Úžasný film o nádheře Krkonoš natočil houslista, horolezec a dobrodruh Viktor Kuna
Do roku 2002 odehrál na 1500 sólových koncertů jako houslista. V roce 2002 úraz míchy způsobil změnu kariéry. Studium diplomatické akademie, práce na Ministersvu zahranišních věcí ČR a poté projektový management, mezinárodní obchod a ředitel softwarové firmy, byly jeho další činnosti. V roce 2009 založil Dech hor - festival alpinismu a dalekých cest.
Dnes vám představíme mimořádného člověka, jehož životní příběh by možná vydal i na film. Ostatně on sám je také filmař, ale je i horolezec, dobrodruh a co je velmi zajímavé, byl i vynikajícím, špičkovým sólovým houslistou, který koncertoval po celém světě. Jmenuje se Viktor Kuna. Horolezec, dobrodruh, filmař, jak ty housle k tomu jdou dohromady?
Tak ty housle už skončily. Protože ty začaly už v 6 letech, jelikož můj otec byl významný muzikolog, který napsal asi 30 knih na téma hudba. Takže já neměl jinou šanci než od 6 let hrát denně na housle a jezdit po soutěžích. Do roku 2002 jsem se tím živil.
Vy jste potom studoval i ve světě, v Moskvě. Kde ještě?
V Moskvě, Chicagu, pak jsem dělal aspiranturu ve Vídni, kde jsem zůstal prakticky 8 let.
A jezdil jste jako koncertní mistr po světě. Kde všude jste koncertoval?
Zaahrál jsem asi 1500 koncertů, měl jsem několikrát turné v Americe, po Evropě se jezdilo, po Asii. Jezdil jsem s komorním orchestrem jako sólista, občas se symfonickým orchestrem, natočil jsem 7 CD. Byla to dřina.
Čtěte takéFestival Dech hor
Jak na to vzpomínáte? Koncertovat, vystupovat na velkých světových pódiích. Být pořád někde ve světě.
Nemáte soukromý život. Bylo to strašných kilometrů v autě a v letadle. Vlakem jsem se bál jezdit tehdy v 90. letech kvůli houslím, takže to bylo pořád na kolech. A pořád jsem se musel něco učit.
Co se pak stalo, že tedy jste musel skončit s touhle kariérou a dráhou sólového houslisty?
Něco, co se těžko popisuje. Na chodníku na Praze 8 si mě někdo s někým spletl, bodnul mi nůž do zad a ten mi prolétl mezi obratly do míchy. A já jsem na rok ochrnul a chodil o berlích. Takže jsem prakticky už neměl odvahu jakoby ochrnutý se vrátit k houslím a hlavně, jelikož jsem byl na volné noze jako sólista, tak jsem během toho roku přišel o kontakty, o smlouvy. Nebylo to lehké období.
Kde se vezme v člověku síla, že i po tom, co se mu tohle neuvěřitelně těžké stane, že nezahodí ten život, jde dál a pustí se do dalších velkých neprobádaných a neprozkoumaných věcí?
No musí. Protože se člověk rozhodne, že chce žít dál. Těžké bylo hledat, najít se, dělat věci, který by ho bavily, v kterých by viděl smysl. Samozřejmě dlouho trvalo, že jsem nechápal, že se ráno probouzím a neberu housle do ruky, protože to byl zvyk. Ještě než cokoliv udělám, prolétnout stupnice hmatníku a pak teprve jít na snídani a do sprchy. Houslemi jsem začínal každý den.
A co to horolezectví? Kde jste vzal lásku k horám?
To je zase táta. Protože v mých dvou letech koupil chalupu v Krkonoších na pomezí Jizerských hor a Krkonoš v Pasekách nad Jizerou. A jak jsme tam jezdili, vznikla láska k přírodě, ta vůně trávy, sena, lesa. Najednou jsem pak chtěl chodit výš a výš. Když jsem byl na vysoké škole v Moskvě, tak jsem odjížděl na Kavkaz a koketoval jsem tam s horolezectvím. Dělal si tam třítýdenní horolezecký kurz.
Už tenkrát?
Už tehdy mě to strašně lákalo. Už tehdy byly myšlenky, proč jsem hrál na housle, proč jsem se nevěnoval horám. Ta láska k horám byla opravdu velice silná. A teprve v rámci té rehabilitace po tom úrazu, když jsem začínal i sportovat, protože to bylo jediné řešení, makat a makat, aby se nohy rozchodily. Tak mě to přivedlo k horám, přešel jsem jako turista bulharské hory. A potom od roku 2007 jsme s partou začali jezdit do Rakouska. A za rok 2007 jsme tam vyšli 13 třítisícovek. A pak jsem začal i ty zimní výstupy, až mě to dostalo do Himálaje, na Kavkaz, na Elbrus, do Bezengy, na Pamír a tak dál a tak dál.
Jste opravdu všestranný a velice úspěšný člověk ve všem, co děláte. Ať už to byla muzika, ať už je to horolezectví, cestování, ale také filmařina. To je asi další vaše velká láska, ne?
Já bych řekl, že slovo filmařina je ke mně trochu silné slovo. Protože jsem naprostý amatér, nikdy jsem to nestudoval. Nicméně, když jsme vyjížděli na hory, třeba i na expedice na mořském kajaku, což mě teď strašně baví, tak jsem měl kameru a točil. A udělal jsem z toho malá 16minutový film, který potom oběhl nějaké televize, takové ty lokální.
Výpravy na Liparské ostrovy se zúčastnil i slavný horolezec Radek Jaroš. Tam jste jeli i na tom kajaku?
Tam jsme jeli na kajaku, to je kajakářská expedice. Pádlovali jsme mezi ostrovy a pak jsme vyšli i na sopku Stromboli. A já jsem to natočil. Strašně mě to bavilo, protože jsem měl pocit, že se vracím trochu k tomu umění a k těm principům hudby, jako když člověk natáčel CD, aby to dalo smysl, aby to mělo nějaký oblouk, nějakou klenbu. Ta samotná interpretace je založená na tom, že musí mít nějaké dýchání, nějaká fráze, prostě to, co tvoří to krásno. Kde končí slova a začíná ta informace, která se dá sdělit jen uměním. Po pravdě Martin Král, profesor Gymnázia z Jilemnice mě přizval a řekl: Hele, Viktore, já tady mám 25 hodin hrubého materiálu, koukej z toho udělat film, protože je škoda, aby to skončilo v koši. Já jsem se strašně bál v prvním okamžiku, protože říkám si: Hele, Martine, já mám jen zkušenosti s 16minutovým formátem a to ještě stříhám půl roku. A toto je trošku jiné sousto. A pak jsem si říkal, i v hudbě existuje forma variací, kdy se něco řekne, zakončí, pak se jinak rozvine, ale stále to drží takový oblouk. A řekl jsem si, pojďme, uděláme film o Krkonoších v kapitolách, kdy každá kapitola bude o něčem pojednávat. A vznikla taková myšlenka, že by film byl vhodný i pro školy. Protože pojednává o geologické minulosti, geomorfologii Krkonoš, floře, fauně, historii.
Takže takový vzdělávací, výchovný dokument?
Je to de facto vzdělávací dokument. Protože já jsem říkal, heleďte, chytří lidé nebo normální lidé, ne úplní blbci relaxují i tím, že přijímají informace. Baví se tím, že přijímají krásné a zajímavé informace. Proto chodíme, jezdíme na poznávací zájezdy. A když se k tomu budou koukat na krásné záběry Krkonoš a poslouchat krásnou hudbu, tak je možná šance, že se to někomu bude líbit.
Vy jste na tom filmu pracoval jako režisér, střihač, zvukař, producent, autor hudby a také průvodce?
Pardon, autor hudby ne. Hudba je z mých nahrávek, to znamená, že jsem interpret. Ale moc ji nevnucuji, pořád jsem s tím bojoval, ale je to pouze doprovod, i když je to moje hudba. A musím se přiznat, také komentář jsem namluvil. Já jsem se dost dlouho učil mluvit. Protože jsem si uvědomil, jak je čeština choulostivá, jak mluvíme špatně. Že akcenty se dávají na předložku a tak dál. Byla to velká práce.
Film je sestříhaný do hodiny a půl?
Film má 90 minut, je to jeden z nejdelších dokumentů. Ale nám bylo prostě po těch prvních zkušebních projekcích řečeno, ať to nekrátíme. Protože je to komplexní pohled na Krkonoše. Film vás provede skoro celými Krkonošemi i z polské strany. A mluvíme o unikátních záležitostech, které tam vytvořila příroda.
Film měl asi před 2 měsíci premiéru v kinech.
Ano. Ta nová verze. Původní zkušební verze byla v roce 2016. A 16. listopadu šla do kin nová 90minutová verze. Teď se těší v Praze i velký sál Lucerny.
Čtěte takéKrkonoše - jedinečná zpráva o jedinečných horách
A jak se to líbí? Máte už ohlasy?
Někdy se účastním projekce, samozřejmě jsem pozvaný na besedu. Tak tam trpím v tom sále, protože nevím, jak to dopadne. Ale máme to štěstí, že i třeba v Trutnově se to neustále opakuje. Pouštějí to a je stále víc a víc lidí, kteří to viděli. Takže snad to je odpověď.
Tak se přijďte na film Krkonoše podívat. Můžeme říct, kde jsou nejbližší projekce?
V pondělí 5. března jde film v Trutnově, pak 15. března jde v Mladé Boleslavi, potom Havlíčkův Brod potom a tak dál. A hlavně potom na konci měsíce 29. března velký sál Lucerny.
Viktore, máte můj velký obdiv. Děkuji za rozhovor a ještě jednou zveme na dokumentární film Krkonoše. Možná o těch nejkrásnějších horách na světě.
Související
-
Horské boudy bývaly dominantami Krkonoš, dnes často v...
Pamětníci, kteří ještě před čtvrtstoletím znali typickou podobu Krkonoš s horskými boudami na hřebenech, dnes mohou v řadě případů jen nostalgicky vzpomínat. Oblíbe...
-
Výprava za podobou Krkonoš v dobách ledových. Z východních...
Za poznáním severské přírody se vypravila osmičlenná skupina odborných pracovníků Správy Krkonošského národního parku. Z Vrchlabí vyrazila na jedno z nejsevernějšíc...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.