Prokleté hory v Albánii ctí přísloví - Host do domu, Bůh do domu. Pohostinnost tam mají lidé v krvi

18. říjen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prokleté hory v Albánii ctí přísloví - Host do domu, Bůh do domu

Cestování je dřina a odříkání. Ale je to pecka, krásná pecka. Spousta zážitků a vzpomínek. To jsou slova cestovatelky a fotografky z Českého ráje, která přijela do Českého rozhlasu Hradec Králové tradičně s batohem, s krosnou a fotoaparátem. Pavla Bičíková. S ní budeme poznávat a odhalovat tajemství vzdálených koutů světa.

Půl roku jsme se neviděli. Já si pamatuji, že posledně jste přijela z Brna, i když žijete v Českém ráji. Odkud jedete dnes?
Dneska jedu z domova, z Kozákova. Ale mám zase namířeno na Moravu do Přerova, protože tam mám přednášku. Takže dnes jedu zase naopak od vás na Moravu.

Kam vás od té doby co jsme se neviděli ty vaše toulavé boty zanesly?
V letošním roce jsem necestovala zas tak daleko, zůstala jsem v Evropě. A putovala jsem téměř celé září po Albánii. A musím říct, jak jste říkal, byla to zase pecka. Spousta krásných zážitků a vzpomínek.

Cestovatelka a fotografka Pavla Bičíková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jaká je Albánie a ty hory tam? Viděl jsem pár vašich úžasných fotek. Na první pohled fotogenická krajina.
Albánie, musím říct, mě velice překvapila. Putovali jsme hlavně po Prokletých horách, které částečně leží na území Albánie, Kosova a Černé Hory. A bylo to něco úžasného. Jednak ta krajina, ty vysoké, nádherné hory. A co nás tam nejvíc překvapilo, bylo setkání s pastevci, s lidmi. I celá Albánie. Musím se přiznat, že jsem vlastně nezažila nikde na svých cestách tak vstřícné a pohostinné lidi, kteří tu pohostinnost opravdu mají pod kůží. Je to součást jejich tradice. A vždy, i když jsme navštívili nějakou salaš v odlehlé části, tak to přijetí bylo úžasné. Ti lidé nám snesli všechno, co tam měli. Přes ovčí sýry, protože oni se tam živí hlavně pastevectvím ovcí, takže ovčí sýry, mléko, máslo, co tam vyrábí a nikdy za to nechtěli zaplatit. Což nás nejvíc překvapilo. Vždy se bránili tomu, že by od nás něco vzali. Skutečně to brali jako poctu, že jsme u nich na návštěvě. A jak se říká, že host do domu je Bůh do domu, tak tam to skutečně platí.

Někdy se také říká - Host do domu, hůl do ruky.
Tak naštěstí s tímhle jsme se v Albánii nesetkali.

Pro vás je to setkávání s lidmi na cestách hodně důležité, viďte?
Ano. Je to obohacující. Je to jeden z hlavních motivů, proč se na ty cesty vracím. Jednak krásná příroda, ale jak jste řekl, v prvé řadě setkání s těm místními lidmi, kteří žijí často ještě tím tradičním, jednoduchým životem. A díky tomu k sobě a ostatním lidem mají velice blízko.

Prokleté hory v Albánii ctí přísloví - Host do domu, Bůh do domu

Jsou tedy hory v Albánii jaksi uzavřené, zapouzdřené v tom čase? Jak jsme si o tom povídali minule, jako co se týče Himálaje?
Záleží, v jaké části Prokletých hor se pohybujete. Samozřejmě oblast Thethi, což je už v podstatě turistická vesnička, kam směřují turisté, tak tam je ta situace trošičku jiná. Ale v okamžiku, kdy uděláte pár kroků od tohoto turistického centra, tak se dostanete do oblasti, kde nepotkáte jediného turistu. My jsme dělali přechod Prokletí a putovali jsme jím od západu na východ a byly dny, kdy jsme nepotkali vůbec nikoho. Kromě místních pastevců.

Našel jsem na vašem facebookovém profilu pozvánku na přednášku s názvem Krevní msta a albánská mafie. To zní dobrodružně. O čem budete povídat?
To bude součást mé přednášky. Právě ta krevní msta byla nejsilnější právě v oblasti Prokletí. A ještě i tam žijí lidé, kteří tu krevní mstu zažili. Protože to není opravdu dávná historie, ještě donedávna krevní msta fungovala. A říká se, že funguje i částečně i v současné době.

Prokleté hory v Albánii ctí přísloví - Host do domu, Bůh do domu

A zase jste to šli všechno pěšky?
Přes Prokletí jsme šli samozřejmě pěšky, ve dvou, s manželem. Sami dva s batohem na zádech. A pak po Albánii jsme putovali stopem zase s batohem na zádech. Nebo jsme využívali ty jejich "mašrutky" takové ty autobusy, které vždycky jedou, až se naplní. A úplně na konec cesty jsme si na pár dnů půjčili auto. Abychom stihli projet úplně celou Albánii.

Řekněte mi, Pavlo, mají ty Prokleté hory něco společného s těmi Himálajskými velikány? Je to samozřejmě úplně jiný kraj. Ale je tam přeci jen nějaké pojítko?
Samozřejmě ta krajina je jiná, protože tohle jsou vápencové hory, jsou velice strmé, skalnaté. Musím říct, že mě překvapilo, že tam byly velice těžká sedla a že často ta sedla byla těžší než v Himálaji. Nebylo úplně jednoduché překračovat ty hřebeny. Společného mají to, že se tam nedá v Prokletí udělat hřebenovka. Jak jsou ty hory vápencové a strmé, tak jdete opravdu nahoru, dolů. Denně uděláte minimálně tisíc, patnáct set metrů výškového převýšení nahoru a dolů. To je hodně podobné s Himálajem.

A možná také ti lidé.
Ano, přesně tak. Právě ti lidé, kteří tam žijí tím jednoduchým způsobem. A jsou rádi, že tam přijdete, že si s nimi popovídáte. A rádi s vámi tráví čas.

Himálaj

Pavlo, vy žijete na nejvyšší hoře Českého ráje, na Kozákově. Tam teď musí být také nádherné výhledy takhle na podzim.
Je to pravda. Já teď hodně cestuji i proto, že mám přednášky, tak mi to trošičku mrzí. Že nemám čas momentálně fotit v Českém ráji, protože teď je nádherně zbarvený.

Ale pojďme z Českého ráje zase zpátky do Himálaje. Je to hodně uzavřené místo. Jak jste se tam teda dostala teď?
Ta třetí, zatím poslední naše cesta, byla do oblasti Kančenčongy, což je třetí nejvyšší hora světa. Je to osmitisícovka. Měli jsme naplánovaný trek jednak v podhůří Kančenčongy a pak vlastní trek kolem této úžasné hory. Chtěli jsme navštívit horolezecké kempy jak pod severní stěnou, tak pod jižní stěnou, což se nám podařilo. Už je to tři roky nazpátek. Ale ty vzpomínky v hlavě jsou pořád.

Když jsme hovořili o Albánii, že tam je to skalnatá krása, tak tady je to možná spíš ledová nebo sněhová nádhera?
Kančenčonga je oblast, kde hodně prší, takže je to oblast zelená, kde je spousta rododendronů, pralesů, nádherná krajina, bohatá, pestrá a samozřejmě tam i hodně sněží, což jsme také zažili. My jsme tam putovali na jaře a zažili jsme tam velice rozmarné počasí, kdy jsme se brodili po pás ve sněhu, ale zažívali jsme i průtrže mračen, které byly třeba spojené s pijavicemi, což patří k těm nepříjemným zážitkům z cestování.

Takže dobrodružství s pijavicemi?
Pro mě to bylo opravdu velké dobrodružství, protože pijavice nemusím. Kančenčonga je známá tím, že těch pijavic je tam spousta. Tam jdete po cestě, když má pršet nebo je po dešti a vidíte tam prostě stovky pijavic, které na vás čekají, aby vám na ty boty skočily a píďalkovitým způsobem se dostaly na nohy. Takže vždy večer, když jsme někam došli, kde jsme přespávali, tak jsem sundávala třeba 20, 30 pijavic z nohou.

Himálaj a lidé, kteří tam žijí

Ale teď mě zase zajímají ti lidé, kteří tam žijí.
To byl jeden z důvodů, proč jsme jeli do oblasti Kančenčongy. Nejen kvůli těm nádherným horám, nejen kvůli úžasné přírodě, ale právě kvůli lidem. Vůbec celý Nepál je zajímavý etnicky. Nepál je veliký asi jako bývalé Československo a žije tam na 104 různých etnik a kast. Oni se liší náboženstvím, liší se jazykem, liší se kulturní tradicí, oblékáním, šperky, které ty ženy používají. A právě oblast Kančenčongy je tím specifická, že těch etnik, těch národů, ať jsou to Rejové, Limbuové, ať jsou to Šerpové, Gurkové, tak je jich tam opravdu velká spousta. A my jsme měli možnost je potkávat, hovořit a setkávat se s nimi.

A pustili vás také k sobě tak blízko?
Pustili. Hlavně ta oblast podhůří, kde jsme šli, kde zase vůbec nechodí trekaři, kde oni měli určitě stejný pocit zajímavosti ze setkání s lidmi jako my vůči nim, tak ta setkání byla úžasná. Tam se vždy sešla celá vesnice a snažili jsme se nějakým způsobem dohovořit. A to pro nás byly zážitky. Jak pro nás, tak určitě i pro ně.

Chtěli třeba vědět i naopak něco oni od vás? Možná na vás mohli koukat trošičku jako na tvory z jiné planety.
Přesně tak. A velice nás prosili, abychom jim poslali fotografie, obzvlášť děti. Ty byly velice zvídavé a skutečně, když jsme tam nafotili fotky, tak jsme jim pak poštou posílali fotografie. Tak doufám, že dorazily.

Cestovatelka a fotografka Pavla Bičíková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s Jakubem Schmidtem

Tak pozveme zájemce na vaši přednášku právě o téhle himálajské cestě, která bude ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové v úterý 17. října v 17 hodin. Ale nakonec mi to nedá, abych se nezeptal zase, už jsem vás na to ptal minule, jestli se náhodou od té doby něco nezměnilo. Kde to je na světě nejkrásnější?
To se nedá říct jedno místo. Každá ta cesta je něčím specifická. Právě třeba Albánie mě dostala tou úžasnou pohostinností lidí. To jsem opravdu nikde jinde nezažila. Dolpo, Kančenčonga, Himálaj, prostě nádherná krajina, také úžasní lidé. A třeba, když jsme putovali v Laponsku v Národním parku Sarek, tak to byla divočina, kdy jsme tři týdny šli divočinou a nepotkali jsme žádného člověka. A užívali jsme si opravdu tu volnou krajinu, to naše putování. Ta krajina si nás vedla, kam chtěla a my jsme se nechali vést.

A když si ještě představíte ten váš výhled doma z okna na Český ráj. Tak možná tam, ne?
To určitě. Já se těším právě, jak budu mít trošku víc času, že zase vezmu fotoaparát a vyrazím fotit u nás v Českém ráji. Protože to je moje srdcovka. Tam se vždycky moc ráda vracím.

autor: jak
Spustit audio