Michal Dvořáček: Být na Dakaru je téměř poslání. Chytne vás za srdíčko a už není cesta zpět

22. leden 2020

Nedávno dojel do cíle slavný závod Rallye Dakar, jehož 42. ročník se přestěhoval z Jižní Ameriky do Saúdské Arábie. I letos měl možnost na něm být kameraman Michal Dvořáček, který je dnes naším hostem. Spolu s moderátorem Vlastou Korcem připravovali pro Českou televizi pořad Dakar za oponou.

Jaké byla premiéra rallye v Saúdské Arábii?
Měli jsme z toho obavy a já to řeknu upřímně, vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Báli jsme se, jak to bude probíhat a nakonec jsme byli mile překvapeni vřelým přijetím místních lidí, protože ti jsou opravdu velmi příjemní. Když přijdeš do restaurace, tak tě pozvou na oběd. Když tě potkají, pozvou tě na kávu. To bylo fajn.

Michal Dvořáček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jeli jste tam s nějakým upozorněním? Například na zákaz pití alkoholu.
Tam je spousta zákazů nebo omezení. Alkohol, to je úplně nula. My jsme byli v bivaku zvyklí po obědě, že jsme si dávali pivko nebo vínko. Doufali jsme, že tady bude třeba nějaká výjimka. Ne, nic takového. Takže bylo nealkoholické pivo. Nicméně my jsme si to s Vlastou chválili, protože dát si tzv. suchý měsíc je dobré. Já v tom pokračuji dál, jsem zvědavý, jak dlouho to vydržím. To byly zákazy. Potom jsme vnímali, že na Dakaru letos ubylo žen. A co mě velmi překvapilo, že jsou tam cenzurovány filmy. Když přijde film z Ameriky nebo z Evropy, tak je cenzurovaný, ale dost drsně. Ve chvíli, kdy si lidé chtějí dát pusu, tak je střih. Nedej bože, když dojde k nějaké milostné scéně. Ta tam vůbec není. A pak to zase pokračuje, až milostná scéna skončí. V hotelu jsme jeden takový film viděli a zhruba ze dvou hodin byl zkrácený na hodinu dvacet. Pointa toho filmu nám v některých momentech dost unikala.

Takže čím víc pus, tím kratší film.
Přesně tak.

Čtěte také

Jak jsi se vůbec dostal k Dakaru?
Byl to pro mne už čtvrtý ročník. Na začátku byla nabídka od Michala Burkoně, kterému tímto velmi děkuji. Tenkrát to byla jen taková hozená rukavice. První ročník byl velmi pro mě obtížný, protože člověku chvíli trvá, než se do toho dostane a zapojí. Potom se to už rozjelo a teď to byla třetí série dokumentu Dakar za oponou, který jsme natáčeli pro Českou televizi. A musím říct, že jsem moc rád za tu zkušenost a vůbec za možnost na Dakaru být. Protože to je opravdu téměř poslání. Když tě to chytne a máš trochu srdíčko, tak už není cesty zpět. Když Dakar skončí, tak jsme všichni vyřízení a říkáme, už nikdy, už v životě ne. A třeba za týden si voláme a říkáme si, že bychom zase někam vyrazili.

42. ročník slavného závodu Rallye Dakar se přestěhoval z Jižní Ameriky do Saúdské Arábie

Tedy je to velká dřina. Když se zastavíme u vaší práce, jak se točí ony pětiminutovky, které Česká televize odvysílá?
Ono se to nezdá, ale je to vážně masakr. Protože tam jsou dlouhé přejezdy, každý den dejme tomu 500 až 700 km. A do toho musíš natočit pětiminutový dokument, který má mít trošku něco do sebe. Chceme, aby to lidi bavilo a aby to bylo zajímavé, aby to byly hezké obrázky. Měl jsem velký problém, protože jsme nemohli mít drony. Tam jsou zakázané, nesmí se tam s nimi létat.

Máme s Vlastou rádi hudbu, tak jsme si říkali, že by to chtělo pěknou dakarskou písničku. A udělali jsme Dakarskou hymnu.
Michal Dvořáček, kameraman na slavném závodu Rallye Dakar

Takže letecké záběry nebyly.
My jsme si nějaké dopředu koupili, takže jsme něco málo měli. Samozřejmě, že jsme využívali záběry od organizátorů závodů, které jsme mohli mít. Ale já jsem si nemohl udělat záběry, které jsem chtěl. Což v Jižní Americe problém nebyl. Tím se mi to zkomplikovalo, bylo to složitější. Práce byla náročná v tom, že prostě nemůžeš říct, hele, já bych si dnes dal pohov, den volna.

Pořád to jede.
Prostě máš 13 dílů za sebou a ty musíš splnit. Česká televize na to čeká. Do půlnoci jsme museli každý díl odeslat, aby druhý den mohl být odvysílaný.

Na svém prvním ročníku Dakaru jsi měl u sebe ukulele, protože ty jsi také muzikant. Měl jsi něco s sebou i letos?
Neměl. Ale protože s Vlastou máme hudbu rádi, tak jsme si na těch dlouhých přejezdech říkali, že by to chtělo nějakou pěknou dakarskou písničku. Tak jsme udělali takovou dakarskou hymnu. Dali jsme to na internet a už to má skoro 100 000 shlédnutí. Což nás překvapilo.

Já jen připomenu, že vystupuješ s hudební skupinou Mr. MOSS. A chystáte nové CD.
Ano, máme první singl z nového CD, které vyjde 20. února 2020 ve 20 hodin a 20 minut. Budeme moc rádi, když se budeme moci potkat.

Saúdská Arábie je velké pískoviště. Poušť, nic jiného. Myslím si, že k Dakaru patří pestrost terénů, to je můj názor.
Michal Dvořáček, kameraman na slavném závodu Rallye Dakar

Pojďme zpátky na Dakar. Kolik tam bylo letos českých závodníků, to jste určitě museli mít zmapované.
Myslím, že jsme byli tak čtvrtá nebo pátá nejpočetnější skupina v rámci celého světa, což je docela úlet. Protože na to jak je Česká republika relativně maličká, tak tento sport je u nás velmi oblíbený. Mluvili jsme se závodníky, ptali se, jak vnímají rozdíl mezi Jižní Amerikou a Saúdskou Arábií. Všichni si stěžovali, že navigace byla hrozně jednoduchá, protože Saudská Arábie je taková planina. Je to velké pískoviště. Poušť, nic jiného. Jsou to tedy spíš roviny, málokdy nějaké hornaté záležitosti. Takže si všichni stěžovali, že dáš plný kotel a jedeš v podstatě rovně. Byly vyjeté stopy, projelo prvních 10 vozů a všichni ostatní jeli za nimi. Asi tak dvě etapy byly nějak navigátorsky zajímavé. A vzhledem k tomu, že je Dakar navigátorská soutěž, tak nevím, jestli to bylo úplně to pravé ořechové.

Čtěte také

Ale zase tam byl písek, což předtím v Peru úplně nebylo.
Když jsme projížděli Jižní Amerikou, Bolívie, Argentina, Paraguay, tak tam byly různé terény. A já si myslím, že to k tomu závodu patří. Písek tam určitě také patří, ale ne na sto procent. Ale to je jen můj názor kameramana, takže bych to nechal na chlapech, co závodí.

Co vaše mimo pracovní a mimo soutěžní zážitky v Saúdské Arábii?
Jak jsem říkal, narazili jsme na lidi, kteří tě pozvou na večeři, byly tam zajímavé věci. Měli jsme jeden takový nepříjemný zážitek, nakonec se to vyřešilo, že jsme vyjeli na zákazné místo. Chtěli jsme vyfotit auto a najednou tam byla místní policie a chtěli nás předvést na služebnu.

V Saúdské Arábii jsme potkali spoustu přívětivých lidí

Takže jste málem skončili v cele?
Málem jsme skončili ve vězení. Vysvětlovali jsme jim, že tam neděláme nic špatného, že jsme si chtěli udělat pár fotek. Tak jsme se chvíli dohadovali a nakonec jsme to ukecali. Tedy ne já, ale Vlasta, kterému tímto velmi děkuji. Protože bych možná ještě v tuto chvíli byl někde zavřený a ne doma v Česku.

Jaké tam bylo počasí? Protože to prý tam bývá proměnlivé.
Velká houpačka. Organizátoři říkali, že bude zima, ať se na to připravíme. A my jsme tomu nevěřili. Když jedeš do Saúdské Arábie, čekáš, že bude hezky. Přes den byly teploty okolo 20 stupňů, ale v noci okolo mínus dvou, nula. A vzhledem k tomu, že jsme spali ve stanech, nebylo úplně příjemné ráno seškrabávat a zabalovat zmrzlý stran.

V noci klesaly teploty k nule

Sníh tam byl taky?
Sníh tam byl. My jsme ho tedy naštěstí nezažili, asi o dva dny jsme tomu utekli. Ale sníh tam napadl, což bylo celkem zajímavé.

Kdybys měl na závěr říci jeden zážitek za všechny, na který nikdy nezapomeneš?
Když jsem točil velbloudy a oni se proti mně rozběhli. Tak jsem hodně rychle utíkal do auta a bylo to jen tak tak. Napadení velbloudem není úplně příjemná záležitost.

Jakub Schmidt a Michal Dvořáček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Naším hostem byl dnes Michal Dvořáček, díky kterému jsme mohli v televizi užívat Dakar za oponou. Díky za to, Michale.
Já děkuji za pozvání. Hezký den. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...