Krkonošští rodáci vzpomínají na souvislosti toho lidskýho živobytí, když to řekneme krkonošsky

Výběr tuctu pamětníků narozených ve 20. a 30. letech 20. století, s jejichž osudy se seznámíte na stránkách knihy Krkonošští rodáci vzpomínají II., plynně navazuje na první souborné knižní vydání osudů krkonošských rodáků, jejich příbuzných a blízkých. Pamětníci a pamětnice jsou pečlivě vybráni tak, aby prostřednictvím jejich příběhů byli čtenáři seznámeni s historickým odkazem regionu a jeho přesahem do současnosti v celé jeho šíři.

Krkonoše vzpomínají 2|foto: Libor Dušek

Naším hostem je dnes Libor Dušek z Krkonoš. Musíme připomenout horolezec, velký dobrodruh, který miluje hory, miluje skály, často jezdí na nejrůznější vědecké a lezecké expedice. Ale vy jste Libore také badatel a etnolog Krkonošského muzea ve Vrchlabí. Takže dnes zůstaneme doma.

Tak. Dneska bychom zůstali radši v těch Krkonoších. Minule jsme si povídali o Pamíru a ten možná bude zase za půl roku.

Co všechno vlastně dělá takový etnolog? Abychom začali úplně od začátku.

Tak, když to vezmeme úplně od začátku, tak já mám vystudovaný magisterský obor na Univerzitě Pardubice, který jsem končil v roce 2009. To se jmenovalo sociální antropologie, to je v podstatě synonymum etnologie. Velmi stručně řečeno, etnologie nebo sociální nebo taktéž kulturní antropologie je věda, chcete-li nauka o lidské rozmanitosti. Když půjdeme víc do světa, tak je takzvaná mimoevropská etnologie. Na světě žije několik desítek tisíc etnických skupin a zkrátka tato nauka tyto lidi popisuje, analyzuje jejich způsob života a jejich kulturu v nejširším slova smyslu. Takže to souvisí s náboženstvím, s historií, vesměs celý kontext toho lidskýho živobytí, když to řeknu krkonošsky.

Libor Dušek při zdolávání skály|foto: Libor Dušek

Vzpomněl jsem si v souvislosti s vaší profesí na pana Miloslava Stingla, asi našeho nejznámějšího etnologa, který cestoval do světa, tam s těmi lidmi žil, s těmi indiány v pralese. To děláte taky?

Přesně tak. To je Miloslav Stingl. Měl jsem tu čest se s ním potkat i letošní rok na jedné společné přednášce. Vynikající chlapík už hodně přes 80 let. Opublikoval řadu desítek knih a vyšlo to v několika jazycích. A jak jste právě říkal, že žil mezi těmi indiány, on dělal hodně Jižní a Severní Ameriku. A já se zase v té cizokrajné etnologii soustředím na Pamír. Ale také na Krkonoše, to je ta etnologie domácí. A i když Krkonošáci nejsou žádné specifické cizokrajné etnikum, tak se ty metody dají aplikovat i na naše blízká etnika, nebo společenské skupiny, které pojí ten region. Každý kousek naší země má svá kulturní specifika a ti Krkonošáci jsou hodně specifičtí, ani nemusíme chodit tolik do historie.

Často se ti lidé otevřou takovým způsobem, že mě řeknou to, co za celý život neřekli svým příbuzným.
Libor Dušek, autor knihy Krkonošští rodáci vzpomínají

Vy jste Krkonošák, vy jste z Vrchlabí. Takže byste se vlastně tomu průzkumu možná mohl podrobit sám.

Určitě.

Tak jací jsou Krkonošáci? Horalé, určitě to souvisí i s tou krajinou, kde žijí, která je drsnější než tady v nížinách.

Jistě. Ono to v současnosti už taky tak úplně neplatí, ale stále na boudách žije pár lidí nebo vesměs hoteliéři a tak. Ale ještě když se dostaneme do období první republiky, nebo do první poloviny 20. století, tak celkem hodně lidí na těch Krkonoších žilo v souladu s přírodou, když použiji takovou mírnou floskuli. Ale základ jejich živobytí byla ta kravka a políčka. Prakticky na těch horách denně žili a fungovali z toho, z čeho museli. Já se snažím právě i ve svém místním výzkumu dělat takzvaný etnologický terénní výzkum. To v praxi znamená, že tam jste měsíc, dva, nebo třeba i rok mezi těmi lidmi.

Libor Dušek ve svých milovaných horách|foto: Libor Dušek

A prakticky s nimi žijete.

To je takzvaná metoda zúčastněného pozorování. A tak tohle já i svým způsobem praktikuji v Krkonoších. Ale používám spíš metodu takzvaného řízeného rozhovoru. Vyhledávám pamětníky, pokud možno, čím starší, tím lepší, zase přeci jen nikdo z nás není nesmrtelný. Dnes se dostanu k lidem, co se narodili řekněme v druhé polovině 20. let a ve 30. letech. Dál už málokoho seženu. Takže témata, o která se zajímám, je doba lehce před druhou světovou válkou, během války a 50. léta. V období tady těch 15, 20 let se odehrálo spoustu dějinných zvratů. A já se ta velká historická témata snažím uchopit prostřednictvím dílčích, každodenních osudů "běžných" lidí. Když si dám do kupy, tak to vytváří krásnou mozaiku příběhů. Prakticky i Krkonoše byly etnicky smíšenou oblastí, žili tam Češi i Němci.

Z vašeho výzkumu se můžeme těšit i my, protože jsou z něj dvě nádherné knihy.

Právě v těchto dnech dorazí na pulty všech řádných knihkupectví druhý díl.

Vrbatova bouda v Krkonoších

Krkonošští rodáci vzpomínají se ty knihy jmenují. Kdy vyšla ta první?

První vyšla před rokem touhle dobou a teď vychází druhá. Za rok touhle dobou snad i vyjde třetí, jestli se to bude řádně prodávat. Ale zatím to funguje.

Je to o těch lidech, kteří v Krkonoších žijí. Kolik takových rodáků a zajímavých osobností jste už vyzpovídal?

Podtitul té knížky zní dramatické příběhy z války a poválečné doby. Celá geneze těch příběhů vznikla tak, že už před 9 lety, když jsem nastoupil do muzea, tak vedle mé práce etnologa ještě dělám výstavy pro veřejnost, různé přednášky, zvu tam zase další lidi. Hlavním mottem mé práce je starat se o národopisný depozitář, spoustu předmětů. A tak jsem rozjel tenhle výzkum mezi lidmi, protože to považuji za velice důležité. Obcházím tyto lidi, kteří mi říkají příběhy. A aby to nezůstalo v šuplíku, tak to v časopise Krkonoše - Jizerské hory pravidelně od podzimu 2010 publikuji. Tam už jsem opublikoval něco lehce přes 100 rozhovorů. A byl jsem osloven nakladatelem, jestli bych nechtěl některý ty čtenářsky nejzajímavější, nejdynamičtější příběhy, prezentovat v trošku jiné formě. Tak jsem to trošku literárně učesal, předělal, ale vychází to pořád z těch lidí. Trošku jsem rozšířil k tomu úvody a dal tam víc fotek. Protože vizuální pramen výtečně dokresluje ten příběh.

Takže kolik jich máte?

V první knížce je 11 příběhů. Ve druhé jich je 12. Snažím se jít tou cestou, aby to bylo takříkajíc genderově vyvážené, chlapi, ženské, z německého, z českého prostředí, vysídlení Němci i Němci, co zůstali, Češi, starousedlíci. Prostě aby to nepůsobilo tendenčně, nebo nějak nekorektně, že nadržuju nějaké straně. Nebo politicko-historické skupině. Sleduji celý ten obraz našeho regionu.

Horské boudy bývaly dominantami Krkonoš, dnes často v žalostném stavu čekají na svůj konec

• Upravit
• Smazat

Pamětníci, kteří ještě před čtvrtstoletím znali typickou podobu Krkonoš s horskými boudami na hřebenech, dnes mohou v řadě případů jen nostalgicky vzpomínat. Oblíbeným cílům jejich výletů už mnohdy k definitivnímu konci chybí jen málo, nebo se osud dokonce naplnil. To je případ třeba Petrovy boudy, která přivítala hosty naposledy na Silvestra roku 2008.

Je nějaký příběh, který vás nějakým způsobem hodně zaujal a zapsal se vám pod kůži?

Velmi silný příběh je mého kamaráda Herberta Bergera. To je taky zajímavé, že většinou ti muži si se mnou i potykají a tak o nich hovořím jako o přátelích. Herbert už je bohužel tedy po smrti několik let. Ale v roce 1945, když mu bylo nějakých 12, 13 let, tak jako etnický Němec bydlel na Richterovkách. Ten příběh se jmenuje Zapomenuti na Richterovkách. To je taková luční enkláva nad Pecí pod Sněžkou v nadmořské výšce 1 200 metrů nad mořem. On, že nebyl zletilý, tak neměl žádné papíry a tenkrát byla taková divoká doba a tak oni na něj úplně zapomněli. Maminka umřela pár dnů před koncem války, ještě nějaké ovečky stihla stáhnout z kůže, z toho oni tam vlastně žili. Jeho sestra myla nádobí na Výrovce a on prakticky papírově neexistoval. A tak se tam tak potloukal až potom po několika letech úřady zjistily, že existuje. Tak si dodělal vzdělání a tak. Ty příběhy jsou často silný.

Osudy těch lidí, ale k těm horám patří.

Přesně tak.

Národní parky mají nový zákon. Co to znamená pro Krkonoše?|foto: Kamila Antošová

Četl jsem kritiku na tu vaši první knížku. A tam kritik psal, že se četla jedním dechem.

Tak to je hezké.

Sebral knihu své mamince a ona mu říkala, že skutečně to v ní vyvolává vzpomínky. Že si řekne, ano, tenhle příběh, nebo tyhle lidi znám. Tatínek nám o nich vyprávěl.

To mi často lidi říkají, že když to čtou, že tam poznávají své známé, nebo, že to znají z vyprávění, nebo, že mají podobný příběh. Často se mě lidi ptají, kde já ty lidi sháním. Ono se to děje samo. Někdo mi zavolá, já mám babičku, dědečka, který by určitě měl zajímavý příběh. Nebo zase ti pamětníci mě odkáží na dalšího pamětníka. Nebo náhodně někoho občas potkám. Úplně to žije takovým vlastním životem.

Úžasné příběhy.

Často se ti lidé otevřou takovým způsobem, že mě řeknou to, co za celý život neřekli svým příbuzným. A potom se diví ti jejich vnuci a vnučky, synové, dcery.

Libor Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Radka Šubrtová

Takže si přečtěte knížky Krkonošští rodáci vzpomínají. A zejeďte se také podívat do Krkonošského muzea Správy KRNAP ve Vrchlabí.

Určitě. A taky sledujte časopis Krkonoše Jizerské hory, tam ty příběhy vycházejí také. Každý měsíc tam je jeden, v té rozhovorové formě.

Chystáte se Libore zase zpátky vyjet do toho Tádžikistánu a Pamíru?

Taky jedeme letos na expedici, Marx-Engels-Krakonoš 2018. Jedeme toho Marxe na lyžích a shodou okolností tento jeden z nejvýznamnějších filosofů 19. století, letos slaví 200 let výročí od narození. Takže to tak pěkně symbolicky vyšlo. Tak se nám snad ten světový prvosjezd téhle 6 700 metrů vysoké hory povede.

Ať se hlavně vrátíte zase živí a zdraví. To je to nejdůležitější. A pak si zase můžeme popodívat.

Rád zase na podzim přijdu.