Považuji se za dinosaura, protože pracuji s tradičními materiály. Ale výzvy přijímám ráda

6. prosinec 2018

Baví mě zanechávat stopy, říká náš dnešní host. Velmi talentovaná, šikovná a také moc milá žena, trutnovská sochařka Paulina Skavova, mimo jiné autorka proslulého trutnovského Rýbrcoula.

Paulíno, vy jste přímo z Trutnova?
Já jsem se v Trutnově narodila, ale vyrůstala jsem nedaleko v Žacléři.

Paulina Skavova ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

A teď pendlujete, jak jsem se o vás dočetl, mezi Trutnovem a Pískem.
Ano, já vlastně neustále pendluji. Asi to je můj osud, že budu pendlovat a dojíždět. Mě ovšem ta flexibilita i baví, takže v současné době žiji s manželem v Písku a do Trutnova dojíždím. Protože pracuji jako kurátorka pro trutnovskou Galerii UFFO a současně už léta spolupracuji se slévárnou, která je nedaleko Vrchlabí, slévárna HVH v Horní Kalné. Takže dojíždět musím.

Je dobře, když člověk tvoří sám za sebe. Musí přemýšlet, poznávat a spolehnout jen na své síly.
Paulina Skavova, sochařka

Ale vás to tedy baví.
Docela mě to baví, protože čas v autě využívám i k tomu, že hrozně ráda poslouchám rádio.

To nás těší.
Je to pro mě i zdroj informací. A tím, že neustále přejíždím i třeba přes Prahu, tak využívám čas, že tam navštěvuji umělce a výstavy. Je to vlastně neustále takový seminář.

Kdo je vlastně Paulina Skavová? Protože vy jste sochařka, scénografka, konceptuální výtvarnice, mnohonásobně oceněná umělkyně. Tedy budete asi hodně energická žena. Možná taková malá energetická bomba?
To nevím, já mám někdy pocit, že toho stíhám málo. Ale pravda je, že umění nabízí takovou spoustu možností, které já samozřejmě využívám. Sochařství a modelování je pro mě stěžejní činnost. V podstatě se trošku považuji za takového dinosaura, protože pracuji na modelu s tradičními materiály, jako je hlína, ale současně se nebráním výzvám jako je třeba filmová nebo divadelní tvorba a scénografie. Protože věci se dostávají do okamžitého kontextu. Dostáváte ihned zpětnou vazbu, jak na to reagují diváci nebo jak to funguje v celkové filmové architektuře. Takže v podstatě nedělám nic, co by bylo nějak úplně originální, protože mi to nahrazuje něco, co fungovalo například před 100 lety, kdy sochaři dělali věci na konkrétní místo, na konkrétní dům nebo do konkrétního interiéru, což dnes už skoro není.

Návrh pro Labyrint Jana Ámose Komenského v Žatci

Co vás přivedlo k sochařině? Protože vaše kariéra šla i přes Hořice, kde máme významnou střední kamenosochařskou školu.
Já to vůbec nechápu. Když se zpětně podívám, jak jsem přemýšlela před 25 lety, jak se říká, byla jsem blázen. V Trutnově jsem navštěvovala gymnázium, ráda vzpomínám na tu dobu, protože ta škola mi dala určitý základ a umění pro mě bylo vždy takové skryté přání. Protože v rodině nebylo žádné umělecké zaměření, tak to byl vždy takový sen, který se asi nesplní. Dostat se třeba na akademii nebo se tomu umění vůbec věnovat. Já bych si to už dnes třeba i rozmluvila, ale někdy ve čtvrtém ročníku jsme se spolužačkou Jitkou Štechovou místo na francouzštinu jeli stopem do Hořic, a tam se to prostě stalo.

Takže náhoda?
Já nevěřím na náhody. Myslím si, že je v tom něco osudového. Chtěli jsme se podívat na slavný kopec Gothard, chtěli jsme se podívat i do školy. A když jsem viděla studenty, kteří sekají do kamene, tak jsem si říkala, to je něco. Za 14 dní jsem tam jela na talentové zkoušky a místo na pedagogickou fakultu, což si přáli rodiče, jsem tak trošku i tajně šla po maturitě do prvního ročníku do Hořic. S tím, že se připravím na akademii.

To se taky povedlo. Na akademii jste studovala, dokonce u Milana Knížáka.
Původně jsem studovala v sochařském ateliéru profesora Karla Nepraše, ale protože on v roce 2002 zemřel a mně zbývaly dva roky studia, tak jsem nakonec končila s diplomovou prací u profesora Knížáka. A jsem mu dodnes vděčná.

Nejvíc mě baví tvorba. Když je věc hotová, skončí tvůrčí napětí. A je mi kolikrát smutno, že musím dílo poslat do světa.
Paulina Skavova, sochařka

Několikrát jste se dostala i na studium do zahraničí. V mexickém Acapulcu jste také byla.
To byl spíš takový pracovní pobyt. Když jsem byla na akademii, hned v druhém ročníku jsem sbalila batoh a odjela do Helsinek. Myslím si, že cestování je strašně důležité. Člověk poznává jinou kulturu, jinou mentalitu. Já jsem vděčná za to, že jsem tam byla, myslím v roce 1999, jestli si to dobře pamatuji. Svět ještě nebyl tak zasíťovaný, což znamená, že tam byl člověk opravdu sám za sebe. Byla jsem tam sama a myslím, že to člověku hodně dá. Musí přemýšlet, musí poznávat a spoléhat sám na sebe.

Letos toho máte za sebou opravdu hodně. Reliéf Jana Ámose Komenského v Žacléři, tři busty prezidenta Masaryka, a třeba také sochy do filmu Krypton pro společnost HBO. Jak jste to všechno zvládla?
Ono to vypadá, že jsem všechno vytvořila během 12 měsíců, ale některé projekty byly připravovány už před třemi lety. To je případ Labyrintu Jana Ámose Komenského, který se realizoval v letošním roce pro Žacléř, což byla krásná práce. Konečně jsem měla příležitost nechat stopu i v Žacléři, kde jsem vyrůstala.

Tam jste prožila dětství. A dočetl jsem se, že jste tam prý ďoubala z výloh kyt, abyste měla z čeho modelovat.
Mě to hrozně bavilo, to byla příjemná hmota. Mě v dětství moc nebavily plastelíny, protože ta jako materiál nemá moc paměť. A kyt na okna byl skvělý v tom, že byl tvárný a vytvrdl.

A samozřejmě letošní rok 2018, připomínka 100 let od vzniku samostatného Československého státu. Tedy proto asi také spousta práce.
Ano, spousta měst to pojala tak, že chtěla toto výročí oslavit tím, že by buď navrátila bustu prezidenta, kterou třeba už v tom místě někdo vytvořil, nebo i vytvořit zcela novou. Což byl příklad města Náchoda, kde mají náměstí, které nese název Tomáše Garrigua Masaryka, tam jsme vytvořili zcela autorskou věc. Poptávky během roku přišly postupně a já jsem chtěla každou věc pojmout autorsky. Nechtěla jsem udělat tři stejné hlavy. Šlo i o měřítko, protože na každém místě byla busta instalovaná v jiné výšce, na jiném soklu. Tak jsem si pana prezidenta střihla třikrát.

Jak tvoříte? Vy jste také pracovala na pamětní desce pro festival Zlatá pecka v Chrudimi, což je hudební festival, za kterým stojí operní pěvkyně Dagmar Pecková. Takže zase úplně jiné věc. Vždy si nastudujete prostředí, kde bude vaše dílo stát? Jak to děláte?
Je to tak, že primárně za vámi musí přijít nějaká výzva. A já jsem těm výzvám velice přístupná. Protože výzvy vás nutí dělat věci nebo úkoly, které byste si sám nezadal. A sochař potřebuje kromě výzev a úkolů, mít i práci. Pamětní desky mohou být zrovna taková příjemná forma, jak si člověk může vydělat a ještě udělat i něco kreativního. Což byl i případ pamětní desky pro Chrudim. Tam to vzniklo takovou osudovou náhodou. Měla jsem výstavu v tamním divadle Karla Pippicha a při té příležitosti jsme se potkali s panem Kadeřábkem, který přišel s myšlenkou, že by chtěli pro festival vytvořit pamětní desku. A pamětní deska, která vypadá jako gramofonová deska. Povedlo se to.

Zlatá pecka a Dagmar Pecková v Chrudimi

Co na to říkala paní Pecková?
Já jsem bohužel při odhalení nebyla, jsem hrozný lajdák na sebeprezentaci i účast na těchto oficiálních věcech. Protože mě nejvíc baví tvorba a proces vzniku. Když už je věc hotová, tak jsem vlastně smutná, protože už člověk nemá to tvůrčí napětí. A je mi kolikrát i smutno, že už dílo musím poslat do světa.

A ten intimní intenzivní příběh tvorby končí.
Ale nastává zase jiný příběh, že dostáváte zpětnou vazbu. Jako to bylo i v případě Dagmar Peckové, se kterou jsme si napsali. Já jsem se omluvila, že jsem se nezúčastnila odhalení pamětní desky a ona mi napsala, že se jí ta deska moc líbí, což bylo milé.

Také práce pro HBO. Tam jste dělala tři sochy pro film Krypton?
Celkem šest. Vlastně ne, osm. Už delší dobu spolupracuji s architektem Ondřejem Nekvasilem, který byl hlavním architektem filmu Krypton pro produkci HBO. Natáčelo se v Belfastu, kde se natáčí i Hra o trůny. Spolupracujeme už od roku 2008, první film, který on dělal a pro který jsem vytvářela sochy, byl Protektor. A od té doby, když je příležitost udělat nějakou sochu, tak se na mě obrací, což je příjemné.

Jak dobíjíte baterky, když toho máte tolik? Jak to všechno zvládáte?
Jednoduše. Já miluji přírodu, bydlíme na samotě u lesa v Písku s manželem, máme pejsky, máme koně. Takže čas strávený se zvířaty je pro mě ten největší relax.

Paulina Skavova ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Říká sochařka Paulina Skavová, na kterou si teď určitě vzpomenete vždy, když pojedete v Trutnově kolem Rýbrcoula na kruhovém objezdu. Že ho vytvořila milá a příjemná žena.
Děkuji moc.

Ať se vám daří. Hodně štěstí, na shledanou. Děkuji za návštěvu.
Na shledanou, děkuji.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.