Marokem napříč s batohem. Měsíc v muslimské zemi, kde se nedomluvíte a zastavil se tam čas
Cestovatelka a fotografka Pavla Bičíková z Kozákova v Českém ráji říká: Nikdy není pozdě vydat se na cesty! Spolu s ní se dnes vydáme do exotické země plné barev, vůní a stylů. Navštívíme mešity, tržiště, berberské pevnosti a pohádkové paláce. Přejdeme nejvyšší horský masiv severní Afriky, čtyřtisícový Velký Atlas. A necháme se uhranout krásou Sahary, největší pouště světa.
S batohem na zádech zažijeme dnes v Pavlou Bičíkovou dobrodružné putování. Jak se máte a odkud jste do Hradce Králové s tím batohem přijela?
Já se mám úžasně. A dnes jsem přijela z domova, z Kozákova. Ale před měsícem jsem se vrátila z větší dálky, ze severní Afriky, z Maroka.
Maroko, řekněme severozápad Afriky. Proč právě tato exotická země? Už jste tam někdy byla nebo to byla první cesta?
Maroko byla první cesta, i když jsem v severní Africe už byla. Ale když jsem si také kladla otázku, proč jsem se rozhodla jet do této destinace, tak mne napadlo několik důvodů. Jednak nás lákalo pohoří Atlas, jsou to nádherné čtyřtisícové hory. Potom nás lákalo místní etnikum berbeři, kteří žijí v Atlasu i na Sahaře. A pak mě možná lákalo zodpovědět si otázky, jací vlastně ti Arabové a muslimové jsou. Protože zase o nich tolik nevím. Znám východní filozofie, které jsem studovala na vysoké škole, ale o islámu a těchto lidech jsem nic moc nevěděla. Znala jsem pouze informace zprostředkovaně z českých médií.
Maroko voní kořením. Potkáváte ho v obchodech, v jídle, i na horách. Máta je součást jejich národního čaje, kterým vás vždy přivítají.
Pavla Bičíková, cestovatelka a fotografka z Kozákova
Jeli jsme tam prozkoumat a zjistit, jak to vlastně s tím zmateným světem je.
Je to tak.
Prokleté hory v Albánii ctí přísloví - Host do domu, Bůh do domu. Pohostinnost tam mají lidé v krvi
Cestování je dřina a odříkání. Ale je to pecka, krásná pecka. Spousta zážitků a vzpomínek. To jsou slova cestovatelky a fotografky z Českého ráje, která přijela do Českého rozhlasu Hradec Králové tradičně s batohem, s krosnou a fotoaparátem. Pavla Bičíková. S ní budeme poznávat a odhalovat tajemství vzdálených koutů světa.
Zjistili jste?
Myslím si, že jsme kousíček poodhalili. Ale je to určitě cesta na celý život, poznávat jaký je ten svět. A musím říct, že cesta mezi toto etnikum, mezi tyto lidi, byla úplně jiná než ty předcházející. Příroda tam byla úžasná, hory, Atlas fantastický, nádherná velkolepá poušť, velký a silný zážitek. Města také krásná, vlastně to jsou stará královská města, která dýchají Orientem. Ze začátku byl kontakt s těmi lidmi složitý. Protože jsem si pak zpětně uvědomila, že i když jsem člověk otevřený a vítací, který nemá blok a předsudky vůči tomuto etniku, tak jsem zjistila, že mi prostě v krizových situacích naskakují strachy. Když tam vidím zahalené lidi, když jsme se dostali z našeho pohledu do nebezpečných situací, tak jsem je vyhodnocovala pod vlivem strachu a to je špatně.
Špatné a nebezpečné je, když hodíme lidi do jednoho pytle.
Je to tak. Protože jsme tam samozřejmě také zažívali kontakty s lidmi, kteří měli tendenci v rámci domluvené služby, domluveného obchodu, z nás vytáhnout co nejvíc peněz a využívali na to nejrůznější manipulační techniky. Ale to je běžné.
Ale to jaksi patří k jejich způsobu života. Oni v tom nevidí nic špatného, ale u nás to vyvolává negativní emoce.
Vyvolává to u nás pocit, že si říkáme, oni nás nemají rádi, oni nás chtějí okrást, oni jsou zlí. A bylo skvělé, že jsme měli možnost po Maroku putovat čtyři týdny, měsíc. A postupně jsme se dostávali k těm lidem blíž a blíž. A když jsme se pak dostali i k lidem, kteří mluvili anglicky, což třeba v horách vůbec nehrozilo, tam jsme se opravdu nedomluvili ani slovo, protože berbeři mluvili pouze berbersky, tak to jsme se opravdu nechytali, a když jsme potom s těmi anglicky hovořícími lidmi mluvili a dostávali jsme se jim víc pod kůži, tak jsme pochopili to jejich chování a přijali jsme to jako fakt, že jsou takoví. Oni mají takové tradice, oni mají takové zvyky. A najednou to z nás spadlo, uvolnili jsme se a prostě ten pobyt a putování po Maroku jsme si strašně užili. A našli jsme tam mezi nimi spoustu přátel.
Vy ráda cestujete do uzavřených společenství našeho světa. Ať už to byly Himaláje, Horní Dolpo, nebo Albánie. Tam jste také hovořili s domorodci, kteří tam žijí netknutě po staletí nebo 100 let zpátky, je tam zastaven čas. Je to tak i s berbery v Africe?
Je a zažívali jsme to na více místech v tamních horách. Máte pocit, že jste se vrátili o 100 roků nazpátek. Protože tam jsou malé hliněné domy, které jsou opravdu uplácané z hlíny. V řadě vesnic není samozřejmě elektrika a někde není ani voda. Nosí si vodu od potoků, od malých zdrojů vody. Velice dobře s ní hospodaří. To byl další poznatek, který jsem si odtud odvezla. Jak oni dokáží opravdu s minimem vody vyžít a jak s ní ekonomicky hospodaří. Berbeři jsou mimo jiné zajímaví i tím, že vymysleli a po staletí provozují úžasný zavlažovací systém. Těmi horami protéká tenoučký potok, maličká říčka, oni ji vedou v kanálcích po celém údolí. Takže celé údolí je zelené, pěstují kukuřici, brambory, ovocné stromy, ořechy. Prostě je to úplný ráj, když tam přijdete. To bylo také velké a krásné zjištění. Mechanickou práci vidíte i v přístavech. Je spousta rybářů, kteří loví po staletí stejně jako jejich otcové, praotcové. Možná jediný rozdíl při tom lovu a při zpracování ryb je, že už mají motorové čluny a neveslují na pramicích.
Himálaj vypráví svůj příběh vysokých hor, budhistické kultury a úžasných potomků Tibeťanů
Poznávat a odhalovat tajemství vzdálených koutů světa budeme s cestovatelkou a fotografkou Pavlou Bičíkovou, která k nám sice dnes přijela z Brna, ale jinak je doma v Českém ráji, kde to taky prý zná jako své boty, když to tak řeknu.
Zajímá mne Pavlo, jak ta země voní. Protože já když někam přijedu, do nějaké cizí země, tak si vždy k té zemi přivoním. A ten vjem je velmi silný a říkám si, tuto vůni si zapamatuj. Jak tedy voní Maroko?
Maroko voní kořením, protože tam všude potkáváte koření v obchodech a v jídle, ale potkáváte ho i na horách. Když jsme šli přes Atlas, tak tam byly kilometry kopců, které byly porostlé tymiánem, na tom se pásly ovce a kozy. Když to zvíře potom porazí, tak už ho nemusí kořenit, protože maso je celé provoněné tymiánem. Jsou tam plantáže máty, to je součást jejich národního čaje, kterým vás vždy přivítají. Je to takový mátový čajový obřad, kterému říkají marocká whisky. A to je pravý marocký čaj. A je šíleně přeslazený. To já je nasycený roztok cukru. Oni tím, jak pijí příliš cukru v čaji, tak měli všichni neskutečně zkažené zuby.
Takže zubaři tam asi moc nefungují. Jak tam ale vůbec fungují tyto služby, nemocnice a zdravotnictví?
Ptali jsme se na to, jsou tam státní nemocnice, které ale naprosto nestíhají, jsou zahlcené lidmi, protože na to mají málo peněz. Kvalita je úměrná tomu množství pacientů. A pak jsou tam samozřejmě privátní zubaři, privátní nemocnice, ale na to dosáhne velice málo lidí. Když jsem se ptali, jak je to tam se sociálním systémem, tak nám říkali, že na důchod, na nemocenskou, na mateřskou, má nárok jen státní zaměstnanec. To znamená lékař, učitel, úředník. Většina lidí je mimo ten sociální systém.
Jak tam vnímají stáří jako takové? Jak se tam chovají ke svým seniorům?
V rodinách žije pohromadě několik generací v jednom domě. Zažili jsme to v pohoří Atlas, kde nás pozvali berbeři k sobě domů. Nejstarší z rodiny, taková stařenka, se s námi začala na ulici jedné nádherné vesničky bavit rukama a nohama. Protože ta jazyková bariéra je tam opravdu stoprocentní. A vzala nás domů, kde jsme přespali a poobědvali jsme s nimi. Jeden den jsme tam s nimi prožili. A skutečně v tom jednom malém domečku žijí všechny tři generace, vnuk, syn s dcerou plus další děti, a ti senioři. A oni se o ty starší lidi starají a oni jsou pořád aktivní. Pomáhají v rámci toho společenství a žijí pohromadě. Takže svým způsobem ten sociální systém ani nepotřebují. Protože tam to funguje jaksi přirozeně.
Prohlížel jsem si i vaše úžasné fotografie. A tam jsem viděl také nějakého zahaleného berbera.
Když jsme odjeli ze Sahary, tak jsme se s ním setkali v takové kavárně. Čekali jsme na příjezd autobusu a tam seděl takový nádherný chlapík. Tomu jsem prostě neodolala, abych si jej nevyfotila.
Čtěte takéCestovatelka Pavla Bičíková
Kam se chystáte teď na cesty?
Přiznám se, ještě jsem úplně neměla čas vymýšlet, protože jsme před měsícem doputovali. Měsíc jsem zpracovávala fotografie a materiál na přednášky, protože to je vždy velký kus práce. A teď mi začala přednášková šňůra. Myslím, že si vyrazíme někam směrem na východ. Buď až Asie, možná Kyrgyzstán, Tádžikistán, ale to je ještě všechno s otazníky. Ale určitě to bude zase o horách, o místních lidech, o místním životě.
Tak pak zase dejte vědět, až dorazíte z cest.
Určitě k vám opět ráda přijedu.
Díky, Pavlo, mějte se moc pěkně.
Přeji všem krásný den a budu se těšit zase příště na shledanou.
Související
-
Český ráj nejsou jen hrady, zámky, skalní města. Žijí tam úžasní lidé, kteří ten ráj vytváří
Poznává a odhaluje tajemství vzdálených koutů světa, doma je ale v Českém ráji, kde to také zná jako své boty. Český ráj to na pohled má fotografka Pavla Bičíková.
-
Kdo se chce rozhlédnout z Nanga Parbatu, musí počítat s tím, že to má k vrcholu hodně daleko
Vrchlabský horolezec Radoslav Groh si splnil dětský sen. V Pákistánu zdolal s českou expedicí obávanou horu Nanga Parbat. Je to elektrizující hora, úžasná svým převýšením.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
