Když chcete být v něčem dobrý, musíte tomu věnovat svůj čas. A to platí v jakémkoliv oboru
Dnes bychom vám moc rádi někoho představili. Říkají o něm, že je to mimořádný hudební talent. Tomáš Katschner, náš hudební dramaturg a muzikant, dokonce řekl, že je to asi jeden z nejtalentovanějších lidí, které v životě potkal. Hraje na klavír i na housle, komponuje, skládá, dokonce už učí na ZUŠ, i když teprve sám studuje. A muzikou by se ale Lukáš Červený z Trutnova prý nikdy živit nechtěl.
Lukáši, když jste tak poslouchal úvod, souhlasí to všechno?
Souhlasí to, akorát vy tady citujete starší rozhovor, kde jsem říkal, že bych se muzikou živit nechtěl, což jsem trošku po čase změnil názor, protože jsem začal pracovat v Trutnově na Základní umělecké škole, kde učím děcka, a ta práce mě začala docela bavit. A do budoucna si myslím, že bych u toho rád zůstal alespoň pár hodin v týdnu.
Důležité je také říci, kolik vám je let.
Mně je teď 20 let.
Takže opravdu mladý člověk. A jak jsem také o vás slyšel, minulý rok byl pro vás hodně barevný a pestrý. Hodně jste toho stihnul a zvládnul. Protože vy jste prý zároveň udělal úspěšně maturitu na gymnáziu, k tomu jste ještě zkomponoval muzikál, který také předvedla ZUŠ v Trutnově, co ještě? U toho jste ještě studoval v Pardubicích na konzervatoři, je to tak?
Ano, je tomu tak. Na konzervatoři ještě pořád studuji a ten rok byl poněkud náročný, to musím uznat, bylo toho poměrně hodně. Ale vzhledem k tomu, že většina z toho byla týmová práce, tak jsme to dali nějakým způsobem dohromady, a nikdo jsme z toho nepřišli k žádné psychické újmě.
Mým cílem je nemarnit časem a snažit se, aby jím nemarnili ostatní. Každý by měl dělat to, co ho baví a v čem se může rozvíjet.
Lukáš Červený
Zvládli jste to. No, pojďme vás trošku představit. Jak jste se vlastně dostal k muzice, kdo vás k ní přivedl? Já si představuji malého Lukáše Červeného, jak si hraje s autem a vtom ho někdo vezme a posadí ke klavíru?
Tak já jsem si hrát spíš mašinkami. A klavír u nás byl, u nás stálo piano, na které hrála mamka, když byla mladší. A to piano fungovalo víceméně jako lapač prachu, řekněme. A to mi bylo trošku líto, tenkrát, když jsem byl malý. A chtěl jsem se na něj učit hrát. Byl jsem zvědavý. Docela všechno mě zajímalo, do všeho jsem se hrnul, a tak jsem se chtěl naučit na to piano hrát. Jelikož to mamka uměla, tak mě začala učit. Byla docela přísnou učitelkou.
Trumpetista od Boha a od babičky. Osmiletý Petr Stránský z Trutnova jazzuje i s kapelou
„Hru na trubku vymyslela babička," směje se dědeček Petr Mádle, který je sám hudebním vědcem a klavíristou. A vysvětluje: „My jsme oba učitelé z hudební školy. Vnuk je živé dítě a proto jsme si řekli, že potřebuje něco razantního, kde tu energii vybije. To trubka nabízí asi víc než housle nebo piano."
Mamka byla tedy přísná.
Ale zase to byly dobré základy, alespoň jsem si od malička zvykl na to, že je potřeba cvičit a že je zapotřebí se věcem nějakým způsobem věnovat, aby se člověk někam posunul. Že to nejde dělat jen tak, že si třeba jednou za týden něco zahraji. To je sice hezké, ale člověka to potom moc nikam neposune. A potom jsem také začal hrát na housle, což byl také můj nápad. Na to si ještě vzpomínám, že jsme šli jednou ze školky, a tak mě napadlo, že bych mohl hrát na housle, což se mamce líbilo, protože sestra už byla na světě, tak si říkala, že by bylo hezké, kdybychom oba na něco hráli. A že housle by mohly být užitečné. Kdybychom byli třeba dva klavíristé tak bychom si spolu moc nezahráli. Takže jsem začal chodit i na ty housle potom do hudebky.
Ale řekněte mi, to jsou docela oba velmi těžké a mistrovské nástroje. Tedy být skvělým pianistou, to chce být asi zaměřený jen na piano. Být skvělým houslistou zase jen na ty housle. Jak to je?
Ono je to tak se vším. Být dobrým muzikantem, ať už na jakýkoliv nástroj, je pro běžného smrtelníka složité. Je potřeba tomu věnovat strašně moc času. A je to tak v jakémkoliv oboru. Být dobrým sportovcem chce hodně tréninku, být dobrým fotografem chce hodně tréninku. Být dobrým hercem chce hodně tréninku. Takže když si vezmeme nejlepší klavíristy a nejlepší houslisty, tak jsou to opravdu mistři, kteří ovládají svůj obor, ale jde to dělat i dohromady. Prostě ale člověk potom není na té top úrovni, což ovšem není úplně mým cílem.
A co je vaším cílem?
Mým cílem je hlavně nemarnit časem a snažit se, aby časem nemarnili ani další lidé. To znamená, že proto se spolu s přáteli na hudebce teď vrháme do různých projektů, abychom zabavili co nejvíc lidí. A co nejvíc lidí dokázalo smysluplně využít svůj čas a dohromady si užilo spoustu zábavy.
Zmínil jste trutnovskou ZUŠ, kde se vrháte do spousty zajímavých projektů. A jedním z nich byl i muzikál.
Zuškál se jmenuje.
A vy jste kompletně autorem hudby?
Já jsem autorem hudby školního muzikálu Zuškál, ano. Trutnovské UFFO bylo zaplněné do posledního místečka. Byly vyprodány všechna čtyři představení, za což jsme byli opravdu moc rádi.
Řekněte, Lukáši, trošku víc k tomu projektu. Jak a kde vznikal, kde se vzal ten nápad?
Už z názvu muzikálu Zuškál se snadno pozná, že vznikal u nás na Základní umělecké škole v Trutnově, kde se už delší dobu mluvilo o tom, že by se dalo něco podobného vytvořit. Jenže tam chyběl někdo, kdo by k tomu napsal hudbu. Takže jsme se jednou sešli s paní ředitelkou Blankou Matyskovou, která je velmi otevřená různým nápadům a projektům. Promluvili jsme si o tom, že bych se do něčeho takového pustil. Že bychom to mohli zkusit, aby vzniklo něco, v čem by se dalo pokračovat, nebo co by se dalo dotáhnout do konce. Nebo by se ukázalo, že je to slepá ulička. Následovalo několik schůzek s různými kolegy na ZUŠ, z čehož vyplynulo, že jsme dali dohromady takové kvarteto nebo později trio. Impuls tomu dal pan učitel Jaroslav Dvorský a navázali na to zejména paní Alena Rodrová s Kateřinou Talavaškovou, které víceméně daly dohromady celý děj. Alena potom napsala scénář a texty k písničkám a Káťa také napsala nějaké písničky.
Vznikl tedy jakýsi tvůrčí tým. Kolik lidí v tom účinkovalo? Celá základní umělecká škola napříč všemi obory?
Celá ne, to by se tam nevešlo, to bychom snad překročili kapacitu té budovy.
Ale hodně lidí se zapojilo.
Hodně se zapojilo. Spočítali jsme to ke 200 lidí, bylo asi 180 účinkujících. Přičemž hlavní role měli dvě alternace. Počítají se do toho i muzikanti, kteří byli v orchestřišti a sbor, který byl také přítomen na místě. Tedy ne všech 180 lidí bylo na jevišti. Ale v průběhu těch čtyř představení se tam opravdu prostřídali.
Uskytečnily se tedy v Trutnově celkem čtyři představení tohoto muzikálu. A ohlas vás asi hodně potěšil, ne? To vždy pro člověka, který dělá něco uměleckého pro veřejnost, možná ta největší odměna, ne? Když lidé tleskají, křičí a výskají.
Ano, ohlas nás všechny potěšil. To je na tom vždy nejlepší, když se vaše práce lidem líbí a jsou z ní nadšení. A já myslím, že děcka do toho dala všechno, nebo alespoň většina se fakt snažila. Snažily si to užít. Což je také naším cílem, aby si to děti, které to dělají ve volném čase na ZUŠ, aby si to užívaly. A potom, aby to vrátily i svým rodičům, kteří se na ně přijdou podívat. Přeci jen je to nejpočetnější složka publika, jejich rodiče, přátelé a příbuzní, kteří jim umožňují studovat na škole. Aby aby si užili všichni společně.
Umění a hudba je vznešený způsob trávení volného času. Taky si rád lehnu k televizi, ale nemusím proležet celý život.
Lukáš Červený
Ještě bych chtěl podotknout, že Lukáš to také celé dirigoval a řídil. Předtím byl ještě váš absolventský koncert na ZUŠ. To bylo dva měsíce před muzikálem. A to byla také ohromná událost, kdy Lukáš sestavil ohromný symfonický orchestr i z profesionálů z Prahy, chvilku hrál na klavír, chvilku na housle, chvilku dirigoval, když zrovna na nic nehrál. Tedy vy toho opravdu, Lukáši, zvládáte hodně. Je něco, co vám nejde?
Samozřejmě, spousta věcí. Ale lidé se ptají, jak je možné, že toho dělám tolik. Tak já zase ty věci, které mně nejdou, nedělám. Takže to není vidět. Myslím si, že každý by měl dělat to, na co má, co ho baví a v čem se může rozvíjet. Samozřejmě, neměl by podceňovat nebo přehlížet jakoukoliv příležitost, která se mu k něčemu naskytne. A potom se sám rozhodne, jestli se do toho pustí, jestli to má nějaký smysl, nebo jestli se tomu věnovat nebude.
Tak nám ještě na závěr Lukáši řekněte, kde se vidíte vy sám za nějakých pět, deset let. Vy jste teď začal studovat na vysoké škole, překvapivě nikoliv hudbu, ale techniku.
Ano, já jsem začal studovat na ČVUT techniku. Takže se potom vidím jako někde jako zaměstnanec, nějaký projektant pro nějakou větší firmu třeba. Ale nevylučuji, že bych se dál věnoval hudbě alespoň na úrovni nějakého rozptýlení. Protože si přeci jen myslím, že umění a hudba je takový vznešený způsob trávení volného času. A ačkoliv si také rád lehnu k televizi, tak nemusím proležet úplně celý život.
Já si myslím, že vy svůj život neproležíte, Lukáši.
Budu se o to snažit.
Děkujeme za návštěvu ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové. Obrovský talent a všestranný muzikant Lukáš Červený, o kterém, myslím, toho ještě hodně v budoucnu uslyšíme právě v souvislosti s hudbou, možná i s technikou, byl naším hostem. Kdo ví, necháme to otevřené. Lukáši, ať se daří. Díky.
Díky za pozvání, na shledanou.
Související
-
Chci, aby se děti s muzikou cítily svobodné, říká violoncellista a hudební pedagog Jan Zemen
Do studia Českého rozhlasu Hradec Králové přišel muzikant, violoncellista a hudební pedagog Jan Zemen, aby vás pozval na letošní Letní interpretační kurzy do Opočna.
-
Z malé holčičky je dnes mladá slečna u které byla, je a vždy bude na prvním místě muzika
Na začátku dubna se v Trutnově odehrál další ročník pěvecké soutěže pro začínající zpěváky Česko zpívá. Jak se má vítězka soutěže z roku 2012 Eva Matějovská v roce 2018?
-
Muzika je univerzální jazyk lidstva. A hudební nástroje mají duši, tvrdí kontrabasista Daniel Vlček
Hudbě zasvětil svůj život kontrabasista hradecké filharmonie Daniel Vlček, který se nedávno vrátil ze své čtyřměsíční muzikantské cesty po Severní Americe.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
