Pěstounka Marcela Tobiášová: „Jsem obláčková a hrdá máma dětí. Ale často marnivá, líná a infantilní“

3. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Každá doba prožitá v rodině a v dobrém prostředí dětem něco přináší

Držitelkou ocenění Žena regionu Královéhradeckého kraje se letos stala Marcela Tobiášová. Pěstounka, která intenzivně pracuje na změnách v systému náhradní rodinné péče, koordinátorka rodinných konferencí a spoluzakladatelka Spolku na podporu pěstounů.

Na úvod, kolik dětí prošlo vaší péčí?
Máme tři naše již dospělé vlastní děti a postupně jsme jako přechodní pěstouni předali osmkrát dítě. Pak jsme přijali do péče děti číslo 9 a 10, a to jsou děti, které u nás zůstaly, Zbojník a Beruška.

Marcela Tobiášová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Takto jste je pojmenovali. Musíte mít s manželem hodně rádi děti.
My máme rádi vždy svoje děti, které máme doma. Tak to prostě přinesl život, tak se to stalo a přihodilo.

Ale nějaký impuls musel na začátku přijít. Co to všechno způsobilo?
My jsme se stali přechodnými pěstouny. Původní motivací bylo pomáhat a dělat něco smysluplného. Ale když to vezmu po těch letech, když si to fakt upřímně řeknu, tak to byla prostě touha nenudit se a dělat něco nového.

Přechodný pěstoun slouží k vyřešení situace dětí a předání do nové rodiny. Také jsem si pobrečela, ale aby to nebylo vidět.
Marcela Tobiášová, Žena regionu Královéhradeckého kraje

Myslím, že ten účel to rozhodně splnilo a nenudíte se. Kolik máte v tuto chvíli doma bačkůrek a botiček?
Bačkůrek a botiček moc nemáme. My chodíme bosí. Ale bot máme hodně. Máme tři děti, desetiletého Zbojníka, skoro šestiletou Berušku, ta trvá na tom, že je jí skoro šest, a a pak máme dvou a půlletou Madlenku, je to jejich sestřička. Tu jsme přijali do péče, když jí bylo sedm měsíců.

Čtěte také

Vy jste byli úplnými průkopníky v našem kraji.
My jsme byli jedněmi z prvních. Nebyli jsme první, ale podali jsme si žádost o přechodné pěstounství okamžitě v lednu, kdy se to u nás zavedlo.

Přechodné pěstounství. Co to obnáší? Rok péče?
Rok péče je daný zákonem, že by to měla být ta nejdelší doba, ale nedodržuje se to. Ideálně to je tak, že převezmete dítě a jde se hodně rychle zase dál. Rychle se situace vyřeší, takže miminka od nás třeba odcházela do tří měsíců do nové rodiny. Doba, kdy jsou děti u přechodných pěstounů, by měla být k tomu, aby se řešila jejich situace. To znamená, aby někdo pracoval s jejich biologickou rodinou, jestli je to možné, aby se ta rodina uzdravila a děti se tam vrátily. A čím dřív, tím líp. Bohužel u nás to je tak, že děti zůstávají dlouho, déle než rok. Některé mé kolegyně mají dítě od narození a je mu třeba 2,5 roku, a pořád se nenašla rodina nebo se nevyřešila jejich situace. Až je budou předávat někam dál, tak to bude hodně těžké pro všechny zúčastněné.

Já se přiznám, že si vůbec nedovedu představit to loučení a předávání dál.
U miminek to bylo úplně jasné a snad i snadné nebo krásné. Tam se to krásně překlopí. A u těch starších dětí se to musí dělat s ohledem na dítě, s ohledem i na novou rodinu. Myslím si, že s ohledem i na přechodnou rodinnou. Bolí to všechny, ale aby to nebolelo zbytečně hodně.

Takže popláčete si.
Já jsem určitě brečela, ale tak, aby to nebylo vidět.

Čtěte také

Měla jste v péči spíše miminka nebo starší děti?
Ze začátku jsme měli v péči miminka, ale pak jsme dostali větší děti. A začíná se ukazovat, že je to pro děti hodně důležité. To, kde byly, a že byly s námi. Třeba miminky, co jsme předávali my, se dál vídáme. Vidíme, jak rostou. Naše první děti už chodí do první třídy, a jsme v Knize života. Mají fotografie, jak jsme si je převzali, jak byli malinká. Jak se objevili rodiče u nás na gauči, a potom to jde dál. Je to strašně hezké. Je to pro ty děti naprosto přirozené. Pokud s tím nemá problém ta nová rodina, tak je to normální. Nikomu to nepřijde divné. A ty větší děti se vracejí nebo se ozvou, zajímá je to. Tohle bude u nás něco úplně nového.

Každá doba prožitá v rodině a v dobrém prostředí dětem něco přináší

Líbí se mi, že jste říkala naše děti. Vy také píšete blog, dovolím si krátce citovat, píšete tam o sobě. Jsem pěstounka, která přijímá ohrožené děti. Dělám ze všech sil co můžu, aby byl jejich další život lepší než ten předchozí. Taky jsem hrdá máma svých dětí a vzorná, věrná, vařící manželka. Ale často jsem samolibá, marnivá, líná, tvrdohlavá, hádavá, a v neposlední řadě infantilní. Když mi občas někdo říká sluníčkářka, tak já se víc cítím jako obláčková. Jste tedy životní optimistka?
Asi ano.

Viděla jste miminka opravdu ve vážném stavu, ovlivní to člověka nějakým způsobem?
Tak člověka dostane to, jak je možné, že se vůbec některé věci dějí. Mne to ovlivnilo v tom, že se snažím, aby se to prostě nedělo, aby se o tom vědělo, aby se o tom mluvilo, aby se tomu předcházelo. A zároveň jsem nabídla jako koordinátorka rodinných konferencí pohled do toho druhého světa, do rodin, kde to nefunguje, kde jsou nějaké problémy. Myslím si, že u nás to neumíme úplně dobře uchopit. Jak pomoci, aby se ty rodiny uzdravily, aby se našly a aby fungovaly.

Čtěte také

Co bylo zatím pro vás úplně nejtěžší? Psychologové tvrdí, že po šestém roce života už se povaha dítěte hodně těžko ovlivňuje.
Já jsem s tím hodně bojovala. Náš Zbojník měl šest let, když k nám přišel. A nedovedla jsem si představit, že by se neměl uzdravit. To, co jsem udělala, je pro mě úplně nepředstavitelné. Teď na tom pracuji, hledala jsem odpovědi, hledala různé kurzy a školení. Absolvovala jsem nejrůznější věci. Ale úplně nejtěžší pro mě bylo zjistit, že když jsem předala dvě děti, která jsem měla ve své péči, větší děti, tak, že už je potom neuvidím. Nebo to, že se jsem je předala a nedokázala jsem splnit, co jsem jim slíbila, že se uvidíme na Vánoce, že se budeme dále stýkat. Zjistila jsem, že to ovlivnilo celou moji rodinu, protože tyto děti si moc rozuměly s mojí neteří. A ona se potom ptala, kdy je zase uvidí. A ony nepřijely, protože jim to nebylo umožněno.

To si nepřáli adoptivní rodiče?
Nevím, prostě se nestalo, co jsme měli domluvené. Tam jsem měla takový pocit zmaru, že jsem těm dětem lhala, že jsem já selhala, že jsem to nedokázala zařídit. To jsou těžké věci o kterých se moc nemluví. Nejtěžší je si to pro sebe formulovat, a je těžké to i říct.

Každá doba prožitá v rodině a v dobrém prostředí dětem něco přináší

Těžký musí být i kontakt s biologickými rodiči, protože ten také musíte umožnit.
Musíme, samozřejmě. To je povinností pěstouna a hlavně je to pro dítě. Je to něco, co to dítě potřebuje. Je to náročné v tom, že musíte někam jet. Sedíte tam s nějakými lidmi, jsou tam třeba nějaké třenice. I oni to mají těžké, i ta biologická rodina. Ale já si pořád říkám, že to vede k dobrému výsledku, a to dítě ví, že má rodinu. Vidí se s nimi, vidí pravdu. Srovnává si, co kdo říká, jak to je. Co, kdo dělá, jestli plní sliby, v jakém stavu chodí, jestli přijde, jestli pravidelně volá. A nefantazíruje o tom, že by to třeba bylo lepší, kdyby bylo doma, že my jsme ho ukradli, my lžeme. Když mají děti styk s biologickou rodinou, tak to prostě vidí. Já si myslím, že je to ku prospěchu, i když je to pro nás těžké.

Kolik let už jste pěstounkou?
Přechodní jsme byli od roku 2013 a máme rok 2020.

Každá doba prožitá v rodině a v dobrém prostředí dětem něco přináší. Děti rozkvétají a je vidět, že naše práce má cenu.
Marcela Tobiášová, Žena regionu Královéhradeckého kraje

Co vás vedlo k tomu, že jste z té přechodné péče vstoupili do oné dlouhodobé?
Já jsem si vůbec neuměla představit, že by se to někdy stalo. My jsme do přechodného pěstounství šli s tím, že jsem manželovi říkala, pojď to na chvíli zkusit. Kdykoliv můžeme skončit. A stalo se to, že ty naše dvě děti, které jsme měli v přechodné péči, nebylo kam předat. Nenašla se rodina, nemohly se vrátit domů. Uplynula lhůta, kdy nám zavolali, že prostě rodina není, takže buď půjdou děti do ústavu, nebo si je necháme.

To je asi pro každého pěstouna hodně stresující.
Je to stresující v tom, že máme pocit, že celá ta vaše péče byla zbytečná. To, co se ale stalo, zbytečné není, protože každá doba prožitá v rodině a v dobrém prostředí, něco těm dětem dává a něco jim přináší.

Pavla Kindernayová a Marcela Tobiášová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Ať rozhovor ukončíme inspirativně, protože pěstounů je stále nedostatek, co je ta největší radost, co vás žene dál?
Já vím, co mi hrozně moc vrtá hlavou a strašně mě těší. Že všechny ty děti v přechodém pěstounství, které nebylo kam dát, protože byly buď z rozbitých rodin nebo měly nějakou diagnózu a nikdo je nechtěl, tak všechny děti rozkvétají, jsou šikovné, chytré a krásné. Prostě je vidět, že to jde. Ta naše práce má cenu.

Marcela Tobiášová, Žena regionu Královéhradeckého kraje, byla naším hostem. Děkuji za rozhovor a díky za to, že jste obláčková, ať se daří.
Děkuji. Na shledanou.

Spustit audio

Související