Nadšenci obnovili v Krkonoších starou stezku horských nosičů na Sněžku. Je to srdeční záležitost

4. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Robert Hofer (vlevo) se Štefanem Mitleinerem (vpravo) na vrcholu Sněžky v roce 1935

Vydáme se spolu na jednu krkonošskou stezku po stopách horských nosičů. Bývaly doby, kdy horalé z Velké Úpy tahali plné krosny na Sněžku, nosili sudy s pivem, jídlo i obyčejnou vodu. Před stavbou lanovky na Sněžku totiž neexistoval jiný způsob, jak na vrchol dostat materiál a zásoby, než vyšlápnout nahoru po svých a vynést vše na vlastních bedrech. 

Řemeslo nosičů má v Krkonoších dlouhou tradici, dědilo se z otce na syna. O tomto fenoménu, který připomíná i obnovená stezka a každoroční závody, si budeme povídat s boudařem a členem Horské služby Petrem Kobrem.

Petr Kobr ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Zkoušel jste vy sám někdy vynést větší náklad na Sněžku?
To jsem zkoušel, ale hned mě to pustilo, protože na to člověk musí být opravdu trénovaný a velký sportovec. Chlapi, kteří to nosili, tak byli skutečně vytrénovaní a hlavně si ty krosny uměli nabalit tak, aby je nepřevažovaly. Aby je netahaly zase dolů.

Robert Hofer se synem Emila Hofera, Sněžka, 1935

A to vám nešlo. Co jste měl v té krosně?
Nabalil jsem si to, co používáme na závodech, balenou vodu. Nasadil jsem si to tak, jak jsem si myslel, že je to dobře. Kousek jsem ušel, asi bych to i zvládnul, ale byl by to boj.

Poslední krkonošský nosič Helmut Hofer bohužel minulý měsíc, jestli se nepletu, zemřel v 88 letech. Udělal maximum, aby se na tohle starodávné řemeslo nezapomnělo. Slyšela jsem, že to byl velmi pozitivní člověk.
Byl to strašně hodný člověk. Neznám v Úpě člověka, který by byl tak hodný, měl tak strašně rád hory a byl vstřícný ke všem lidem. Úžasný člověk. Čest jeho památce.

Chlapi, kteří to nosili, tak byli vytrénovaní a ty krosny uměli nabalit tak, aby je nepřevažovaly. Aby je netahaly zase dolů.
Petr Kobr, boudař a člen Horské služby Krkonoše

Na fotografiích jsem ho viděla vždy s dřevěnou holí, o kterou se prý ale opíral jen při prudším stoupání.
Ano. Náklad, který se uvazoval na krosnu, tak musel být na bedrech, to znamená, že nosiči ho měli nad hlavou. A když šli nahoru, tak se o tu hůl opírali, a zase, když šli dolů nebo po rovině, tak tou holí vyvažovali náklad.

Čtěte také

Kdy byl vlastně vynesen na Sněžku úplně poslední náklad?
Úplně poslední náklad vynesl otec Helmuta, Robert Hofer a bylo to v roce 1961.

Byla mezi věcmi, které se dostaly nahoru, i nějaká kuriozita? Nebo se především nosilo jídlo a pití?
Největší kuriozita byla, že právě Robert Hofer vynesl kasu na Českou boudu. A byl to také člověk, který vynesl nejtěžší náklad, 160 kilogramů. Byla to ocelová roura pro výstavbu meteorologické stanice na Sněžce. Nesl to na zádech úplně sám a údajně měl jen dvě přestávky. Nesl to nahoru asi 2,5 hodiny.

160 kilogramů? To se mohl živit jako vzpěrač.
To určitě ano.

Krkonošská stezka po stopách horských nosičů

Předpokladem dobrého nosiče musela být určitě fyzická zdatnost. Ale musel mít i nějaké další znalosti a dovednosti?
Oni se hlavně orientovali podle počasí. Pan Hofer i říkal, že se jednou museli vrátit z vynášky. Byl tak silný vítr a sníh, že ten náklad tam nechali a museli se vrátit zpátky.

Horolezce mi to připomíná. Ženy mezi nosiči asi nebyly?
Nebyly. Byla to výhradně mužská záležitost a docela i prestižní záležitost, protože takový nosič si vydělával hodně peněz. Za kilogram údajně dostávali 40 haléřů. Což byly na tu dobu slušné peníze.

Čtěte také

Určitě museli mít pořádnou krosnu, speciální oblečení kvůli proměnlivému počasí a pořádné boty.
Nosili saka, vlněné kalhoty, kožené boty nebo holínky, na nich občas i používali kování. Ale to jen výjimečně, protože když byl opravdu led, tak se nahoru nevydávali.

Vy jste se narodil v Krkonoších nebo jste se tam naplavil? Jak jste se vlastně tím nosičstvím nakazil? Jak to bylo?
Já jsem po vojně nastoupil na lanovku do Velké Úpy a už jsem tam v podstatě zůstal. A měl jsem štěstí, že jsem tam poznal právě rodinu Hoferovu a od nich jsem čerpal informace. Velice mě zajímalo, jak to všechno horští nosiči prováděli a jak žili.

Krkonošská stezka po stopách horských nosičů

Tak jste vymysleli stezku, aby tohle řemeslo neupadlo v zapomnění. Kde začíná obnovená stezka?
Měl bych ještě říct, že vlastně v roce 1961, kdy se přestala používat, tak stezka zanikla. Se synem pana Hofera Waltrem jsme kamarádi a stále jsme přemýšleli, jak to udělat, aby se nosičství zase dostalo do povědomí lidí. A tak jsme se rozhodli, že tu stezku obnovíme.

Odkud vede? Můžeme se po ní projít?
Ano, cesta vede z náměstíčka ve Velké Úpě a stoupá podél Portášek, tam se uhne doleva do lesa a vychází pod Růžohorkami, kde už se potom jde po normální cestě vedoucí na Sněžku.

Čtěte také

Takže nádherné výhledy na Úpské údolí.
Ano, my jsme tam nechali zbudovat naučnou stezku, aby se po té stezce chodilo. Takže jsou tam vybrána tři místa, kde je krásný výhled do Úpského údolí, jsou tam lavičky a je to osazené informačními tabulemi, kde je popsaná historie nosičství a vůbec boudařství ve Velké Úpě.

Kolik času na stezce strávíme?
Cesta na vrchol, když půjdete odspoda nahoru, je 6,5 kilometru dlouhá s převýšením 893 metrů. A když to chodí naši závodníci, tak to vyšlápnou za hodinu 25 minut, což se vám asi nepovede.

Vy říkáte, že chodí, ale oni nechodí, oni běží s tím nákladem!
Někteří ano.

Čtěte také

Vznikly tyto závody jako další prostředek, jak povědomí o nosičích udržet?
Ano, závody, co pořádáme, tak se jmenují Závody horských nosičů. Chlapi nosí 30 kilo, ženy 15 kilo a je to na čas. Můžou si u nás půjčit krosnu, ale většinou si to nosí ve svých krosnách, který si buď upraví nebo někteří jdou i s ruksakem.

Myslíte, že se letos v létě podaří závody zase uspořádat?
Doufáme. Chceme závod přejmenovat na Memoriál pana Hofera a chtěli bychom udělat trošku změnu, aby to bylo zajímavější. Chceme udělat týmy, že krosnu ponesou 2-3 lidi v týmu a budou se moct střídat. Nám to přijde zajímavější a atraktivnější.

Cítíme velkou úctu k tomuto starobylému řemeslu. Proto jsme historickou stezku obnovili a máme z toho velkou radost.
Petr Kobr, boudař a člen Horské služby Krkonoše

Mohlo by to zvládnout víc lidí.
Přesně tak. Chceme oslovit chlapy z horské služby, hasiče, policisty, boudaře z Pece a z Úpy a další, aby mezi sebou soupeřili. Myslím si, že to bude zajímavé.

A komu se nechce běhat s nákladem, tak si může prohlédnout třeba expozici, kterou jste u vás ve Velké Úpě vytvořil. Co tam uvidíme?
V našem rodinném penzionu provozuje moje dcera se svým přítelem Hospodu horských nosičů. Tam při vstupu máme figurínu, která je oblečená opravdu v originálním oblečení, které jsem získal od nosičů. Potom tam máme nastavené všechny typy krosen, které se používaly. Dokonce, to je pro mě velká vzácnost, mám krosnu, kterou mi osobně daroval pan Hofer, velice si toho vážím.

Pavla Kindernayová a Petr Kobr ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Lidé si s vámi o horských nosičích, věřím, rádi povídají. Cítíte při těch rozhovorech úctu k tomuto starobylému řemeslu?
Velikou úctu. A proto jsme tak s Waltrem takovým způsobem stezku obnovili a máme z toho velkou radost.

Věřím, že až půjdeme i my ostatní na nějaký větší horský výšlap, třeba bez mnohakilogramového nákladu, vzpomeneme si na fenomén horských nosičů.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová