Kameraman Michal Dvořáček pozoroval z okna auta život kolem rallye Dakar. Co všechno viděl?
Většinu času v dakarské doprovodné koloně strávil navigátor, kameraman a režisér v jedné osobě Michal Dvořáček společně s Vlastou Korcem. „A také se spoustou bagáže. Vezeme toho hromadu. Od stanů přes spacáky, kamery, stativy, fotoaparáty, drony a dvě dakarské bedny až po oblečení. Až se divím, že se to do Kodiaqu všechno vešlo. Zároveň ale zůstává maximální míra komfortu pro posádku, takže i tohle je další praktický poznatek," poznamenává.
Michal Dvořáček z Hradce Králové měl tu možnost se jako kameraman nejen na letošní nejtěžší rallye světa Dakar podívat. Určitě to, co zažil, muselo předčit jeho největší očekávání. Bbudeme si tykat Michale, protože se známe. Kdy jsme se to potkali? Asi dvacet let zpátky? U muziky jsme se setkali. Ty jsi dělal muziku, jsi muzikant.
Ano, přesně tak. My jsme se potkali někde na nějakém koncertě předpokládám. Dělal jsem muziku od dětství. A tak postupně jsem se od té muziky trošku přeorientoval, ale muziku dělám pořád, na obrázky.
Musíme zmínit i tvoje příjmení. Dvořáček. Co máš společného s Milošem Dvořáčkem, známým hradeckým muzikantem?
To je strejda. A Milošek, mladý bubeník, to je bratránek.
Tak teď ten Dakar. Jak jsi se tam dostal? Jak se ti jako muzikantovi přihodilo podívat se do zázemí Dakarské rallye?
Tím, že pracuji v hradecké společnosti, která se zaobírá hodně videem. A spolupracovali jsme už se závodním týmem BARTH Racing. To je tým, kde je například Pepa Macháček, slavná dakarská legenda. Já jsem pro ně točil něco v České republice a oni mi řekli: nechceš jet s námi na Dakar? A já: no tak jasně, jedu. To jsem si ještě neuvědomoval, co to všechno obnáší. Na jak dlouho to je, že je to dlouhodobé odloučení od rodiny. A zároveň jsou tam těžké podmínky v některých chvílích, hlavně psychicky je to náročné. Protože člověk málo spí, hodně cestuje, každý den přejede stovky kilometrů. Takže jsem si to neuvědomoval. Nejdřív tam člověk zažívá těžké chvíle, ale jak se vrátí, tak si řekne: bylo to prostě skvělé a chci se tam vrátit.
A tvoje úloha přímo tam? Já jsem říkal kameraman.
Ano, my jsme tam s Vlastou Korcem dělali dokument pro Českou televizi. Každý den jsme vytvářeli pětiminutový dokument pro ČT Sport, který se jmenoval Dakar za oponou. Ukazovali jsme divákům takové ty věci ze zákulisí, co úplně nejsou vidět. Jak se tam lidé stravují, jak, kde spí, kam chodí na záchod. Prostě věci právě za tou oponou, takový ten backstage.
Jak jste se do těch bivaků vlastně dostávali? Jestli jste stejnou trasou jako to závodní pole nebo někudy jinudy?
My jsme tam byli samozřejmě v rámci doprovodných vozidel. Takže jsme jeli jinou trasou. Pro ta doprovodná vozidla byl tento ročník fajn, nebyl tak náročný v kilometrech. My jsme ujeli asi kolem 5, 6 tisíc kilometrů. Minulý rok jsme ujeli skoro 10 tisíc. Takže opravdu pro ta asistenční vozidla to bylo letos mnohem jednodduší, dejme tomu. Ale jsou tam místa, kde se střetnete s těmi závodníky, kde se to prostě protíná, ale nejedeme stejnou trasu. To určitě ne.
Takže jedete po silnicích.
Jedeme po silnicích, máme takovou věc, která vypadá jako navigace, ta nás hlídá. Protože nesmíš překročit určitou rychlost a když ji překročíš, tak platíš celkem vysoké pokuty. A když ji překročíš třeba třikrát, tak mohou dát třeba hodinovou ztrátu nejlepšímu jezdci našeho týmu. Což je docela nepříjemné.
Co jste všechno vezli s sebou? Protože na to se člověk musí připravit už doma, na takovouhle jízdu.
Auto se posílá z Francie po lodi. Bylo plně naložené tou těžkou technikou, stativy, odrazky a tak dále, různé věci. A pak v letadle jsem si vezl takovou tu nejdůležitější techniku. Kterou bych už potom třeba v tom autě nemusel třeba v tom Peru objevit. Protože tam není úplně jisté, že se všechno dopraví. Ale té techniky bylo relativně hodně, ano.
Jižní Amerika. Které státy jste konkrétně projeli? Kudy se jel ten letošní, jubilejní 40. ročník Dakaru?
Ano, přesně tak. Byl to jubilejní 40. ročník. Začínalo se v Peru, pak se jelo přes Bolívii do Argentiny.
Vzpomínáš si ještě na ty časy, kdy se Dakarská rallye jela na africkém kontinentu?
Vzhledem k tomu, že je tam spousta kolegů, novinářů, kteří tam byli a vyprávějí. Každý večer jsme se tam o tom bavili. Že Dakar patří do Afriky, do toho písku. Ale teď díky Peru, tak písek byl také. První 4 etapy byly přímo na pláži, nebo se jelo po pobřeží Tichého oceánu. Byli jsme neustále v písku, takže ten písek se tam vrátil.
Michale, ty jsi byl na Dakru již podruhé. Tak když to srovnáš? Je to pokaždé jiné?
Letos tam bylo zajímavé, že přibylo Peru. Vyměnilo se Peru místo Paraguay. Takže tam bylo hodně písku a byli jsme i u oceánu, což bylo příjemné. Minulý ročník jsme se k moři v podstatě nedostali. Tento rok ano a já to mám rád.
Koukal jsem na Facebooku na některé fotky, že jste si tam docela i užívali v nějakých luxusních resortech. Asi abyste to poznali prostě celkově.
My jsme tam točili dokument pro Českou televizi a chtěli jsme vidět i ty věci okolo, co tam všechno je. Trošku jsme chtěli ukázat divákům, jaká místa tam jsou zajímavá. Takže jsme navštívili různá zajímavá místa, ale v tom luxusním resortu jsme byli asi tři minuty. Tam jsme udělali fotku a jeli jsme dál. Protože tam není moc čas na to, dát si tam nějaký relax na půl dne nebo si tam na den lehnout k bazénu. To tam možné není.
Kolik jste toho natočili? Dávali jste ty pětiminutovky každý den.
Každý den. Měli jsme 16 dílů po 5 minutách. Je to opravdu hodně, protože těch 5 minut to není jen to, co natočíš, alenatočíš za ten den třeba 50 minut nebo hodinu. A z toho musíš sestříhat 5 minut. Ještě tam bylo samozřejmě velmi komické odesílání dat. My jsme měli svůj malý satelit, většinou fungoval, ale v Bolívii to je problém, tam je odesílání dat problém. Takže se třeba muselo jet 200 kilometrů dál do nějakého města. Tam hledáš nějaký signál na benzinkách třeba. A tam lidi i bydlej, což mě velmi překvapilo. Přijdu na benzinku, otevřu dveře a tam spí rodina. Ale vždycky se nám to nějak podařilo. Jeden díl jsme měli zpoždění, ale natočili jsme těch dílů 16 krát 5 minut. Byl to docela nářez.
Jaká to byla práce pro tebe jako kameramana? Protože jezdci po tom celém dni přijedou unavení, třeba naštvaní. Museli jste je hodně přemlouvat k nějakým rozhovorům?
Oni to berou celkem v pohodě. I když jsou naštvaní, tak ty rozhovory dávají. My jsme ale tolik nedělali rozhovory, spíš jsme točili to okolí. Takže spíš naši kolegové se s tím museli poprat. Nicméně tam je nepříjemné to, že přijedeš do bivaku a oni odloží svůj stroj mechanikovi a ten na něm začne pracovat. Zkouší ho. Tam všechno pořád totálně řve. Je to horší než na Matějské pouti. Ty někde hledáš tiché místo, kde bys ten díl sestříhal. Nebo jsme jeli v autě a já jsem ten díl stříhal, Vlasta řídil. Když jedeš každý den třeba 6-8 hodin, tak tě to nebaví, potřebuješ si pustit muziku. Takže jsm s Vlastou zápasili, on chtěl mít muziku, já jsem potřeboval stříhat video.
Co další zážitky? Také jste lyžovali v písku na dunách.
Přesně tak. Těch zážitků tam je opravdu hodně, protože tam se děje každou chvíli něco. Jeden ze zážitků bylo to lyžování na dunách, to bylo velmi zajímavé. Také jsme se na těch dunách proháněli v obrovských buginách, které mají neskutečnou sílu, je to opravdu adrenalinový zážitek. A jeden z adrenalinovejch zážitků bylo, když jsme se šli vykoupat do oceánu. Nádherná pláž, nikdo se tam nekoupal. Naskákali jsme do moře a jeden kolega najednou řve, vyběhl se zkrvavenou nohou od rejnoka. Takže jsme rychle jeli do nemocnice, tam se seběhlo 6 doktorů na něj podívat, co se děje. Pořád se tam něco děje, ať to jsou třeba malí indiáni, které potkáš u silnice. Dvouletý chlapeček, 20 kilometrů prostě nikde nikdo a on jde po silnici. My jsme jako Evropané zírali a koukali, co se tam děje, jak se tam žije, jak tam lidé fungují.
Manželka ti nabalila s sebou spoustu sladkostí, které jsi tam právě rozdal dětem?
Přesně tak. Měli obrovskou radost. Byli velmi vděční. Lidé tam žijí velmi skromně, z úplně minimálních příjmů a zdrojů. Je vidět, že rodiny tam jsou semknuté a šťastné. Aspoň mi to tak připadalo z auta, jak jsem to pozoroval z okýnka. Žena mi nabalila spoustu sladkostí a ty jsem tam rozdával, děti byly nadšené. To jsem byl rád. Mám spoustu úžasných zážitků. Rád bych zase, když bude možnost, příští rok vyrazil. Uvidíme.
Ani jsme se nedostali k té muzice. Neplánuješ náhodou něco i v této oblasti?
Mám kapelu Mistr Mos, hrajeme aktivně, je to takový elektroswing.
Michale, děkuji za rozhovor. Ať se ti dál daří v muzice i v práci, díky.
Související
-
Když se do něčeho dá, jde do toho tělem i duší. Češka na Dakaru, berounská Johanka z Arku
Je cílevědomá, svědomitá a neumí dělat věci napůl. Když se do něčeho dám, obětuji tomu vše. Věřím, že kde je cíl, tam je i cesta, říká Gabriela Novotná.
-
Pětinásobný vítěz Rally Dakar Josef Macháček
V pátek 30. ledna 2009 zavítal do studia Českého rozhlasu Hradec Králové motocyklový jezdec Josef Macháček. Jedenapadesátiletý dobrodruh čtyřikrát triumfoval v Afri...
-
O nadějích, o nástrahách, i o zdravém selském rozumu. Vzhůru...
Josefa Macháčka lákala vůně benzínu odjakživa. Původně úspěšný reprezentant v Šestidenní, od roku 1986 do roku 1992 angažmá v italském týmu TOTIP, v jehož barvách j...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
