Muzika je univerzální jazyk lidstva. A hudební nástroje mají duši, tvrdí kontrabasista Daniel Vlček

24. listopad 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Daniel Vlček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Hudbě zasvětil svůj život kontrabasista hradecké filharmonie Daniel Vlček, který se nedávno vrátil ze své čtyřměsíční muzikantské cesty po 70 městech Spojených států amerických a Kanady. Co tam viděl a zažil?

Kontrabas, to je vlastně basa. U které se, předpokládám, hlavně stojí?
Stojí, sedí, je to různé. Sedí se u ní na takové barové židličce. A někdy se i v base sedí, to je zase něco jiného. Nebo i lahve se v ní nosí.

Jak jste se dostal ke kontrabasu a vůbec k muzice? Vy pocházíte ze Zlína, takže jste rodilý Moravák. A tam se možná i víc muzicíruje a hraje, než třeba tady na východě Čech, ne?
Teď si myslím, že už ne. Ale neumím to posoudit. Je pravda, že jsem se narodil vlastně tenkrát v Gottwaldově a vyrůstal jsem v Malenovicích. A do Základní umělecké školy, tenkrát do Lidušky, jsem jezdil do Otrokovic. Nejdřív za zobcovou flétnu. A potom na hoboj. Pokračoval jsem přijímacími zkouškami na konzervatoř na hoboj a vzali mě na kontrabas. Protože ten potřebovali.

Chicago

Malému dítěti, které chodí do Základní umělecké školy, asi nedají hned do ruky tak velký hudební nástroj, ne?
Tak ony se vyrábí i menší kontrabasy. Takže mí žáci na Základní umělecké škole na Střezině mohou začít už třeba v 8 letech na kontrabas.

Kdy vás to zaválo sem do Hradce Králové z Moravy?
Konkurz do filharmonie jsem udělal v roce 1986. A už jsem tady zůstal. Zamiloval jsem si to tady.

V jakých hudebních žánrech se dá hrát na basu nebo na kontrabas? Protože se říká, že basa tvrdí muziku. Tak asi ve všech?
V bigbítu moc ne, tam se hraje na baskytaru. Aale v podstatě veškará vážná hudba, folklór, jazz. Je to rozmanité.

Vy nehrajete jen ve Filharmonii Hradec Králové, ale také si občas uděláte exkurzi i do těch vedlejších žánrů. Kde všude hrajete?
Já jsem hrál dlouho folklór v cimbálové muzice v Hradci Králové. A radost si dělám jazzem, v jazzové kapele nChant Jaz.

Zuzana Dulíčková a Daniel Vlček

A můžeme zmínit i vaši spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem. Také tam jste hrál.
Ano. To způsobil Pavel Horák, korepetitor Klicperova divadla. Se kterým jsme spolupracovali, můžu říct už dnes, asi takovejch 18 až 20 let.

Dokážete si mezi tím vším vybrat, co je pro vás nejhezčí a nejpříjemnější? Jestli je lepší obléknout si večer frak nebo košili na jazz?
Ne, to nedělám. To je stejné jako s oblíbenými jídly. Nemůžete si vybrat jedno. Máte všechna stejně rád.

A co vaši žáci? Vyučujete na hradecké Základní umělecké škole na Střezině. A jedna z vašich žaček byla letos velice úspěšná. Tak se pochlubte.
Zuzana Dulíčková byla úspěšná. Za ni se pochlubím. Vyhrála celostátní kolo soutěže Základních uměleckých škol v Liberci ve své kategorii. A když jsem se jí ptal, jestli chce cvičit i přes prázdniny, tak nadšeně souhlasila. Takže se pak zúčastnila v Banské Bystrici v září další soutěže, kterou také vyhrála. Takový žák člověka vždycky hodně potěší.

Ale musíme říct, kolik je za tím dřiny a práce.
To se nedá říct, to se musí zažít. To je prostě dennodenní příprava. Musíte hodně cvičit. V podstatě se dá říct, že téměř denně.

Cleveland

Kolik váží taková basa? To je velký hudební nástroj.
Váží až 15 kilogramů.

Ale k vám se hodí, protože vy jste chlap jak hora. Má každý kontrabasista svůj hudební nástroj? Jako houslisti?
Většinou ano. Ale ve filharmonii například hrajeme na nástroje, které jsou filharmonické. Takže ne, že bychom chodili každý den do práce a nosili si basu. To ne.

Ale cestujete samozřejmě i s tím kontrabasem, když je potřeba. To pianisté, ti to mají jednodušší. Protože, když jedou třeba někam za oceán, tak tam mají v nějaké hale samozřejmě připravené piáno. Vy ale ten nástroj vezete s sebou.
Většinou ano. Ale také se stává, že se třeba letí někam do světa a hraje se na nástroje zapůjčené tam.

Vy jste také fotograf a vášnivý cestovatel. Jaké to bylo v Severní Americe, kde jste byl teď asi 4 měsíce?
Ano 4 měsíce, bez týdne.

Vy jste byl součástí orchestru, který byl sestaven výhradně z českých a slovenských muzikantů. Proč jste tam byli?
Ano. To dostal takový nápad americký producent. Že při 50. výročí ságy Star Trek uspořádají turné, ve kterém bude asi dvouhodinový koncert spojený s projekcí různých sestřihů z těch filmů a seriálů bude doprovázen živým orchestrem, živými muzikanty To se dnes hodně dělá ve světě i tady. Chodí na to hodně lidí, je to takový trend. Filmová muzika naživo.

A vám se to asi taky hezky hrálo?
Ano. Je to vše melodické, pěkně napsané. Výborná muzika, mně se to líbí.

Navíc v podání velkého symfonického tělesa.
Nás nebylo až tolik, bylo nás 35. Částečně nám pomáhala nahrávka, dělalo se to dohromady. Protože přeci jen 70 lidí na celé Spojené státy a Kanadu, to by bylo finančně mnohem náročnější. Ale je pravda, že třeba v New Yorku nám pomohli místní muzikanti, takže jsme byli velký orchestr.

Jak na to reagovali posluchači? Nechybělo, jak se říká, standing ovation?
Většinou nechybělo. Posluchači jsou tam nesmírně spontánní. A někteří chodili dokonce na koncert i ve Star Trek oblečcích. Prožívali to hodně.

Co jste všechni viděli? Protože jste projeli 70 amerických měst.
Vesměs ta veliká americká města jsme viděli. Téměř všechna.

Daniel Vlček spolu s Jakubem Schmidtem ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Překvapila vás Amerika něčím speciálním?
Pro mě to bylo všechno takový obrovský zážitek. Tím, že jsme měli možnost vidět jak jih, tak západ, středozápad, potom krajinu kolem New Yorku a nahoře. Byli jsme tam 4 měsíce od půlky ledna do půlky května. Takže se měnila i ta roční doba. Je to opravdu velký rozdíl, třeba západ a východ Spojených států.

V čem?
V tom, že ten východ je velice zalidněný. Jsou tam samozřejmě velká města a kolem nich jsou ještě větší aglomerace rodinných domků. To je vidět z letadla. Je to v podstatě jeden pás zabydlené krajiny. Kdežto na tom západě, tam máte velké město a kolem něj nic. Poušť.

Fotil jste také? Protože vaším koníčkem a zálibou je právě fotografování.
Fotil jsem hodně. Přivezl jsem velkou spoustu fotografií, dokonce jsem měl i dvě povídání v AC klubu tady v Hradci vlastně provázené spoustou fotografií. I v knihovně jsem měl výstavu fotografií.

Co nejraději fotíte? Nějak to souvisí i s tou muzikou?
Já fotím, co mě napadne. Jakou mám zrovna inspiraci. A jeden z takových těch fotografických projektů jsou hudební nástroje. Protože jsou to nástroje s duší. Fotografie těch nástrojů, plus nějaké muzikantské pomníky ze Severní Ameriky, jsou teď k vidění v jazzovým klubu Satchmo tady v Hradci Králové. Takže se můžete přijít podívat.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související