Kameraman Michal Dvořáček na Dakaru: Jsme tam zastoupeni velmi mocně, Čechy potkáte opravdu všude
47. ročník slavné Dakarské rallye je už za námi. Jela se opět v Saúdské Arábii, a i letos tohle neuvěřitelné dobrodružství mohl prožít také kameraman a muzikant Michal Dvořáček, který pro zájemce opět chystal televizní zpravodajství z tohoto slavného závodu. Jsem moc rád, že se ho teď můžu na vše zeptat.
Tak jaký byl Dakar?
Skvělý, jako vždycky. Já už byl na Dakaru i v Jižní Americe, takže si úplně stoprocentně nejsem jistý, jestli to byl můj devátý nebo desátý Dakar. Je to se mnou špatné.
Ale v Saúdské Arábii jsi byl tedy pošesté?
Ano. V Saúdské Arábii to bylo pošesté a bylo to zase fajn. Jediný, že minulý rok bylo celkem dobré počasí, nebyla taková zima. Letos naopak byla docela zima, první dny byly i pouštní bouře. Sice nesněžilo, ale zima byla. Spali jsme ve stanu nahoře na autě, jsme měli střešní stan a v noci byly teploty kolem nuly. A když ještě fouká, tak je prostě zima. Nám se ten stan docela zevnitř potil, takže ráno, když jsi na něj sáhnul, tak trošku pršelo. Tedy to bylo nepříjemné, ale jinak vše skvělé.
Každý den musíme natočit tunu materiálu a hlavně, co je nejzásadnější, musíme to odeslat do České republiky. A to není jen tak.
Michal Dvořáček, kameraman a muzikant
Kolik vás bylo v tom stanu?
Náš tým je o třech lidech. Nikola Červinková, moderátorka z TV Nova, a pak můj kolega, kamarád Filip Mikolášek. Takže jsme tam byli ve třech, ovšem Nikola tam s námi nespala. Měla jiné spaní bokem, ale s Filipem jsme tam spali a bylo to v pohodě. Bylo to příjemný, ale lidé, kteří ten stan mají nebo znají, tak když se někdo v noci pohne, jak jsi na tom autě, tak se to s tebou prostě celé začne hýbat. Když jsem se pohnul já, tak jsem vzbudil Filipa, a když se pohnul Filip, vzbudil zase mě. To bylo vtipné.
Čtěte také
Stále, po těch devíti letech říkáš, že je Dakar fajn?
Jasně, už vím, na co se mám připravit, co se asi bude dít, už tam není vyloženě nic, co by mě nějak extrémně překvapilo nebo zaskočilo. Ten náš režim je samozřejmě složitý, protože každý den musíme natočit tunu materiálu a hlavně, co je nejzásadnější, musíme to odeslat do České republiky. A to není jen tak. Největší problém všech novinářů je odesílat data. Takže jsme měli dvě různé SIM karty, nemáme žádný satelit, měli jsme s sebou Starlink, ten nefungoval asi z politických důvodů atd. Nicméně dá se koupit od organizátorů určitý balík internetu, posíláš to přes satelit, ale je to tak strašně drahé, že jsme volili cestu mít těch SIM karet a posílat to přes ně.
Čtěte také
To znamená, že něco natočíš a pak z bivaku nasedneš do auta a jedeš hledat signál někam do pouště. Když ho najdeš, zastavíš se a odesíláš. To samozřejmě vzbuzuje občas nevoli nebo různé otázky u místních policistů a vojáků, kteří tě zastaví. Oni neumí moc anglicky, mluví na tebe arabsky, co tam děláš, ale neměli jsme žádný zásadní problém. Před třemi roky se nám ale opravdu stalo, což bylo nepříjemné, když jsme odesílali v jednu ráno data tak přijeli vojáci, mířili na nás samopaly a co tady uděláte? Anglicky jsme se snažili vysvětlit, že jsme novináři, že odesíláme data, ale trvalo nám to snad tři či čtyři minuty. To byly asi nejdelší minuty v mém v životě, protože jsme se s nimi nemohli domluvit. Ukazovali jsme cedulky Dakar, Presscarte, ale oni byli neoblomní. Nakonec tedy odjeli a nechali nás být. Takže asi nejtěžší úlohou v rámci novinařiny je odesílání dat, protože my neodesíláme dvě, tři minuty, odesíláme třeba hodinu záběrů. Je to velký balík, který musí do Česka odejít. Pokud neodejde, tak se to večer neodvysílá.
Setkání s prezidentem Pavlem na Dakaru bylo velmi příjemné. Poznal jsem, že je to velká persona a přitom úplně obyčejný a normální chlap.
Michal Dvořáček, kameraman a muzikant
Na poušť sis tedy už zvykl?
Poušť je fajn. Já to tam mám rád, ale samozřejmě velmi rád vzpomínám na Jižní Ameriku, protože tam je víc mé srdce než v Saúdské Arábii. Jižní Amerika byla obrovsky barvitá. My jsme tam projeli více států, jedeš přes Bolívii, pak sjedeš dolů do Argentiny, všude se to různě mění, v Bolívii jsou velké nadmořské výšky, zase Argentina je krásně zelená, Peru naopak písky a pouště. Mělo to pro mě úplně jinou hodnotu v rámci cestovatelského charakteru. Ovšem předpokládám zase, že pro závodníky je možná lepší Saúdská Arábie. Ale nedokážu to úplně posoudit, to musí říct kluci, kteří závodí. I let z Evropy je příjemnější, nějakých pět či šest hodin, do Jižní Ameriky se letí třináct i patnáct hodin. Je to daleko.
Zpívali jste si také na cestách ve autě vašem?
Zpívali jsme si. My jsme měli v autě krásný sound system, takže jsme si nádherně zpívali. Minulý rok jsme měli auto s prasklým výfukem, to jsme si zpívat nemohli, protože to tak řvalo, že jsme neslyšeli ani svá slova.
Určitě několikrát zazněla i vaše dakarská hymna. Tu jsi složil před rokem?
Je to tak. Složil jsem ji společně s kapelou Hakel Band a Honzou Skorunkou, který nám pomáhal s produkcí. A nesmím zapomenout na šikovného textaře Péťu Harazina, který nám k tomu napsal text. Takže ano, tu jsme si tam také párkrát pustili.
Čtěte také
Kolik jste najeli kilometrů najeli? Závodníci to měli kolem 8 000 km.
8 000 dohromady v závodě, pak tam jsou samozřejmě měřené úseky a tzv. přejezdy, transfery. My jsme najeli něco kolem 6 000 km plus minus. Což je dost. Ale je tam jedna nepříjemná věc, že Dakar dojedeš do cíle, už to z tebe celé spadne, máš to za sebou, víš, že druhý den nemusíš vytáhnout kameru a běhat a někam jet. Ale právě, jak dojedeš do cíle, tak jedeš přes celou Saudskou Arábii zase zpátky tam, kde jsme začali. A to bylo 2 000 km, dva dny. A to je hrozná nuda, protože jedeš po jejich dálnici, která má třeba 500 km stále rovně. Tam není žádná odbočka. Jdeš 500 km prostě rovně. A tak se přesouváš, tak ztratíš třeba tři dny jen tím. Pak přesuny na letiště, z letiště, čekáš na letišti... Ale prostě to k tomu patří.
Letos v závodě opět ohromní kluci kamioňáci, Martin Macík a Aleš Loprais.
Kamiony, to je naše české srdíčko. Kamiony jsme vlastně i díky Karlu Lopraisovi zavnímali a naučili se, že Dakar je pro nás Čechy wow. Češi tam jsou zastoupeni vůbec velmi mocně. Je to jedna ze zemí, která je na Dakaru zastoupena v opravdu velkém měřítku, v jednom z největších určitě. Protože tam člověk potkává pořád Čechy. Neustále.
Čtěte také
Zpěvačka Olga Lounová také jela Dakar.
Odjela ho v kategorii Classic, to jsou starší vozy, které mají trošku jiné a specifické podmínky. Mohou třeba jednu etapu nedojet a další den zase pojedou. Takže ti praví závoďáci říkají, že kategorie Classic není úplně Dakar, nicméně samozřejmě jedeš to, jsi tam, projíždíš podobné trasy, ale je to trošku něco jiného. Dalo by se říci, že je to snazší a máš víc možností. Olga tam měla dokonce i svoji dvouletou dcerku, ale bylo to pro ni složité, protože jí tu dceru nepustili do bivaku. Řekli, že je moc malá, že tam nesmí. Takže Olga přes den jela a v noci kojila. To dítko spalo někde před bivakem v autě, takže to bylo docela zajímavé.
Míšo, na závěr našeho setkání, nejsilnější zážitek. Jeden za všechny, který sis z letošní dakarské rallye odvezl.
Je to určitě maratonská etapa, kdy se Dakar vrací ke kořenům. Absolutně bez signálu, nikdo z novinářů se tam skoro ani nedostal, bylo tam jen pár světových televizí a my jsme byli jedna z nich. Večer je oheň, všichni jsou u něj, byla tam extrémní zima, teploty pod nulou. To byl asi nejsilnější zážitek, být tam s těmi největšími hvězdami u ohýnku. A pak mě velmi překvapilo, že tam byl náš prezident Petr Pavel. Což bylo velmi příjemné. Protože tam spal ve stanu, byl opravdu v pohodě, byl hrozně milej, fotil, byl tam s mým kamarádem Petrem Luskem, který ho tam dotáhl. Bylo vážně velmi příjemné vidět takovou personu, že je to úplně obyčejný a normální chlap. Rád fotí, takže tam měl foťák, fotil a seděl u ohýnku a popovídal si s námi. Bylo to strašně příjemné. To byl také jeden z mých opravdu hezkých zážitků.
Svěřil se nám kameraman a muzikant Michal Dvořáček, kterému moc děkuji za jeho vzpomínky na letošní Dakar. A za rok se těším na další.
Související
-
Rallye Dakar jede s „kachnou“ jediná česká ženská posádka. Tvoří ji Bára Holická a Lucie Engová
5. ledna startuje v Saúdské Arábii 46. ročník Rallye Dakar. S vozem Citroën 2CV s přezdívkou Kachna se závodu historických vozů zúčastní jediná česká ženská posádka.
-
Z Nového Bydžova až do F1? S automechaniky Tomášem Hovorkou a Filipem Bajorou nejen o Rallye Dakar
Rallye Dakar poutá pozornost nejen fanoušků motorismu. Exotika, adrenalin, neuvěřitelné příběhy, to je mix, který už od roku 1978 vyvolává zájem.
-
I chlapi brečí. Letošní Dakar byl kvůli těžké trati a počasí fakt hodně náročný, říká Ondřej Klymčiw
Ondřej Klymčiw, se kterým se vrátíme k nejtěžšímu motoristickému závodu světa, lednové Rallye Dakar, je hostem Lady Klokočníkové v rozhlasové hradecké kavárně District V.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.