Dagmar Ruščáková: Prázdniny u babičky

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Chuť léta

„Babičko, koukej! Dělám svíčku! Když ji namočíš do horkého vosku, musíš pak běhat, aby ti to rychleji zchladlo!“ zahlásila naše divoženka a vůbec jí nevadilo, že nikdo jiný se svíčkou neběhá.

Brzy jsem našla zbytek výpravy a mohla obdivovat, co už kdo stihl vyrobit. Potom jsme se jako-středověkým areálem potulovali společně. Navlékali korálky, splétali provazy, prohlédli si králíky, kozy, bylinkové zahrady. A mě napadlo, že všechny tyhle zážitky jsou jen jedním z jejich prázdninových dnů.

Vzpomněla jsem si na své prázdniny u babičky a dědy. Obvykle jsme byli na chatě s velikou zahradou a měli svobodu nedělat nic. Nebo cokoliv! Vymýšleli jsme si vlastní hry, postupně pronikali i do okolí chaty.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Darovaný čas

Často jsme utíkali na královédvorský hřbitov. To byste koukali, co je tam toho k vidění, když je vám osm! To vzrušení, když byla na starém hrobě sesunutá svrchní deska. Co kdybychom zahlédli kosti?

Babička o nás pečovala, děda si s námi trpělivě povídal. Ovšem jít s ním do cukrárny bylo za trest - dojdeme tam nebo ne? Děda byl po celém městě známý učitel a pořád se s někým zastavoval. Naštěstí nás aspoň někdy poslal napřed. Občas jsme si někam vyjeli vlakem, jen tak. Tam a zase zpátky. Z hlediska dnešních prázdninových standardů by to měla být nuda.

Překvapivě nebyla. Po organizované části prázdnin, s rodiči a na táborech, byla svoboda trávit čas po svém sladká a ceněná. A pak, byla tam láska. To čarovné koření, které ochutí i tu nejjednodušší kaši. A víte co? Právě tenhle pocit z prázdnin u babičky bych moc ráda poslala o generaci dál.