Za prvovýstup osmitisícovky dostali čokoládový dort. Zdeněk Hák o pokoření Gasherbrumu
Mnoho lidí nemělo slov, když se v létě tu zprávu dozvědělo. A ještě méně slov pak mají, když se dozví, jak těžké a náročné to bylo a co všechno tomu předcházelo. Bylo to pondělí 31. července, kdy se dvěma českým horolezcům, Markovi Holečkovi a Zdeňku Hákovi, podařila zcela unikátní věc, která se zapsala do dějin světového horolezectví.
Prvovýstup jihozápadní stěnou osmitisícovky Gasherbrum I. Navíc alpským stylem, tedy bez kyslíku.
Horolezec a dobrodruh Zdeněk Hák je hostem Českého rozhlasu Hradec Králové. Zdeňku, moc gratulujeme.
Děkuji. A musím tě tedy trochu poopravit, ono to úplně bez kyslíku nebylo. Samozřejmě jsme dýchali nějaký kyslík.
Bez kyslíku tam nahoře jsem myslel. Protože tam už ho moc není, ne?
Už ho tam moc není, ale nějaký tam je. Asi tak třetina oproti tady.
Povedl se vám opravdu husarský kousek, který se zapsal do historie horolezectví nejen českého, ale i světového. Tak co se vám to vlastně povedlo?
Povedl se nám prvovýstup celkem těžké stěny, která byla doposud neprostoupená. O kterou se pokoušela i řada elitních horolezců před mnoha lety. Takže se podařilo docela dost.
Tam opravdu nikdo nebyl nahoře na té stěně, co jste viseli a lezli?
V té stěně, jak říkám, byl Babanov, byl tam Kukučka, byla tam celá řada horolezců. Ale nikomu se nepodařilo tu stěnu prostoupit v ideální linii, což znamená přímo nahoru.
Ten alpský styl lezení, co to přesně znamená? Ty jsi říkal, že jste nějaký kyslík měli.
Jasně, ono ho tedy ubývá, ale nějaký tam furt je. Bez toho by to nešlo, ani tady vyjít schody do rádia. Ale alpský styl znamená, že nastoupíte do stěny a už se z ní nevracíte. Neděláte si žádné postupové tábory, nekotvíte fixní lana. V podstatě lezete přirozeně nahoru. Vždycky si postavíte stan, vylezete kus, zase postavíte stan, zase ho sbalíte a všechno si nesete na zádech.
Takže dva borci s batohem na zádech prostě.
No, dva v uvozovkách borci.
Zdeňku, ty jsi tam byl poprvé a hned se to povedlo. Ale příběh tvého kolegy, horolezce Marka Holečka, ten je trošku jiný. Protože on už se o tu horu pokoušel několikrát. Bylo to v historii velmi dramatické také. A dokonce i tragické v jednom případě. Můžeš tohle to trošku připomenout?
Můžu. Mára se pokoušel o stěnu už vlastně popáté teď se mnou. Předtím dva pokusy absolvoval se Zdeňkem Hrubým a ten druhý pro Zdeňka skončil tragicky. On spadl tou stěnou dolů při slanění. A pak tam tedy jel Mára ještě s Tomášem Petrečkem a Ondrou Mandulou. No a letos se mnou.
Když ti Marek Holeček zavolal, tak co jsi cítil?
Radost. Já jsem byl rád, že mi zavolal. A rozmýšlel jsem se jen velmi krátký okamžik. Pět minut. Hned si na to kývnul.
Už jsi s ním někdy předtím lezl?
Ne. To bylo poprvé. Ale hodně jsme spolu vypili.
Říkal ti Marek, proč zavolal právě tobě?
Tak on všude teď rozhlašuje, že neměl na výběr. Ale já si myslím, že mu to všichni ti, co zkusil přede mnou, s díky odřekli.
Bylo to tam opravdu tak náročné a těžké?
Bylo to samozřejmě náročné, bylo to těžké.
Tam nahoře asi musí být hůavně soulad mezi vámi. Jeden na druhého se musí absolutně spolehnout.
Ono to ani jinak nejde. Protože člověk tam má starosti sám se sebou. A kdyby se měl starat ještě o někoho jiného, tak to prostě nejde. Každý spoléhá, že ten jeho parťák udělá to, co má a zachová se, jak má.
Ten prvovýstup byl na jedenáctou nejvyšší horu světa, osmitisícovku Gasherbrum I. Pojďme si říct něco o té hoře. Kde je, kde ji najdeme? Mezi Čínou a Pákistánem?
Leží na území Pákistánu, je to vlastně pákistánský Karakoram. Je to západní Himálaj, výběžek západního Himálaje Karakoram.
Vám se podařilo vylézt tou nejtěžší nezdolanou před vámi cestou. Kolik těch cest tam vlastně vede?
Takové ty hlavní cesty tam vedou vlastně dvě. Což je americká cesta, která se dnes už moc neleze, je to cesta prvovýstupců. No a pak cesta japonským kuloárem, to je vlastně dnešní normálka. Potom tam jsou takové různé varianty. Přes takovou kótu 7 100 metrů tam vede nějaká španělská, polská cesta. A my jsme tam taky udělali prvovýstup teďka v rámci aklimatizace.
Marek Holeček už tam byl vlastně i na tom vrcholu, ne?
Ano. Při svém prvním pokusu se Zdendou Hrubým. Když vzdali kvůli Zdeňkovým problémům se vředy tuhle tu stěnu, tak on si tam pak vyběhl tou normálkou sám.
Když jsi tam přijel poprvé, předtím jsi to viděl jen na fotkách, splnily se tvé představy o tom, jak to tam vypadá?
Do puntíku. Tak, jak jsem to měl nakoukané, jak jsem si to představoval, tak to bylo. A ničím mě to nepřekvapilo.
Co tě napadlo, když jsi to viděl? Jakože to jde?
Že to vylezeme. A když jsme pak začali lézt, tak už jsem si to nemyslel. Když jsme začali lézt, tak se nám zkazilo počasí hned první den, kdy to mělo být perfektní. Alena Zárybnická nám posílala počasí, takže jsme věděli, že budeme mít asi čtyři nebo pět dní pěkného počasí. S Alenou jsme byli ve spojení přes satelitní telefon. Měli jsme takovou informaci, že má být pěkně a vůbec to nesouhlasilo. Ale ona nám říkala, že nad 6 000 metrů už to bude dobré. Ale nám tam sněžilo, začaly padat laviny ve stěně. Takže jsme tam docela dramaticky přečkávali v takové trhlině. A pak jsme i vlastně za lavin vycházeli nahoru.
Co bylo na tom všem nejtěžší?
Nejtěžší pro mě byla asi ta fyzická dřina. Kdy jsme vlastně prošlapávali tou stěnou ty spodní části, které nebyly tak technicky náročné, ale zase byly fyzicky velmi náročné.
A ten hořejšek? Tam už jste to dali?
Tam už to bylo lezení. Hlavně jsme byli omámeni, takže tam už to šlo.
Zima tam byla také pořádná, jak jsem koukal na fotky.
Zima tam byla, na horách je vždycky buď zima nebo vedro. Jak říkám, tam to bylo úplně to samé v té stěně. My jsme v té spodní pasáži samozřejmě museli lézt brzo ráno nebo i za tmy, protože když se oteplí, tak je tam neuvěřitelně neúnosné horko a začnou padat laviny a kameny. A nahoře, když se dostanete někam k tomu vrcholovému hřebenu, tak začne foukat od západu a je zima. Zase jsem měl rampouchy, zase jsem měl mrožíka.
Co jídlo a pití? Má tam vůbec člověk nahoře hlad?
Samozřejmě, ta chuť k jídlu tou výškou klesá. Takže čím jste výš, tím se jí míň. Člověk se spíš snaží pít.
A pocity tam nahoře? Měli jste vůbec myšlenky na to, si to nějak užívat, vychutnat si to? Jak to tam nahoře vypadá?
Já nevím. Je to pořád stejné. Žádné pocity tam moc člověk nemá. Ani radosti, ani smutku. Prostě se snaží vlastně přežít. Jenom to přejít a sejít dolů.
A dolů jste potom, když jsi sjel horu Nošak v Afghánistánu na lyžích, nechtěl jsi to dolů také sjet?
Chtěl, ale neměl jsem tam lyže. Šlo by to sjet tou normální cestou dolů na lyžích.
Takže ta euforie přišla potom, až když jste slezli zase zpátky dolů?
Úplně v základním táboře. Tak den byla euforie. A pak už měl člověk starosti, aby se dostal domů. A co tady všechno nastane, co nepoplatil, kolik mu přijde upomínek.
Kdo vás tam dole vítal, když jste přišli?
Vítali nás tam ti nejmilejší lidé, které jsem tam měli. Což byl náš kuchař Zahair s jeho pomocníkem, s Ajupem. Tak ti nás vítali. A to byl můj nejemotivnější zážitek.
A tam už jste zase dostali asi hlad, ne?
Tam už jsme pak dostali hlad a pak už jsme jedli.
A byla třeba nějaká odměna, když mluvíš o tom kuchaři?
Dostali jsme odměnu. Kuchař Zahair neuvěřitelně vařil, neuvěřitelně v těch podmínkách, které tam měl. A udělal nám parádní čokoládový dort. Pro mě, pro Máru i pro našeho kamaráda Ivo Repčíka, kterej vylez na G2.
Tak máš rád čokoládu?
No, nemám, ale tam jsem měl radost.
Teď mě napadá, Radek Jaroš se vám poklonil? Protože on slíbil, že když se vám to povede, tak vám smekne poklonu.
Tohle není určitě otázka na mě, to je otázka na Máru. Já s Radkem žádné pře nemám, takže tohle je spíš na Máru. Zatím se nepoklonil, ale mně se klonit on nemusí. Vylezl jsem toho trochu míň než on.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
