Libor Dušek a Zdeněk Jirouš jako první šílenci vytáhli na Karla Marxe lyže a potom to i sjeli

18. říjen 2018
Prvosjezd Karla Marxe

První na světě! Horolezcům Liboru Duškovi z Vrchlabí a Zdeňku Jiroušovi z Rokytnice nad Jizerou se podařilo jako prvním sjet na lyžích z nejvyššího bodu jižního Pamíru, štítu Karla Marxe ve výšce 6723 metrů. Na pětitýdenní expedici si užili lezení po kamenech i ledu. Nakonec vrchol zdolali a sjeli z něj na lyžích.

Pustíme se do lezení a zdolávání sice nebezpečných, ale určitě krásných světových hor a vrcholů. Krkonošským horolezcům se totiž povedl další úžasný husarský kousek, o kterém nám bude vyprávět horolezec a etnolog Krkonošského muzea ve Vrchlabí Libor Dušek. A můžeme gratulovat. Protože se vám se zase povedl parádní výkon. Tak ho popiš.
Já moc děkuji jménem celé tříčlenné expedice. Byli jsme tři. Honza Holubec z Jablonecka, ten bydlí na břehu Jizery. A Zdeněk Jirouš jinak také Žába. S tím jsme společně zdolali vrchol Karla Marxe 6723, někdy se uvádí 6726 metrů. A co víc, povedl se nám světový prvosjezd. Takže jsme byli první šílenci, co nahoru vytáhli lyže, a potom to i sjeli.

Libor Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Vy jste si ten terén už před rokem obhlíželi?
Ano, před rokem tou samou dobou, i jsme se o tom tady také bavili. Tam jsou dvě údolí pod těmi třemi šestitisícovkami v jižním Pamíru, nejvyšší z nich je právě Karel Marx, vedle jeho věrný soudruh Bedřich Engels a vedle stojí Tablica gosudarstvennovo Universiteta, tedy „Stěna národní univerzity". Jinak TBGU, kterou jsme si ale přejmenovali na Krakonoše, protože Žába si furt ten název nemohl zapamatovat a nelíbil se nám. To se nám možná vymstilo, protože asi Krkonoš nechce být takto expandován někam daleko do jiných končin. A možná i soudruzi Marx s Engelsem nechtěli Krakonoše k sobě, takže nás tam opět nepustil. Loni jsme se o něj pokoušeli, nedopadlo to. Letos ty podmínky byly ještě náročnější. Byli jsme o pár desítek metrů výš než loni, ale otočili jsme to, protože by to bylo zase nebezpečné. I když jsme si udělali výškový tábor o fous výš a vyrazili jsme ještě o něco dřív, tak podmínky byly o dost těžší a bylo rozumnější to otočit.

Bezpečnost je nejdůležitější. Není nic špatného výstup vzdát. To se prostě stává. V životě to jinak ani být nemůže.
Libor Dušek, horolezec a etnolog Krkonošského muzea ve Vrchlabí

My se k tomu Krakonošovi, tedy TBGU, ještě dostaneme. Ale teď mě zajímá Marx, co to je za kopec? Někde jsem četl, že to je hora, na kterou se moc nestojí fronty. Že tam moc horolezců v současné době nejezdí. Ale dříve to byla hora hodně vytížená.
To je právě také jeden z důvodů, proč se nám tam tolik líbí a vyhledáváme takové hory. Stručně k historii, je to poprvé přelezené v 30. letech, 1937 jestli se nepletu. A pak v 60. až 80. letech tam pravidelně jezdili sovětští alpinisti a hodně také vojáci. Potkal jsem tam dokonce letos ve vesnici chlapíka, ročník 1958, který říkal, že od svých 10 let, tedy od konce 60. let, jim tam pravidelně s oslíky vozil bagáž a dělal jim suport, jak se říká. Mám to docela detailně zaznamenané, jak to tam chodilo. Byly to velké expedice, lezlo tam třeba 40 lidí na ty kopce. A opravdu nějaký styčný důstojník zezdola koukal dalekohledem. Hlavně na toho Egnelse. To je hodně těžká stěna, tzv. hákování, různé techniky, lezli to metr po metru ve velkém týmu. V podstatě tam trénovala armáda. Měli vymyšlený systém, jeden rok tam jeli chlapi z Leningradu, další rok chlapi z Tomsku, měli takový pořadník, bylo to centrálně organizované. Ale abych se dostal k tomu podstatnému. S pádem Sovětského svazu na začátku 90. let to tam úplně usnulo. A v podstatě z té severní strany, co jsme byli my, tak to byla asi třetí nebo čtvrtá expedice za posledních 30 let.

Dobrý horolezec je ten, co to přežil. Expedice Marx-Engels-Krakonoš do Tádžikistánu

Expedice Marx-Engels-Krakonoš do Tádžikistánu

Nechybělo mnoho a dvoučlenná expedice českých horolezců si zase mohla zapsat zářez do dějin českého horolezectví při výstupu na jednu z hor v Tádžikistánu v pohoří Pamír. Nakonec se to nestalo, ale i tak to bylo hodně dobrodružné. 

Severní cesta, kterou jste si vybrali, je ale těžší než ta jižní. Je náročnější.
Ta je o dost těžší a náročnější než ta jižní cesta. Z té jižní strany, řekněme posledních 15, 20 let, každoročně stoupá tak do pěti expedic. Ale letos tam byla jedna partička z Brna, ti to bohužel tedy nevylezli, byli tam chvilku po nás a nedali to. Asi měsíc před námi lezli z toho jihu nějací Poláci, kteří to dolezli. Ještě nám tam nahoře na vrcholu nechali nějaké bonbony a nějaký vzkaz napsaný polsky.

To se dělá takto nechat něco na vrcholu?
Je to taková pozornost. My jsme tam zase nechali samolepku. Sice energii z ní nikdo nedostane. Ale potěší to.

Z C2 do C3 na Marxe (vepředu Jirouš, vzadu Holubec)

Že Karla Marxe sjedete na lyžích potom z vrcholu dolů, jste měli naplánováno od začátku?
Určitě. Tak museli jsme si vzít lyže. Bez nich by to nešlo. Už předloni jsme sjížděli Nošak, to se povedlo Zdeňkovi Hákovi, letos jsme sjeli Zdenda Jirouš a já. Honza Holubec, tomu nebylo úplně nejlépe, tak to otočil někde v 6 tisících metrech. Ale aby si posluchači nepředstavovali, že to je něco strašně krásného ten sjezd. Nahoru to je krásné, ale náročné a dolů už je to jen náročné, nic moc hezkého to není. Protože sjíždíte v průměru svah, který má 45 stupňů náklon a jedete jen po ledu, na kterém je 5 až 10 cm sněhu. Takže jediný chybný pohyb, nějaké špatné zaváhání, rovná se schrastit kilák a půl dolů třeba. Protože my jsme poslední den z třetího výškového tábora šli na vrchol z 5700 metrů. Takže ještě kilometr nahoru. V jednom kuse. Občas jsme si odfoukli, ale žádné velké pauzy. Ale trvalo nám to asi 11 hodin. Nahoře jsme si udělali pár fotek a vrcholové video.

A snědli bonbon od Poláků.
A potom hned dolů. Jeli jsme to tak hodinku, možná hodinku a půl. Hodně jsme hranili, pár obloučků, je to nebezpečná záležitost, žádné rolby tam nejezdí. Není to úplně upravený svah.

Vrcholovka na Karlu Marxovi, 8. 9. 2018, 15 hodin tádžického času

Jaký má člověk pocit, vyleze nahoru, zdolá tu horu?
Ten pocit je perfektní. Navíc my jsme ještě tomu dali přidanou hodnotu, že jsme z toho třetího tábora to šli free sólem, to znamená, že jsme se u toho nejistili. Což musí mít člověk nějaké zkušenosti. Ale zhodnotili jsme situaci, že tohle bychom měli zvládnout a říkali jsme si, když to chceme sjet na lyžích dolů, tak to musíme dát bez jištění nahoru. A povedlo se. Byly tam chvílemi dramatické momenty, ale byli jsme pořád nad tím, nebyla žádná krize. Zadařilo se.

Když se vám povedl tento kousek, tak jste ještě chtěli zdolat Krakonoše.
Ano, Krakonoše, to TBGU, o co jsme se pokoušeli i loni, že jsme na to měli tzv. pytel, jak se říká v horolezecké hantýrce, ale bohužel odpytlit se nám to nepodařilo. Letos byla to bylo těžší než minulý rok. Kde byly loni třeba skály a kameny, tak teď to bylo obalené ledem. Celý výstup byl náročnější. Šlo to zdlouhavěji. Tak jsme to v rámci bezpečnosti otočili. Ale to bych právě také chtěl říct, že velké hory jsou každý rok jiné. Tam jinak foukne vítr, jinak tam nateče led. Občas se tam posune i nějaký kámen. Takže si nelze představovat, že někam přijedete po roce nebo po 10 letech a budete to tam mít stejné. Třeba příkladně i na Karla Maxe se ze severní strany v těch 80. letech ještě lezlo na dva tábory, my jsme to už lezli na tři. Protože s tím globálním oteplováním, ať si kdo chce myslí cokoliv, tak tohle prostě je, protože ledovec ubývá a tím pádem je v něm více trhlin a stává se i náročnějším na přechod.

Kousek nad C3, když se odpoledne den před výstupem vyjasnilo

Takže jste tu změnu klimatu tam zaznamenali i vy?
Tu jsme právě zaznamenali tím, že to bylo podstatně těžší. Je větší sklon toho ledovce, je prudší, protože se zmenšil a ztížila se ta podmínka zdolání.

Vrátíte se tam příští rok? Budete se chtít ještě znovu o Krakonoše pokusit?
Řekli jsme si, že si dáme od Pamíru tak čtyři, pět let pauzu. Že se zkusíme zase podívat do jiných hor. Protože krásných hor je po světě spousta. Ale určitě bychom rádi na Engelse a snad třeba do třetice se podaří i ten Krakonoš. Ale říkám, výhledově za čtyři, pět let. Ale musíme kout železo, dokud je žhavé, protože naší generaci krkonošských horolezců se ve velkých horách daří. Připomenu perfektní výkon Radka Groha, který zdolal Nanga Parbat.

Kdo se chce rozhlédnout z Nanga Parbatu, musí počítat s tím, že to má k vrcholu hodně daleko

Úspěšná česká expedice Nanga Parbat 2018

Vrchlabský horolezec Radoslav Groh si splnil dětský sen, když v Pákistánu zdolal s českou expedicí obávanou horu Nanga Parbat. „Je to elektrizující hora, je úžasná svým převýšením stejně jako majestátností, s kterou ční nad okolní krajinou. Když se naskytla možnost zúčastnit se této expedice, neváhal jsem. Podmínky nebyly ideální, ale nakonec nám přálo štěstí," říká.

Už nám tady o tom vyprávěl.
A samozřejmě Zdenda s Márou Holečkem loni Gasherbrum, to bylo naprosto fenomenální, epochální. Takže my se Zdendou, Žábou jsme oproti tomu taková druhá liga, ty naše šesti, sedmitisícovky. Ale Krkonoším se teď daří. Krkonoše jedou.

Klobouk dolů, Libore, před tou krkonošskou horolezeckou elitou. Protože opravdu ty výkony jsou perfektní. A vždy je v těch horách důležité myslet na bezpečí, odhadnout správně situaci. Protože, jak už jsme si tady také jednou říkali, dobrý horolezec je ten, který přežil.
Bezpečnost je to nejdůležitější. Člověk to musí mít pod kontrolou, musí být nad tím, ne, že je na hraně. Musí prostě vědět, kde má svoji hranici a kdy se včas schovat, otočit, počkat. Není nic špatného vzdát to. To se prostě občas stává. Někdy se povede, někdy se to nepovede. I pár metrů pod vrcholem. V životě to jinak ani být nemůže.

Libor Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Držíme palce do dalších výprav. A těším se, že si tady zase příště popovídáme i o našich krásných horách. Libore, pro nás možná tech nejkrásnějších - Krkonoších.
Mockrát děkuji a zdravím posluchače, díky.

Spustit audio

Související