Muzeum totalitních režimů vám rozbuší srdce a na vlastní kůži zažijete příběh konkrétního pamětníka

8 fotografií

Co je Paměť národa a co je Post Bellum?
Paměť národa je úžasný projekt, který má za cíl shromáždit co největší množství vzpomínek pamětníků a představit je veřejnosti. A Post Bellum je nezisková organizace, která tento projekt společně s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů sdružuje a zajišťuje, aby neustále přibývaly nové vzpomínky. Hledáme také neustále nové způsoby, jak tyto příběhy představit.

Tomáš Heller ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak dlouho jste vy osobně součástí Paměti národa?
Nastoupil jsem v lednu roku 2018, přičemž založení pobočky v Hradci králové ještě bez mé přítomnosti proběhlo v listopadu 2017. Možná si posluchači vzpomenou na krásnou výstavu o Václavu Havlovi, která byla v Hradci Králové. To byl takový první impuls, kterým se Paměť národa připomněla. Já jsem potom následně vyhrál výběrové řízení a nastoupil jsem od ledna.

Je to první takové muzeum možná i na světě, protože v sobě spojuje moderní technologie a vyprávění pamětníků. Vtáhne vás do historie.
Tomáš Heller, ředitel východočeské pobočky Paměti národa

Jakých bylo těch 5 let?
Strašně skvělých a dynamických. Člověk až žasne, kolik se toho za tu dobu stihlo. A také jak se změnila společnost i svět. To vše zapříčinilo, že i Paměť národa reagovala svým způsobem. To znamená, začali jsme pomáhat pamětníkům v době covidu, aktuálně pomáháme Ukrajině, snažíme se vybrat finanční prostředky a pomoci ukrajinské armádě. To jsou věci, které mě skutečně ani nenapadly v roce 2018, kam bych se mohl se svou prací až dostat.

Čtěte také

Databáze Paměti národa shromáždila už přes 10 500 osobností. Český rozhlas je partnerem projektu

Pamětníci vyprávějí své životní příběhy a vzpomínky na důležité momenty svého života a naší historie. Vy je zaznamenáváte, aby zůstaly zachovány pro další generace. Můžete zavzpomínat na nejsilnější momenty a setkání?
To, co jste zmínil, se nezměnilo. Změnila se ale struktura pamětníků, které natáčíme. Dříve to byli pamětníci více k druhé světové válce, ovšem za posledních několik let se to posunulo spíše k 50. letům, protože ti pamětníci ubývají a jsou to už velmi staří lidé. Sice ještě některé pamětníky z období druhé světové války natáčíme, ale už to není tak časté. A všechna ta setkání byla silná. Natočili jsme spoustu pamětníků, byly jich stovky a každý příběh je trošku jiný. Samozřejmě ne s každým pamětníkem jsem se setkal, ale potom jsou příběhy typu Lubora Šušlíka, což je člověk, který bojoval o Český rozhlas v Praze, byl to celoživotní skaut a je to člověk, který se tak nesmazatelně zapsal do mé mysli, že na něj asi už nikdy nezapomenu. Vždy pro mne bude takovým vzorem, že lze být statečný v každé době. A takových lidí skutečně není mnoho.

Lubor Šušlík - příběh Paměti národa|foto:archiv Paměti národa

A pan Lubor Šušlík může také trošku i za to, že v Pardubicích vzniklo muzeum Paměti národa, je to tak?
To jsou potom takové životní náhody, které způsobí, že se osudy prostě neskutečným způsobem propojí. Je to tak, pan Šušlík byl člověk, který říkal: ‚Tomáši, pojďme založit nějaké muzeum, kde budeme vzpomínat na pamětníky 20. století, kteří jsou skutečně těmi nosnými'. Byl to velmi skromný člověk. A já jsem mu odpovídal, že si nejsem úplně jist, jestli na to máme kapacity. A potom za pár měsíců jsem mu mohl zavolat, že muzeum bude. Otevřeli jsme ve východních Čechách první Muzeum totalit v České republice, a to právě v Pardubicích. Mají tam zdarma vstup, včetně dopravy, všichni žáci a studenti z Královéhradeckého kraje, tedy je to skutečně takový východočeský institut.

Čtěte také

Zachovejme válečné i totalitní příběhy, dokud pamětníci žijí. Nebezpečím je ztráta národní paměti

Takže od března máme v Pardubicích v Machoňově pasáži Muzeum totalitních režimů, je to tak?
Je to tak. Je to první takové muzeum v České republice, které je vlastně unikátní nejen v rámci našeho státu, ale v celé Evropě a možná i na světě, protože v sobě kloubí moderní technologii a vyprávění pamětníků, a to takovou formou, že je návštěvník vtahován do děje. Nabízíme mu možnost zapojit se všemi smysly do příběhu konkrétního člověka a tím se cítit být chvíli v jeho kůži. A to způsobuje úplně jinou dimenzi v prožití příběhu a v tom, jak lze chápat historii a jak se do ní ponořit.

Je to tedy hodně interaktivní expozice.
Ano, je to velmi interaktivní. Potkáte tam jak rozšířenou realitu, tak například speciální komory. Tam když si vlezete, tak na vás pustíme kouřostroj se specifickým pachem, lasery, zvuk do uší. Takže potom, když vám vyprávíme příběhy o tom, jak se například pamětník blížil vlakem do koncentračního tábora, nebo vypravíme příběh o tom, že došlo k nějakému šťastnému shledání na konci války, tak se opravdu cítíte, že jste tam. Buší vám srdce a protože procházíte celý příběh s pamětníkem, tak emoce jsou skutečně mnohem reálnější.

Expozice prvního Muzea totalit najdete v Pardubicích|foto:archiv Paměti národa

I samotné umístění muzea je symbolické. Je to historické místo, které má souvislost s druhou světovou válkou, ne?
Ta historie je delší a je to na úplně samostatné a velmi dlouhé vyprávění. Ale když to zkrátím, tak ta budova je prvorepubliková, má francouzský nádech, myslím Machoňovu pasáž v Pardubicích. A výstava se nachází ve sklepních prostorech, v prvním patře máme vzdělávací místnosti, kam vozíme studenty. A když tam přijdete, tak vás obklopí neomítnuté cihly, je to tam velmi hrubé prostředí, jehož atmosféra se ale dá fantasticky proměňovat různými efekty. My si s tou atmosférou a se světlem hrajeme, tím pádem proměňujeme celou scenérii.

Čtěte také

Nejrozsáhlejší veřejně přístupná pamětnická databáze v Evropě má teď studio i v Hradci Králové

Budova je například zajímavá i tím, že Alfred Bartoš, jeden z odbojové skupiny Silver A, jejich velitel, tam v naší vzdělávací místnosti měl své poslední krycí zaměstnání a ubytování u inspektora Hebkého. Je to místo, ze kterého potom utíkal před gestapem. To znamená, že tím místem prošly dějiny.

Ukazujete jen příběhy druhé světové války nebo se budete postupně zaměřovat i na jiné důležité milníky naší historie?
Aktuálně je tam nahraná expozice k druhé světové válce, ale pokračovat budeme i dalšími epochami 20. století.

Teď si říkám, že i já jsem už svým způsobem pamětník na události sametové revoluce. To mi bylo 8 let, ale už jsou to vše historické události.
To je pravda, v roce 2019 jsme měli 30 let od sametové revoluce. Natáčeli jsme spoustu pamětníků nejen ve východních Čechách. Ale když se máme rozhodnout, jestli je lepší konkrétní peníze investovat do pamětníka z druhé světové války, který zde už nemusí dlouho být, nebo natočit například vás, jak jste v osmi letech prožíval sametovou revoluci, tak zvolíme toho staršího pamětníka. A s vámi si promluvíme, až budete stár.

Expozice prvního Muzea totalit najdete v Pardubicích|foto:archiv Paměti národa

A potom se všechny vzpomínky krásně propojí.
Protože kouzlo Paměti národa je i v tom, že my se zeptáme pamětníka, který prožil druhou světovou válku, také na to, jak vnímá sametovou revoluci. Život dokáže odhalit 20. století tak, jak ho konkrétní člověk skutečně vnímal. Zaznamenaný rozhovor je velmi košatý a zajímavý, Paměť národa se ptá i na otázky, které běžně historici nepokládají. Tedy například, bál jste se o své děti, když je mlátili obuškem během sametové revoluce? A ten pamětník vám řekne takovou odpověď, že vám to vyrazí dech. A vy se najednou zamyslíte, co to pro toho člověka vlastně mohlo znamenat, když se v jeho starším věku opakovaly nějaké násilné události a on už měl vlastní rodinu.

Ředitel východočeské pobočky Paměti národa a organizace Post Bellum Tomáš Heller byl naším hostem. Moc děkuji za rozhovor.