Pavla Bičíková: Kyrgyzstán = hory a báječní lidé. Pořád je v nich touha po čisté a divoké přírodě
Cestovatelka a fotografka Pavla Bičíková je dnes s námi v rozhlasovém studiu. Tentokrát se vydáme do Kyrgyzstánu, státu ve střední Asii. Původ Kyrgyzů není dodnes zcela objasněn. Jejich jazyk patří do skupiny turkických jazyků. Turkické kmeny přišly do oblasti v 6. století. Od 16. století už vystupují Kyrgyzové, kteří vedli kočovný způsob života a živili se hlavně jako pastevci, co by samostatný národ.
Takže jste stále plná touhy poznávat svět.
Určitě, to je velká vášeň, která mě provází celý život. A doufám, že ještě bude provázet spousty roků.
Říkala jsem si, co by jste dělala, kdyby vás zavřeli někde v panelovém domě, na sídlišti, ve velkoměstě?
Tak zase by teoreticky člověk měl čas na další aktivity a snáze by odjížděl. Když máte dům na kopci, na samotě, tak je s tím zase spojena spousta starostí. Tedy všechno má nějaké výhody, ve všem se ty výhody dají najít.
Ale utíkala byste?
No to bezesporu, určitě bych tam jen neseděla.
Každá země je jiná. Na každé cestě člověk najde něco nového, objeví nové souvislosti a získá nové zkušenosti.
Pavla Bičíková, cestovatelka a fotografka
Vy jste si našla svůj ráj v Českém ráji. Ale ráj stále hledáte i jinde. Ovšem na svátky se vždy vracíte domů?
Vždy jsme byli doma, je to pravda. Protože se k nám na Kozákov sjíždí celá rodina, maminka z Moravy, děti z Prahy, sejdeme se všichni na Štědrý den u našeho stolu. A je to krásné, protože na Kozákově se s tím často spojí i sníh a máme kousek do Krkonoš. Když se pak i Český ráj pocukruje sněhem, tak jsou to nádherné chvilky.
Čtěte také
A teď už tedy daleký Kyrgyzstán. Jaký je?
Kyrgyzstán je úžasný, protože Kyrgyzstán jsou hory. Tam je rovnítko, protože průměrná nadmořská výška Kyrgyzstánu je 2 750 metrů, tedy výš než Gerlachovský štít, nejvyšší hora Slovenska, bývalého Československa. Ale Kyrgyzstán nejsou jenom ony nádherné hory, ale jsou to i skvělí lidé. Já jsem doufala, že to tam takto bude, protože jsem měla vzpomínku, když jsme před 30 lety putovali po Kavkaze, tak ta setkání s lidmi byla úžasná. A v Kyrgyzstánu to bylo podobné, ta setkání byla krásná. Hory a báječní lidé, to je to, co mne přitahuje, za čím putuji.
Říkala jsem si, jestli v tom nebyl nějaký záměr. Tentokrát to byl Kyrgyzstán, protože po Maroku, které bylo přeci jen trošku náročnější, jste si záměrně vybrala lokalitu, kde to bude přívětivější, jestli to tak mohu říct.
To jste úplně přesně popsala. To jeden z důvodů, protože opravdu v Maroku komunikace s lidma, možnost fotografování lidí, byla výrazně složitější. Proto jsme si řekli, že se vydáme do země, kde jsme předpokládali, že to bude lepší. A také jsme si řekli, že zkusíme oprášit ruštinu, protože my jsme ještě generace, která prošla její výukou v plném rozsahu. A díky tomu nám to víc otevíralo dveře k lidem, protože většina turistů, kteří tam přijíždí ze západní Evropy nebo i mladí z České republiky, tuto jazykovou výbavu nemá.
Po oné cestě, co se vám vybaví jako první, když se řekne Kyrgyzstán?
Jsou to ty hory a bezva lidi. Když jste na severu oblasti Ťan-šanu, kolem Issyk-Kulu, tak to jsou nádherné zelené hory, s nádhernými pastvinami, kde se pase spousta divokých koní, a máte tam pocit neskutečné svobody. A když pojedete na jih, do oblasti Pamíru, tak to jsou zase vysoké vyprahlé hory, a už máte pocit, že jste skutečně ve střední Asii, protože to je tradiční střední Asie, jižní Kyrgyzstán, kde je to už silně také muslimská země. Když se ještě vrátím k tamním lidem, překvapilo mne, že Maroko byla také muslimská země, ale komunikace s obyvateli tam byla velice složitá. Kyrgyzstán je taktéž muslimská země, ale komunikace s nimi byla úžasná. Takže to není o náboženství, to jsem si uvědomila, ale je to o etniku.
Čtěte také
Kyrgyzstán je tedy střední Asie a sousedí s Čínou.
Na jihu sousedí s Čínou, a potom sousedí s bývalými republikami Sovětského svazu, protože i Kyrgyzstán byl součástí Sovětského svazu. Sousedí s Tádžikistánem, Kazachstánem a Uzbekistánem.
Co mě zaujalo, když jsem si četla o Kyrgyzstánu, že teplota se tam velmi mění. V zimě až mínus 40 a v létě plus 40 stupňů. Jak tam bylo, když jste tam byli vy?
My jsme tam byli měsíc, od poloviny srpna do poloviny září. A musím říct, že jsme tam zažili úplně všechny možnosti počasí. Třeba v Oši, což je velké město na jihu Kyrgyzstánu, bylo ve stínu 30 stupňů, prostě velké vedro. A když jsme byli v horách, tak jsme přes den chodili v tričku, a potom v září, když už zapadlo sluníčko, najednou teplota spadla na nulu, a v noci bylo třeba i mínus deset.
Takže to bylo i na zimní bundy.
Měli jsme s sebou normálně péřovky a péřové spacáky a byli jsme hodně rádi, že je máme.
Jak to cpete do krosny? To se vám tam všechno vejde?
Snažíme se. Už to balení máme celkem vychytané, nacpeme tam všechno, co potřebujeme.
Cestujete s manželem?
Ano, ve dvou. Pořád takto ve dvou. A pěšky, odletíme tam letadlem, a potom už cestujeme jejich dopravními prostředky. Tady to bylo především mašrutkami, jejich malými autobusy nebo sdílenými soukromými automobily. Ty nás někam popovezly, to tam fungovalo také velice dobře.
Vy žijete v Českém ráji v Kozákově, ale tam je předpokládám úplně jiná kuchyně, než v takovém Kyrgyzstánu?
To určitě ano, ale v některých věcech se prolínala. Jejich kuchyně vychází z toho, že většina obyvatel se tam živí pastevectvím. Na horách mají koně, které se tam pasou, mají krávy, ovce, kozy, potom ve vyšších horách jaky. A zpracovávají mléko, takže kuchyně je z velké části tvořena mléčnými produkty. Měli jsme to štěstí, že nás často pozvali na čaj, na jejich výborný tvaroh, výborný jogurt. Nebo tam je taková specialita, kterou vyrábí ze sušeného tvarohu, jsou to kuruty, takové kuličky sušeného tvarohu.
Jak to chutná?
Je to hodně přesolené, tvrdý usušený tvaroh. A ty jsme od nich dostávali hodně často.A můj manžel Pavel si je strašně oblíbil, na cestě to vždy chroustal, chutnalo to skvěle.
Když je to hodně slané, tak to chce asi potom něčím zapít.
Určitě. Když jste na severu, tam je velice silná pravoslavná církev, tak tam mají muži blízko k alkoholu, tvrdý alkohol tam vidíte, ale hlavně se tam pije kumys, což je zkvašené kobylí mléko, pro ně velice oblíbený nápoj. Pro nás je to něco naprosto netradičního. A na jihu je tradiční pití černý čaj. Ten vám nabídnou v úplně každé jurtě. Jednou jsme v jurtě i přespávali.
Nebyla tam zima?
Ne, ani jsme nepoužili náš spacák. Protože oni tam mají kamna. Tohle bylo v Pamíru a topilo se jačím trusem, takže nám bylo příjemně teplo.
Setkala jste se s jakem tváří v tvář?
Ano, několikrát jsme je tam potkali. Jak na Pamíru, tak i potom v Alaji, tam jsme potkali stáda jaků.
Nebála jste se?
Ne, to jsou mírumilovná zvířata.
Když jste toho už tolik zažila a nacestovala, nemísí se vám všechny ty vzpomínky dohromady?
Ne, protože každá země je jiná. Na každé cestě člověk najde něco nového, objeví nové souvislosti a nová poznání.
Žijí tam opravdu velice jednoduchým způsobem a jsou šťastní a spokojení. Nehromadí kolem sebe věci, nejsou jejich otroky.
Pavla Bičíková, cestovatelka a fotografka
Co jste si uvědomila v Kyrgyzstánu?
Tam pro nás bylo jiné to, že když jsme se ptali lidí v horách, kde žijí opravdu velice jednoduchým způsobem, jestli jsou šťastní a spokojení, tak nám z drtivé většiny říkali ano, my jsme tady prostě šťastní, protože máme čistý vzduch a čistou vodu. Jejich spokojenost a vyrovnanost nás velice překvapila. Protože na spoustě míst v horách, ať to bylo v Himálajích nebo v Albánii, tak nám často lidé říkali, že nejsou úplně šťastní, že jim vadí jejich tvrdý život a tvrdá práce, že by chtěli žít jinak.
Je to inspirující tohle poslouchat.
Přesně, a také jsme si uvědomili, že oni kolem sebe nehromadí věci. Když přijdete do jurty, nebo do jejich obydlí, tak oni tam nemají skříně, nemají hromady oblečení, nábytku, vybavení. I když je vidíte když jedou na koni nebo na oslíkovi, a vidíte jejich sedlo, tak na něm jezdil už jejich táta, děda, praděda. Oni věci užívají tak dlouho, pokud slouží.
Tak by to asi mělo být úplně všude.
Říkali jsme si, že oni normálně žijí minimalismus, nový směr na západě, všichni o tom mluví a píší. A oni ani nevědí, že ten termín existuje, ale prostě ho žijí. A jsou spokojeni. Tam si člověk uvědomí, že věci slouží jim, a ne, že oni slouží věcem. Že se nestávají otroky věcí.
Když jste se dostala mezi pastevce, tak oni žijí v nějakém společenství? Kolik se jich vejde do jurty?
Obyčejně v jurtě žije jedna rodina. A většinou jsou tam dvě generace rodiny, starají se o dobytek, který pasou celé léto, a na zimu všichni zase scházejí dolů do vesnic, nežijí v horách celoročně. Protože v těch vysokých horách napadnou dva až tři metry sněhu a to by ani ty jurty nevydržely, takový nápor sněhu.
Pavla Bičíková
žije se svou rodinou na nejvyšší hoře Českého ráje, na Kozákově. Její celoživotní vášní je cestování na kole nebo pěšky s batohem a fotoaparátem.
Dá se tedy říct, že jsou kočovníci?
Částeční. A jak se stali součástí Sovětského svazu, tak jim to kočovnictví zatrhli. Lidé se museli nastěhovat do měst a vesnic. Ale touha po přírodě v nich pořád je. Pokud můžou, tak sednou do auta a jedou s celou rodinou na piknik, na jídlo, prostě někam do hor, na louku.
Čtěte také
Vy máte spoustu krásných fotografií. Moc si nedovedu představit, když cestujte, jak to všechno stíháte? Musí v tom být rozpor, jestli vše vnímat a nasávat do sebe, nebo vytáhnout fotoaparát. Nepere se to občas?
Já jsem teď úplně propadla fotografování. Mě to neskutečně baví a naplňuje. A potom mám velkou radost, když se s tím mohu podělit na přednáškách s dalšími posluchači, to je velká radost.
Přednášet budete koncem měsíce, 20. ledna v Jilemnici, 23. ledna Rudník, 30. ledna potom Lázně Bělohrad. Všechny zveme na přednášky Pavly Bičíkové. Moc děkuji, že jste se u nás zastavila. A než se rozloučíme, už máte vyhlédnutou další lokalitu k příští návštěvě?
V únoru chceme odletět zase na měsíc do Barmy.
Ať se vám vše daří. Mějte se hezky.
Vy také. Krásný den přeji, na shledanou.
Související
-
Prokleté hory v Albánii ctí přísloví - Host do domu, Bůh do...
Cestování je dřina a odříkání. Ale je to pecka, krásná pecka. Spousta zážitků a vzpomínek. To jsou slova cestovatelky a fotografky z Českého ráje, která přijela do ...
-
Kdo se chce rozhlédnout z Nanga Parbatu, musí počítat s tím, že to má k vrcholu hodně daleko
Vrchlabský horolezec Radoslav Groh si splnil dětský sen. V Pákistánu zdolal s českou expedicí obávanou horu Nanga Parbat. Je to elektrizující hora, úžasná svým převýšením.
-
Libor Dušek: Nejzákladnější je vyrazit do hor s lidmi, s nimiž si rozumíte a víte, co od nich čekat
Naším dnešním hostem je Libor Dušek, etnolog a také horolezec, dobrodruh, který miluje hory, skály a expedice. Ta poslední byla do jihoamerických And.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
