Renesanční muzika je jako jazz, hodně se v ní improvizuje, usmívá se mladý flétnista Ondřej Hanuš

Když se mi dostal do ruky váš životopis, tak jsem nevěřícně koukala, že při svém mládí už toho máte na kontě opravdu hodně. Ale začalo to prý tím, že vám rodiče pouštěli hudbu, ještě než jste se narodil. A pak i v dětství. Tak jaká hudba se u vás doma hrála?
Hrála mi právě renesanční muzika, středověká i japonská muzika, všechno tohle. Můj kmotr se jmenuje Konstantin Korovin a je to velký milovník umění a kunsthistorik. Ve své době měl krámeček s muzikou na rychnovském zámku, kde můj tatínek kupoval cédéčka. A tam byly ty nejlepší věci, které se daly sehnat. A bylo tam i cédéčko mého profesora ve Francii Pierra Hamona.

Ondřej Hanuš ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Ale to jste tenkrát samozřejmě ještě nemohl vědět.
To jsem ještě nevěděl, ale je to zajímavý příběh. První muzika, kterou jsem v životě slyšel.

Rodiče jsou hudebníci nebo jen vášniví posluchači?
Vášniví posluchači. Mamka trošku hrála na piano, takže tam nějaké muzikantské kořeny budou, a tatínek je malíř a básník.

Mám hodně rád ticho. Poslech hudby není pro muzikanta nutný. Ale rád si pouštím jazzovou muziku, třeba teď Milese Davise.
Ondřej Hanuš, hudebník

Jak to potom pokračovalo? Prý jste už ve školce zkoušel hrát zobcovou flétnu?
Přesně tak. Jako asi mnoho dětí. Ono to potom pokračovalo i na základní škole, prostě jsem se muziky nevzdal.

Čtěte také

Když chcete být v něčem dobrý, musíte tomu věnovat svůj čas. A to platí v jakémkoliv oboru

Ale vstoupilo do toho ještě violoncello. Co rozhodlo o tom, že nakonec vyhrála flétna?
Nějak jsem si uvědomil, že bych asi nebyl dostatečně dobrý na to, zahrát si na violoncello, co bych chtěl. Proto jsem se pak rozhodl, že se spíš ujmu flétny a budu moci dělat přesně to, co chci.

Po základní škole jste se vydal do Ostravy, což je dost z ruky z Rychnovska. Proč právě tam?
Protože byla jen dvě hudební gymnázia v republice, v Praze a v Ostravě. A v Ostravě učil skvělý Jan Kvapil, to je velká osobnost zobcové flétny v Česku, velký pedagog, má různé učební sešity. Zkrátka jsem o něm věděl, a když jsem se rozhod, že budu chtít pokračovat s muzikou, ale nechtěl jsem se úplně vzdát všeobecného vzdělání, tak jsem mířil na hudební gymnázium za ním do Ostravy.

Čtěte také

Trumpetista od Boha a od babičky. Osmiletý Petr Stránský z Trutnova jazzuje i s kapelou

Ovšem vás to zaválo potom ještě dál a studujete ve Francii.
Ano Francie a Lyon. Tam jsem se dostal až po šesti letech v Ostravě a právě za tím profesorem. Úplně náhodou, a tam jsem byl také 6 let. Teď jsem skončil, po šesti letech jsem se zrovna asi před 10 dny přestěhoval zpátky do Česka. Je to změna, ale k lepšímu. Za ty roky mám opravdu čím dál víc rád Českou republiku. Vše tady funguje, vše je jednoduché, člověk se domluví na úřadě a tak dále.

Měl jste pocit, že ve Francii tomu tak úplně není?
Zdálky, z České republiky, se může zdát, že ve Franci jde všechno dobře, skvěle a samo. Ale když tam člověk nějakou dobu žije, tak postupem času zjistí, že je tam je nepropustná byrokracie. Zvláště pro cizince, ze začátku, když člověk ještě neumí tolik francouzsky, tak je to opravdu náročné. Pak už je to sice lepší, ale stále určitě těžší než tady u nás.

Čtěte také

Chci, aby se děti s muzikou cítily svobodné, říká violoncellista a hudební pedagog Jan Zemen

Když jste odcházel do francouzské školy, tak jste neuměl dobře francouzsky?
Neuměl jsem nic francouzsky. Asi dny v týdnu jsem byl schopen říct. Ale spoléhal jsem na to, že noty jsou všude stejné. Také se to tvářilo jako hodně internacionální škola, tak jsem si myslel, že si pomůžu angličtinou. Ale nakonec z angličtiny tam moc nebylo a moc to nešlo. Ale když je člověk hozen do vody, tak se vcelku rychle musí naučit plavat.

Jaký je hlavní hudební styl vašeho pedagoga Pierra Hamona?
Neklasický. On je velký milovník jihoamerické muziky a improvizací, takových věcí. Takže když jsem k němu jel poprvé na konzultaci, ještě než jsem se tam probojoval na studia, tak mě zaujalo, že měl úplně jiný přístup než ostatní profesoři a interpreti, kteří jezdili učit i do České republiky. Protože když tady byly kurzy staré hudby a setkal jsme se s nějakým zahraničním profesorem, tak všichni motivovali člověka podobně a stejným směrem. A pak jsem byl v Lyonu překvapen, že to jde i z úplně jiné strany. Mluvil o zvuku s takovým vnitřním cítěním.

Vás oslovila a okouzlila starší hudba 16. století, renesanční muzika. A vznikl i soubor La Quinta Pars, kde s vámi hrají vaši spolužáci z Francie.
Ano, dali jsme se dohromady všichni společně. Mluvíme spolu jak francouzsky, tak někdo anglicky, španělsky i japonsky. Jen česky ne.

Čtěte také

Z malé holčičky je dnes mladá slečna u které byla, je a vždy bude na prvním místě muzika

Vy jste teď všichni spolu v České republice, protože tady koncertujete. Kdy a kde vás můžeme slyšet?
Včera jsme hráli benefiční koncert pro domácí hospic Setkání v Rychnově nad Kněžnou, předevčírem jsme hráli v Českých Budějovicích na festivalu staré hudby. A ještě nás čekají tři koncerty v Česku, na Moravě a ve Slezsku. Zítra hrajeme v Ostravě na Svatováclavském festivalu, potom se přesuneme do Prahy, tam budeme ve středu 21. září ve Schwarzenberském paláci Národní galerie, a pak se zase na čtvrtek přesouváme k Ostravě, budeme hrát v Jablůnkově také v rámci svatováclavského festivalu.

Proč jste si vybral právě hudbu z tohoto období?
Renesanční muzika se mi vždy líbila. A myslím si, co mě k ní táhne nejvíc, že je pro interpreta velice volná. Notový zápis člověka moc nesvazuje, dokonce bych to například přirovnal k jazzové muzice. Protože je tam hodně improvizace, hodně komunikace mezi muzikanty, člověk nikdy neví, co se stane na koncertě. To je na tom fascinující.

Čtěte také

Hradec je už můj druhý domov, směje se japonská violistka hradecké filharmonie Eriko Špinglová-Araki

Vaším hlavním hudebním nástrojem je zobcová flétna, ale umíte i na violoncello, a díky studiu ve Francii také na japonskou flétnu shakuhachi. Můžeme přiblížit, co je na tomto nástroji speciálního?
Shakuhachi je japonská tradiční flétna z bambusu, hrají na ni většinou tradičně mnichové a meditují. Je to takový zenový nástroj. A já jsem se k němu dostal ne úplně přes Francii, ale přes pana Matouška v Praze, který je velkým muzikologem a sám na shakuhachi hraje. A já jsem si tohle hraní strašně oblíbil. Je to zkrátka meditace. Je tedy velmi těžké na tento nástroj hrát, umím zahrát pět tónů za dva roky, ale pokračuji v učivu.

Jak jinak relaxujete? Máte rád ticho?
Mám hodně rád ticho. Poslech hudby není pro muzikanta nutný. Ale rád si pouštím jazzovou muziku, poslední dobou hodně například Milese Davise. Soudobá hudba mne trochu míjí, hlavně ta česká.

Už máte nahrané také nějaké CD?
Ještě ne, ale tento rok plánujeme nahrávat náš první disk ve studiu v Norsku. Zatím to je tedy zorganizováno, sjednáno, ale ještě nezrealizováno.

Jaké jsou tedy vaše aktuální plány? Jste soubor složený z muzikantů z různých koutů světa. Jak to teď budete dělat, když jste se vrátil zpátky do České republiky?
Od října budu bydlet v Praze a to už je kousek do Lyonu. V Praze sednu na letadlo a za hodinu a půl jsem tam. To je v podstatě jako jezdit autem z Hradce Králové do Prahy.

Tak vám přejeme, ať se vám moc daří. Naším hostem byl hudebník Ondřej Hanuš, děkujeme za návštěvu.