Krkonoše proplétá pavučina starých cest. Jana Tesařová napsala knížku pro turisty-fajnšmekry
Jednu krásnou krkonošskou procházku jsme si nedávno udělali, když jsme si s Jaroslavem Drtinou prohlíželi naše nejvyšší české hory na úchvatných krásných starých pohlednicích. Teď máme před sebou další krkonošské putování, tentokrát po stezkách a cestách, které při svých toulkách objevuje Jana Tesařová z Krkonošského národního parku. A dokonce o tom napsala i knihu.
Vy jste přímo z hor, z Krkonoš?
Já jsem přímo z hor. Já jsem rodilá Vrchlabačka, tedy Hradečačka. Ale naturalizovaná Vrchlabanka.
Takže hory znáte a máte je prostě ráda.
Mám je ráda, ale netroufám si říct, že je znám. Na to člověk potřebuje desetiletí a desetiletí, aby je pořádně prochodil.
Vy jste novinářka. Studovala jste v Praze novinařinu?
Přesně tak.
Vaše kniha se jmenuje Toulky Krkonošemi. Co vás inspirovalo k tomu ji napsat?
Ten důvod je velmi prozaický. Kniha je postavená na reportážích, které publikujeme v časopise Krkonoše a Jizerské hory. A důvod, proč tahle rubrika vznikla, byl opravdu takový, že redaktoři obtížně hledali cestu do terénu. Přeci jen určitě to všichni novináři nebo lidé fungující v médiích znají, že se vypraví do terénu, pak zpracovávají a zpracovávají. Tak, abychom se občas dostali ven, tak jsme si na sebe ušili tohle. Aby každý měsíc čtenáři viděli, kam je možné se vydat.
Takže z těch reportáží vznikla tato knížka?
Ano, je to z reportáží. Tohle je soubor reportáží.
Většina turistů, když se řekne Krkonoše, míří na Sněžku, k prameni Labe. Ale tohle je trošku jiná záležitost. Vy nás zvete spíš do takových už dávno zapomenutých míst a koutů, viďte?
Já to trošku nazvu možná nabubřele, ale je to pro turististu - fajnšmekra. Já návštěvu Sněžky a pramene Labe považuji za patriotskou povinnost, to by měl udělat každý Čech. To je zcela správně. Rodič, který nedovede dítě na tato poutní místa, tak by to měl rychle napravit. Ale při obrovské návštěvnosti Krkonoš, která v ročním úhrnu činí až 6 milionů lidí a naprostá většina právě míří buď k prameni Labe, nebo na Sněžku, musíme najít nějaké prostředky, kterým nikoliv zamezit přístupu turistů do krásných hor, to bychom nechtěli a nemohli a není to dobře, ale abychom jim ukázali také jiné kouty hor. A ten nápor na Sněžku a pramen Labe malinko rozmělnili.
Kolik jste toho už nachodila po těch horách? Dá se to spočítat na kilometry?
Dá se to. Před necelým rokem a půl jsme oslavili první 200 kilometrů a myslím si, že k prosinci letošnímu roku to natáhneme na 500 kilometrů. Takže si připijeme Lesníkovou vzpruhou, to je náš oblíbený cestovní nápoj, recept zanechám v redakci pro zájemce. A zamáváme si větvemi a bude to fajn.
Jsou Krkonoše něčím výjimečné oproti jiným horám? Možná právě tím, kolik stezek a nejrůznějších cest a cestiček tam je?
Řekla bych, že vzhledem k jejich historii jsou Krkonoše poměrně dost propletené hustou sítí cest. Jednak je to tím, jak do nich během historie přicházeli lidé, ať už s nějakými objevitelskými úmysly nebo po obchodních stezkách, dál je využívali pro získávání nerostného bohatství či k těžbě dřeva a samozřejmě, aby se dostali na místa, kde je možné tyto věci provozovat, tak potřebovali cestní síť. Takže Krkonoše jsou opravdu propletené pavučinou cest.
Předpokládám, že si také horalé těch svých cest potom vážili, když je vybudovali. Protože vybudovat ty cesty muselo být velmi fyzicky náročné.
To byla velká řehole. Byli to první osadníci, pak dřevaři, kteří následně pozvolna upouštěli od budního hospodářství, protože obživa byla opravdu nesnadná. A oni hledali, kde se dalo, třeba práci v továrnách, v textilkách, v papírnách. Tak se naučili znát nejkratší a nejsnadnější možnou spojnici od svého obydlí k tomu zaměstnání. Tudíž, když tu spojnici našli, tak si ji ještě usnadnili, vyskládali kamením. Na tom se podílely celé budařské enklávy, celé rody. Dalo to ohromnou práci, protože přemístit kamení, upravit terén. A samozřejmě si těch cest potom velmi považovali.
Těch cyklistických třeba tras je v dnešní době v Krkonoších více než 400 kilometrů. A těch značených pěších turistických cest je 700 kilometrů. To souhlasí?
Je to tak. Ta informace souhlasí, tak to je.
Ta pavučina a síť horských cest a cestiček je hodně spletitá a zamotaná. Ztratila jste se někdy v horách?
Jejej! Dokonce v našich evropských nejmenších velehorách, které bych přirovnala velikostí k plivátku u zubaře, jak ráda s nadsázkou říkám. Také tam se nechá zamotat.
Ale důležité je, že jste potom našla cestu zase zpátky.
Zase jsem se vymotala, přesně tak.
Je někde v Krkonoších místo, nebo nějaká oblast, kde třeba žádné stezky a cesty nejsou?
Řekla bych, že Krkonoše jsou propletené hodně. Ale absence cest je daná tím, že ten terén je třeba opravdu neschůdný. Nebo tam nebylo, když to řeknu hodně natvrdo, co těžit. Nebyla tam žádná perspektiva.
Jsou všechny ty horské cesty a cestičky zapsány v mapách? Vy se jistě do nich ráda ponoříte a listujete jimi. Třeba ty předválečné mapy, to je asi velký zdroj pro vás.
Je. V dnešních současných mapách, ty jsou samozřejmě zaměřené na turistické cesty. V Krkonošském národním parku je možné, s výjimkou první zóny, se pohybovat mimo značené cesty, v první zóně samozřejmě po značených, tam je to dané ochranou přírody. A v současných mapách všechny turistické a všechny relativně průchozí cesty značené jsou. Ale pro někoho, kdo by se chtěl vydat někam dál a třeba hloub do krkonošských zákoutí, tak jsou vynikající mapy třeba z 50. let minulého století. Nebo dokonce, když se dostanete k nějaké úžasné předválečné relikvii, která je ještě psaná kurentem, kterou sestavovali dřívější obyvatelé, etničtí Němci. Tam jsou cestičky, o kterých se nám ani nezdá.
Překvapí vás tedy ještě dnes někdy, když jdete tou krkonošskou přírodou?
Překvapí. Často si vytipuji nějakou cestu, která značená není. Na mapě vypadá, že je průchozí, že má začátek i konec zase na nějaké spojnici. Vyjdu do terénu a najednou na té cestě se mi pod nohama vyloupne lovecký chodník jak malovaný. Ten je skládaný z kamení povětšinou, často je na tom místě, kde dříve bývaly chodníky právě starých budařů nebo dřevařské chodníky. Občas bývá zarostlý, takže to kamení je takové pěkně zaoblené, zasypaný jehličím, a to je pošlapání, to je něco.
To jsou takové ty štětované, kamenné chodníky?
Přesně tak. To jsou štětované chodníky dřívějšího data. Takže ty kameny tam ještě mohou být poskládané naplocho. To je právě takový rozlišovací znak. Současné štětované chodníky, které do Krkonoš zpátky navrátil Pavel Klimeš někdy kolem roku 1992, tak jsou stavěné metodou skládání kamenů navysoko. To znamená, že se vezme kámen po delší hraně, postaví se tak, aby koukala ta nejužší část a tou dlouhou hranou se dá po spádnici. Tudíž, když se valí voda dolů, tak steče po té nejužší části, chodník se nevymýlá, steče k nejbližší svodnici. To jsou takové ty stružky, které nám občas hrozí ukopnutím palce.
To tedy muselo být ale strašně pracné, ne?
Muselo a je. Ale variabilita a užití těch cest je vynikající v tom, že ony snesou velký spád, snesou poměrně velké zatížení. Vždyť štětované cesty v Krkonoších se budovaly pro potřebu svážení dřeva na rohačkách. A když si vezmeme, že zkušení dřevaři na ty rohačky naložili kolik plnometrů dřeva, to byla váha. A ta cesta musela fungovat, i když po ní projížděly saně dennodenně.
A o tom všem se píše také samozřejmě v té vaší knize, Toulky Krkonošemi. Komu je tedy určena?
Všem, kteří do hor přicházejí s pokorou a úctou.
Můžeme říct na závěr, jak se proměnil za ty roky takový typický český turista? Protože dnes už máme GPS navigace, mobilní telefony. Ale vy pořád asi máte nejraději ty staré mapy, ne?
Ona GPS také dovede pomoci, když se člověk na těch cestičkách zamotá. Ale v podstatě od začátku rozvinutého turismu, od poloviny 19. století, kdy lidé vstupovali do hor s velikou úctou a trošku s obavami z Rübezahla, nebo také Rýbrcoula, a různých šelem a divokých zvířat, která v horách můžete potkat, se turista proměnil v uživatele. V člověka, který hory zná, který tam přichází za relaxem, který si přichází zasportovat. A já mám jedno velké přání, aby se při tom všem sportování a relaxu člověk občas zastavil a přibrzdil. A s němým úžasem a úctou se poklonil před majestátností hor. A vzdal jim svou úctu nejen svým chováním, ale i tím, že bude respektovat pravidla Krkonošského národního parku.
Říká Jana Tesařová z Krkonošského národního parku. Tak ať vás jakákoliv cesta, kterou zase objevíte, vždy spolehlivě dovede zpátky domů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
