Libor Dušek: Nejzákladnější je vyrazit do hor s lidmi, s nimiž si rozumíte a víte, co od nich čekat

30. prosinec 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na vrcholu Nevado Pisco

Naším dnešním hostem je Libor Dušek, etnolog a také horolezec, dobrodruh, který miluje hory, skály a expedice. Ta poslední byla do jihoamerických And po stopách tragické československé výpravy z roku 1970, jejíž členové zahynuli pod lavinou v ledu a kamení. 

Jsem ráda, že jste se z této expedice všichni vrátili v pořádku.
Dopadlo to dobře.

Libor Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Než se vydáme do And, zajímalo by mě, jak tráví Vánoce dobrodruh. Jsou to svátky tradiční nebo něco netradičního?
Možná si představujete, že někde visím na Ježíška na laně. To snad ani ne. Byl jsem u své maminky, normálně jsme měli klasicky kapra. Žádné velké akce, byl jsem také v kontaktu se sestrou, která žije na Novém Zélandu. Nic netradičního, žádná šílenost, úplná klasika.

Člověk musí k horám přistupovat zodpovědně, pokud se chce vrátit. Je tam zkrátka spousta proměnných.
Libor Dušek, horolezec a dobrodruh

Ale máte toho za sebou v uvozovkách šíleného spoustu. Tedy žádné Vánoce nebyly mimo domov? Jste pro tradice a Vánoce si užíváte v kruhu rodinném.
Když tak šátrám v děravé paměti, tak jsme vlastně pokaždé byl buď s mámou nebo s přítelkyní. Ale nikdy se nedělo nic extrémního nebo nějak výjimečného.

Srdce máte v Krkonoších.
To je pravda, to určitě. Tam mám opravdu onu rodnou hroudu.

Čtěte také

Ovšem není na škodu čas od času někam vyjet. Naposledy to byly peruánské Andy. Tak nám povyprávějte, jak se vám podařilo zdolat dvě pětitisícovky?
Plán byl větší, smělejší. Chtěli jsme ještě přelézt Huascarán, nejvyšší horu, ale tam nás nepustilo počasí. Ovšem povedlo se nám zdolat Alpamayo, to je krásný, lezecký kopec. A potom ještě Nevado Pisco, oba ty kopce mají bezmála 6000 metrů.

Kolik vás bylo ve vaší výpravě?
Bylo nás šest, všichni víceméně z Krkonoš. Někdo tedy teď už žije v Praze nebo jinde, ale původem jsme všichni z těch našich miniaturních velehor. Bylo to moc příjemné, výborná parta. To je nejzákladnější a nejzásadnější být tam s lidmi, s kterými si rozumíte a víte, co od nich čekat. Samozřejmě také musíte být nějakým způsobem fyzicky a technicky vybaveni.

U památníku Československé expedice Peru 1970

Vy jste onu výpravu vedl a jediný jste měl lyže. Takže jste se projel těch 5000 metrů dolů? Zkusil jste to?
S lyžováním v extrémních terénech mám už zkušenosti z asijských velehor. Ale původně nás mělo být více s lyžemi, jenže kluci vyměkli, nechali lyže doma. A tak jsem slyžoval jen Nevado Pisco jsem, což není nijak náročná hora. Alpamayo na lyžích sjet nejde. Tam je sklon 60, 70, místy i 80 stupňů, takže to by byl prakticky volný pád. To je opravdu neslyžovatelné. A na Huascarán jsem lyže táhnul až do výšky nějakých 5,5 kilometru, kam jsme došli. A ani jsem je neobul na nohy, protože do vrcholové partie, kterou jsem chtěl slyžovat, nás nepustilo počasí. Bylo by to nebezpečné, strašně moc foukalo, sněžilo a nebyla vůbec žádná viditelnost. Co den tak 40, 50 centimetrů nového sněhu a to prostě nejde. To by byla napůl sebevražda.

Na pláži v Mancoře

Vůbec si nedovedu představit vaše pocity, když se vydáte na takovou výpravu s nějakým očekáváním, tak potom ono rozhodnutí, které musíte učinit, když řeknete, nemůžeme dál, musíme se vrátit.
Člověk k tomu musí přistupovat zodpovědně, pokud se chce vrátit. Je tam spousta proměnných. Musíte zapojit zkušenosti a nějaké obecné znalosti, má to svá určitá pravidla, která člověk musí respektovat. A hlavně být soudný k ostatním členům a hlavně sám sobě k sobě. Prostě umět si přiznat, kámo, tak se to povede třeba příště.

Čtěte také

Připomeneme rok 1970, protože vy jste se chtěli vydat po stopách expedice, při níž zahynulo 15 Čechoslováků.
15 lidí, ale tam to byla opravdu úplná výjimka. Tam to neznamená, že by někdo něco špatně vyhodnotil nebo se špatně zachoval. To byla prostě přírodní katastrofa. Otřásla se země a naprosto destruktivní masa ledu a kamene. Prostě se utrhl kus hory a spadlo to na základní tábor, kde byli shodou okolností všichni členové expedice. 14 členů, protože jeden se zabil už 12 dní předtím v chodeckém terénu při průzkumu. Expedici Peru 1970 provázela spousta osudových náhod nebo situací.

V horách člověk nikdy neví, co se může stát. Kolik lidí dělá co vy? Myslím, že moc takových osob není.
Ne, to já si zase myslím, že nejsem nějak výjimečný v tomto směru. Horolezecká špička jsou Marek Holeček, Zdeněk Hák a další kamarádi, v této elitě určitě nejsem. Řekl bych, že jsem spíš taková druhá liga. Ale kolik lidí se tomu u nás věnuje, budou to řádově desítky.

Libor Dušek autorizuje rozhovor s pamětníkem Gebertem

Poslední expedice v Peru ale nebyla jen o horách, ale také o surfování. To znamená, že ta země je asi velmi pestrá.
To byla taková třešnička na dortu, protože my tam byli prakticky na konci sezony, celé září a ještě první říjnový týden, kdy už se nám opravdu hory zavřely, začalo tam být špatné počasí a nemělo smysl moc chodit nahoru. Tak kluci vymysleli, že nám zbývá ještě osm, devět dní do odletu a přesunuli jsme se z Bílých Kordiller na sever, což na jižní polokouli znamená ještě víc za teplem. Takže my jsme tam krásně zkoušeli surfovat. Já jsem tedy třetí den rezignoval, klukům to vydrželo poctivě těch sedm dnů každodenně a pak se na to prkno byli schopni postavit a pár metrů sjet, protože surfování není jak práce s buzolou. To se nenaučíte za týden.

Je to úplně něco jiného, než lyžování?
Asi jako kdybyste nějakého Peruánce od rovníku postavili v 35 letech na lyže na černou sjezdovku a řekli mu: jeď, snaž se, kámo. Myslím, že by se to také během pár hodin nenaučil. Ale byla to každopádně sranda. Bylo veselé, když jsme z hor potom byli najednou mezi palmami. Bylo to vtipné.

Já se považuji za realistu nebo možná i konstruktivního pesimistu. Ale vždy zdůrazňuji, že jen dělám, co mě baví.
Libor Dušek, horolezec a dobrodruh

Prý se do Peru chcete každopádně vrátit na další expedici.
Motivace souvisí s oním rokem 1970 a s 50letým výročím té tragické osudové expedice. Připravujeme film s režisérem Tomášem Galáskem, který mapuje jednak onu minulost, příběh expedice 70 a také loňský příběh Marka Holečka a Radka Groha, kamarádů, kteří tam vylezli na počest cestu a pojmenovali ji Boys 1970. Novou, velmi těžkou cestu na Huandoy, který měli chlapi také v tom roce 1970 v plánu. Ten film bude takový dialog minulosti a přítomnosti. Natočené už to je, ale ve střižně je spousta práce.

Honza Vlačiha na vrcholovém hřebenu Alpamayo

Šplháte po horách, snažíte se dostat nahoru lyže, k tomu kameru. Vzpomínkovým optimismem netrpíte, protože tam jedete znovu a znovu.
Já se spíš považuji za realistu nebo možná i konstruktivního pesimistu. To znamená, že všechno vidím černě. Když se něco povede, tak z toho mám radost. Dělám si legraci, ale spíš jsem realista. Ovšem rád se tam vrátím, protože velvyslanectví si nás vyžádalo. Budeme tam promítat náš film. A budou i přednášky o té tragédii. A hlavně se uskuteční velký pietní akt u pomníků. Budou tam Češi a Peruánci. Chystá se větší akce, koncert filharmonie a spousta kulturních zážitků. Já tam pojedu za horolezce a za historiky. Takže skloubím tyto dva koníčky do jednoho, proto možná někomu přijde mírně šílené, co děláme. Ale já vždy zdůrazňuji, že jen dělám, co mě baví.

Čtěte také

Vy jste říkal, že jste realista, ale na mě opravdu působíte jako snílek a optimista, protože oči vám jdou do úsměvu, stále se smějete. Záměrně jsem mluvila i o vzpomínkovém optimismu, protože vy jste to zmiňoval při psaní svých knih, že je důležité se tomu vyvarovat, když sbíráte v Krkonoších příběhy.
Sbírám dál, pokračuje to stále. I když už nejsem v muzeu, směřuji teď na akademickou půdu. Ale jsem stále redaktorem časopisu Krkonoše a oblíbené rozhovory s pamětníky, který posléze v trošku jiné formě vydávám v knihách, pokračuji. V dubnu nebo v květnu by měl vyjít už čtvrtý díl Krkonošských rodáků. Snažím se to dělat tak, aby tam vzpomínkový optimismus úplně nebyl, i když někdy se toho nelze vystříhat. Člověk si raději pamatuje hezčí vjemy a zapomíná to ošklivé. Ale tak se to nějak vyváží.

Říká se, že je důležité mít sny, plány, usilovat o to, co vás naplňuje. Vy se o to snažíte. Jaký byste si přál rok 2020?
Člověk určitě sny mít musí a snít. Ovšem nepoddat se, nějakým způsobem stát nohama na zemi. Tak, já doufám, že to bude alespoň minimálně stejně dobré jako roky předchozí. A že i v pracovních věcech, v koníčkách, v lezení a v mezilidských vztazích to bude fungovat jako doposud. A abychom se posunuli dál, abychom neusnuli na vavřínech a nezasekli se ve zbytečné minulosti a prostě pokračovali dál dopředu a pořád se dívali na nové horizonty. Aby to nebylo žádné klišé.

Pavla Kindernayová a Libor Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Libor Dušek byl dnes naším hostem. Moc děkuji za zajímavý rozhovor.
Sem vždy rád přijdu. Moc děkuji. Ať se daří a přeji pěkné poslední dny starého roku. Vše dobré a hlavně veselou mysl, přátelé. Především veselou mysl v roce příštím.

Spustit audio

Související