Dobrý horolezec je ten, co to přežil. Expedice Marx-Engels-Krakonoš do Tádžikistánu
Nechybělo mnoho a dvoučlenná expedice českých horolezců si zase mohla zapsat zářez do dějin českého horolezectví při výstupu na jednu z hor v Tádžikistánu v pohoří Pamír. Nakonec se to nestalo, ale i tak to bylo hodně dobrodružné.
O tom dobrodružství nám dnes bude vyprávět horolezec a dobrodruh Libor Dušek, který za námi přijel z Vrchlabí.
Posluchači vás dobře znají, protože jste tady byl před časem v naší Radiokavárně s celou partou. Se Zděňkem Hákem jste vylezli tenkrát na afghánskou horu Nošak.
Tak. Loni touhle dobou jsme tady byli ve větší bandě, skoro celá expedice. Letos jsme jeli jen ve dvou se Zděndou Jiroušem.
Já musím připomenout, že Zdeněk mi o vás vyprávěl, protože vy jste ten, komu ujela na tom Nošaku noha?
Tak to se stává při těchto podnicích. Dá se říct, že to bylo dramatické, do jistý míry. Padal jsem chvilku, hned jsem se zachytil. Měl jsem dobré mačky, dobrý hůlky, takže všechno v pořádku.
Horolezení je o zodpovědnosti a o partě lidí, kteří jsou v klidu a dovedou se domluvit.
Dobrodruh Libor Dušek
Všechno tenkrát dopadlo dobře, z Nošaku jste se vrátili. Stala se z toho tenkrát velmi úspěšná výprava.
Díky právě Zdendovi Hákovi, protože on ten kopec sjel na lyžích. Byl to prvosjezd český a světový druhosjezd, vlastně po 46 letech. Po roce 1970, kdy Rakušáci udělali prvosjezd. Tak on to sjel podruhé na lyžích. Dostal taky za to cenu.
To jsme připomněli Nošak. Ale teď mě zajímá ten Tádžikistán. Kam jste se vypravili do Pamíru?
Je to Šachdarský hřbet, to je jihovýchodní Tádžikistán, při hranicích právě s Hindúkušem nedaleko Afghánistánu. Ta hora má takový podivuhodný název. Jmenuje se to TbGU.
Ale tento název se nám nelíbil, tak jsme to překřtili na Krakonoše. Ale spíš bude posluchačům známější jako štít Karla Marxe a štít Bedřicha Engelse, který se nachází v těsné blízkosti.
Marx a Engels tam hezky vedle sebe stojí.
Marx-Engels-Krakonoš se i jmenovala ta expedice. Tak právě proto i ten Krakonoš. Jsou ty tři nejvyšší hory tohoto hřbetu. My jsme původně chtěli zdolat Marxe, ale nakonec zvítězil TbGU.
Proč jste se rozhodli na poslední chvíli pro tuhle horu?
To byla docela vtipná situace, protože místní nosiči si spletli údolí. Tam vedle sebe leží údolí Nishgar a Redžiz a oběma se dá dojít k Engelsovi, který je ve středu těchto hor. A z té severní strany napravo je Marx, tam jsme původně chtěli jít. A ze severní strany vlevo je právě TbGU. A oni nás přesvědčovali, že jdeme správnou cestou. Tak si říkáme, když tam bydlí, tak to asi budou vědět. Mě se to zdálo hned divné podle mapy, ale ona ta cseta byla podobná i mapově. Ale nakonec to bylo jedině dobře, že to takhle dopadlo. Protože příští rok plánujeme expedici Marx-Engels-Krakonoš číslo římská II. Takže jsme okoukli terén a prakticky to bylo hlavním účelem této letošní expedice. Proto jsme jeli i ve dvou. Expedice obvykle nevyráží jen ve dvou členech. Tak jsme obhlédli potom i to údolí Redžiz. Kde jsou nástupný body a tak dále.
Jak vy jste se dostal k horolezectví? Protože musíme připomenout, vy jste etnolog a pracujete ve vrchlabském Krkonošském muzeu.
Ano. K horolezectví a horolezení mě přivedla už od dětství láska k horám. Přes Krkonoše, Tatry, Alpy, balkánská pohoří jsem se dostal do Pamíru právě jako etnolog, prováděl jsem tam etnologický výzkum.
Takže vy tam jedete i často jako výzkumník, badatel.
Tak, víceméně. Já už jsem své badatelské věci zhodnotil i opublikoval ve svých knihách. A teď už nastal čas dívat se na ta horská údolí ze štítů hor.
Svou první skálu, kterou jste slezl, si pamatujete?
To bylo asi něco v Českém ráji. Jako malí kluci jsme tam lezli po těch kamenech, které mi tenkrát určitě připadaly jako skála. Já jsem měl to štěstí, že mě maminka s tatínkem odmalička tahali po horách, jak po Krkonoších, tak po Českém ráji. Tak by se dalo říct, že bych mohl počítat nějakou první skálu nebo nějaký větší kámen v Krkonoších už v útlém dětství.
V Pamíru to byla šestitisícovka, kterou jste se pokusili zdolat.
6 142 metrů. O nějakých 160, 170 metrů se to nepodařilo. Ale vůbec nevadí to.
Když jste tam přijeli, tak jste asi museli hledat nějaký výchozí bod.
Určitě. Velmi stručně. Let do hlavního města Dušanbe, pak do Gorno-Badakhshanské autonomní republiky do města Khorog, to je ve výšce 2 000 metrů, to už se jede džípem. A odtud dalších asi 5, 6 hodin do vesnice Džauchangás, která leží u ve výšce 3,5 tisíce metrů. A odtamtud už dva šerpíci, mladí kluci s oslíky, co to trošku popletli. Takže ten nástup je velice příjemný. Základní tábor jsme dělali ve výšce 4 200 metrů. To znamená na 20 kilometrech převýšení pouhých asi 700 metrů, což je úplně paráda.
To je dobré pro horolezce?
To je velmi krásné. To je, jako když byste šel z Vrchlabí na bufet na Rozcestí, řekněme.
Tedy ten základní tábor byl ve výšce 4 200 metrů.
Tam byla poslední louka, taková pastvina, kde ještě kousek pod námi byli jaci, to je takové zajímavé zvíře, který tam je velice hospodářsky důležité pro lidi. A odtamtud už se šlo po kamení do táboru číslo jedna. Tam ve výšce 5 000 metrů nad mořem začínal ledovec. A pak už se šlo po ledovci ledem, sněhem až takzvaným amixovým terénem až nahoru. Takže rozmanitá záležitost.
A to už se tedy lezlo.
Ty šestitisícovky, zase to není tak úplně děsivé. Dá se říct, že lezení jako takové bylo od prvního tábora už, druhý tábor ve výšce 5 500 a pak tedy na vrchol.
Jaká tam byla zima?
Přeci jen ta šestitisícovka, tam taková zima není. Ale třeba v druhém táboře po ránu těch minus 15 bylo. Ale v tom stanu se člověk zaizoluje a máme dobré spacáky a stany. Takže zima nám nebyla. My s Žabákem netrpíme nějakým tím pocitem moc.
Kam až se vám tedy povedlo vylézt a vystoupat? A co vlastně překazilo to, že jste nevylezli až nahoru?
Ještě jsem přeskočil aklimatizaci. Protože nemůžete jít úplně pořád jen nahoru, to je životu nebezpečné. Takže jsme vyšli do jedničky, pak se zase vrátili do základního tábora, pak šli nahoru, čekali jsme na počasí. To bylo základní úskalí této expedice, že to počasí nám úplně nepřálo. Za těch špatných podmínek se nám nechtělo chodit nikam úplně vysoko, protože to je docela krizové. A vzhledem k tomu, že jsme původně chtěli toho Marxe a tenhle Krakonoš je technicky náročnější, tak jsme stoupali potom z druhého tábora, kde bylo celkem náročné mixové lezení. To znamená, že jak po ledu, tak po poměrně náročném kamenitém terénu, který je mixovaný s ledem. A do toho nám ještě sněžilo, že nebyl ten led vidět, což je to nejhorší, co může být. Tak to nešlo tak rychle, jak jsme mysleli. A otočili jsme to 150 metrů pod vrcholem. Pár jedniček metrů v 6 000. Protože jsme si vypočítali, že na vrchol by to byly tak 3 hodiny a zpátky bychom už šli za tmy.
Takže čas.
Čas. A vzhledem k tomu, že jsme neměli úplně moc skob a i tak to bylo nebezpečné slaňovat za tmy. Prostě by to bylo hodně rizikové, kdybychom šli dál.
A tam se dá ještě v téhle výšce přemýšlet racionálně?
Jo, to je v pohodě. My jsme byli dobře aklimatizovaní a přemýšleli jsme velice racionálně. Samozřejmě že nás to mrzelo, ale byl to dobrý nápad. Snažíme se k tomu přistupovat zodpovědně. Protože horolezení je takový koníček, ke kterému musíte přistupovat zodpovědně. Když k němu nebudete přistupovat zodpovědně, tak nebudete.
Říkal jste, že tedy chystáte reparát příští rok.
Dalo by se to tak říct. No, reparát. Tak to nazval jeden novinář, ale my jsme tam jeli omrknout hlavně ten terén. A samozřejmě vylézt si to, což se nepovedlo, ale to nevadí. Příští rok bychom rádi zdolali všechny tři ty hory. Ve větším počtu, minimálně v šestičlenné expedici.
Co je lepší? Být ve dvou nebo jet ve větším počtu?
Všechno má svá pro a proti. Aale ve dvou, když jste oba v klidu, tak se nemusíte s nikým moc dohadovat. Ale když jste v klidu v šesti lidech, tak se také dohodnete. To je základní záležitost, jak to vždycky říkám. To je takový light motiv všech těch mých příspěvků k tomuto tématu. Základ všeho je dobrá parta, jakkoliv bych použil repliku z Havlovy audience, ale je to tak. Nemůžete tam jet s lidmi, kteří vám nesedí lidsky. Pak to nefunguje. Takže to je základ. A jestli už vás je víc nebo míň, tak už nehraje roli.
Tak my vám, Libore, držíme moc palce, ať to příště dopadne. A vůbec ať se daří. Hlavně ať se vždy všichni ve zdraví vrátíte zpátky domů.
To je důležité. To je základ. Jak říká Honza Červinka, legenda československýho horolezectví, dobrý horolezec je ten, co to přežil.
Související
-
Za prvovýstup osmitisícovky dostali čokoládový dort. Zdeněk...
Mnoho lidí nemělo slov, když se v létě tu zprávu dozvědělo. A ještě méně slov pak mají, když se dozví, jak těžké a náročné to bylo a co všechno tomu předcházelo. By...
-
Výprava za podobou Krkonoš v dobách ledových. Z východních...
Za poznáním severské přírody se vypravila osmičlenná skupina odborných pracovníků Správy Krkonošského národního parku. Z Vrchlabí vyrazila na jedno z nejsevernějšíc...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
