německém Kladsku

Podrobnosti nám poví dokumentarista Post Bellum, o.p.s. PhDr. Miroslav Tyč, který je naším hostem. Tak co nás v hradeckém Artyčoku čeká?
Primárně je to samozřejmě promítání našeho dokumentu, který pojednává o situaci v Kladsku zejména po druhé světové válce. Došlo k velkým posunům hranic a nemohli za to ani Poláci, ani Češi, natož Němci, i když ti byli tenkrát impulsem. Ale rozhodly mocnosti, že velkou část Polska vlastně z dnešní Ukrajiny přesunou na západ, v podstatě na území Německa. A tady v Kladsku narazili na území sice německé, ale s velkou českou komunitu, což nevěděli.

Stojí tam třeba proti sobě vzpomínky Poláka a Čecha na jednu situaci. Oba pohledy byly v zásadě správné, protože je to o emocích.
PhDr. Miroslav Tyč, dokumentarista Post Bellum, o.p.s.

Došlo samozřejmě k nějakým střetům, nebyla to určitě od začátku sounáležitost a láskyplnost. A došlo k nucenému vystěhování spousty Čechů. A mnoho jich na to nečekalo. Ze zhruba pětitisícové komunity asi 3,5 tisíce lidí uteklo přes hranice dříve, než je stihli vystěhovat do Německa. Část jich tedy vystěhovali do Německa a část nakonec zůstala na onom území. Protože v roce 1947 už se nakonec dohodli, že to území nebude české, v což spousta Čechů z Kladska doufala. Ale že tam v rámci české komunity vznikne nějaké centrum, škola a tak dál.

Čtěte také

Zachovejme válečné i totalitní příběhy, dokud pamětníci žijí. Nebezpečím je ztráta národní paměti

Jak na to vzpomínali pamětníci, se kterými jste se setkali? Vy jste jich pár do Velkého Poříčí přivezli i z Polska, z Wroclawi.
Vozili jsme primárně polské pamětníky, kteří pamatují přesun z Ukrajiny do této části. Jak to viděli ze svého pohledu. Oni přišli většinou jen s jedním rancem. A samozřejmě nás zajímal i pohled Čechů, kteří tam žili, jak oni vnímali soužití i následnou situaci. Většina z nich to tenkrát vnímala jako křivdu, ať už z polské nebo z české strany. Ale ze zpětného pohledu už zase mluvili o tom, že to vlastně dopadlo svým způsobem dobře, že se neměli špatně, že sice museli začínat na české straně začínat od začátku, byly tam problémy s přestupem hranic a tak dále, ale nevzpomínali už na to úplně ve zlém.

Dokument o této historii tedy vypráví prostřednictvím příběhů obyčejných lidí? To je už tradice Paměti národa či organizace Post Bellum.
Určitě. My vedeme rozhovor s pamětníkem, který vzpomíná a vypráví. Ptáme se na to, co nás zajímá, procházíme celý jeho život, abychom viděli nejen kořeny klíčových událostí, ale i to, jak potom vše pokračovalo v jejich životě dál, jaké měla ona historická událost dozvuky.

Čtěte také

Databáze Paměti národa shromáždila už přes 10 500 osobností. Český rozhlas je partnerem projektu

A co historická fakta? Jsou v dokumentu také nějak doplněna?
Samozřejmě. I v rámci těch rozhovorů se snažíme ony osoby konfrontovat s realitou, o které si historicky myslíme, že tam byla. A samozřejmé v dokumentu je to pak zohledněno ještě víc. Stojí tam třeba proti sobě vzpomínky na jednu situaci v jedné konkrétní vesnici pohledem Poláka, a jak to viděl naopak Čech. Oba ty pohledy byly v zásadě správné a nedá se na nich úplně nic historicky měnit, protože je to primárně o emocích. Ale na druhou stranu v rámci dokumentu usměrňujeme, jak to vypadalo.

Jak se tedy zmíněný film přesně jmenuje?
Název vychází z toho, že jsme chtěli mluvit o tom, že na tomto území se střídaly tři národy. Tedy Kladsko je v názvu dokumentu v češtině, v polštině i v němčině. A plus smíření v Českém koutku. Český koutek je historický název, který použil spisovatel Kubín, když tam sbíral od rodilých Čechů jejich češtinu a vyprávění. Takže název je v rámci projektu Kladsko: smíření národů, Smíření v Českém koutku.

Můžeme představit váš tým, který na filmu spolupracoval?
Primárně se mnou pracovala Markéta Bernatt-Reszczyńská, která umí výborně polsky, takže zpovídala polské pamětníky. Spolu jsme potom psali scénář a připravovali samotný dokument. Jinak se na filmu samozřejmě podílela spousta lidí od kameramanů, dalších kolegů produkčních a musím vyzdvihnout práci střihače. Myslím si, že ten ve finále na udělal nejvíce práce.

Čtěte také

Muzeum totalitních režimů vám rozbuší srdce a na vlastní kůži zažijete příběh konkrétního pamětníka

Premiéra je tedy v Hradci Králové. Ale následovat budou další promítání, dokonce i ve Velkém Poříčí.
Velké Poříčí jsme zvolili přirozeně vzhledem k tomu, že jsme se tam dvakrát na 14 dní usadili a natáčeli v červnu a v září. Tak nám přišlo vhodné umístit promítání přímo do budovy společenského domu v tomto městysi. Jde o česko-polský projekt, primárně s podporou Ministerstva zahraničí, respektive Česko-polského fóra. Takže máme partnery v Polsku, budou tedy potom další dvě polské premiéry v Bystřici Klodské a ve Wroclawi.

Jak vy jste se dostal k práci dokumentaristy pro Paměť národa?
To je delší příběh. Ale v rámci pobočky pro východní Čechy jsem tady v podstatě skoro od jejího začátku. V Hradci Králové je studio a sídlo na univerzitě, Institut Paměti národa je potom v Pardubicích.

Dokumentarista Paměti národa a organizace Post Bellum, o.p.s. Miroslav Tyč byl dnes naším hostem. Moc děkuji za rozhovor.