Dakar za oponou. Kameraman Michael Dvořáček potřetí natáčel v zákulisí nejtěžší rallye světa

23. leden 2019

Minulý týden dojela do cíle letošní Dakarská rallye. A opět se tohoto extrémního motoristického závodu zúčastnil jako kameraman pořadů Dakar za oponou Michael Dvořáček. Už je nejen z Dakaru doma, ale teď je také ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové. 

Kdy jste se vrátili, protože závod skončil minulý týden ve čtvrtek?
Ano, my jsme se vrátili v neděli, v noci jsme přiletěli.

Moc času na aklimatizaci tedy asi zatím nebylo.
Ještě jsem takový trošku pomuchlaný, unavený, ospalý, ale v pohodě.

Mimochodem jsi hezky opálený, takže počasí asi přálo.
Ano, počasí bylo skvělé, to vyšlo perfektně.

Tak jaký byl závod? Protože hodně jezdců letos říkalo, že to byla letos v Peru Dakarská rallye opravdovým peklem. Jaké to bylo pro vás?
Pro nás jako asistenci to bylo mnohem příjemnější. Těch přejezdů nebylo tolik, takže v tomto případě to bylo fajn. Ale pro jezdce to opravdu byl velký nářez, protože jsme byli přímo s nimi. A každý den jsme slyšeli, co o tom říkají i mimo kamery. Byli opravdu unaveni, hodně písku, hodně dun, hodně šílených a náročných tratí. Ale my jsme třeba oproti tomu minulému roku měli v podstatě, dalo by se říct, celkem pohodu. Náš nejdelší přejezd byl okolo 600 km, což je krása. Minulý rok by to byl takový průměrný přejezd.

Největší hrdinové jsou motorkáři. To jsou blázni, kteří si přes noc motorku sami opravují, kolikrát ani nespí. To jsou totální šílenci.
Michael Dvořáček, kameraman na Rallye Dakar

Jak se vlastně kluk z východních Čech dostal na Dakar? Protože ty už jsi tam byl už potřetí.
Potřetí letos. Byla to taková hozená rukavice. Pracuji ve firmě, kde natáčím videa. A někdo si toho všimnul, tenkrát mě pozvali, jestli bych nechtěl jet natáčet na Dakar. Takhle úplně jednoduše to vlastně vzniklo. Já jsem říkal, jasně, rád. Myslel jsem si, že je to spíš takový vtip, ale ono se to stalo skutečností. A teď bylo možné letos už podruhé vytvářet pořad pro Českou televizi, Dakar za oponou, za což jsem velmi rád.

Kameraman Michal Dvořáček pozoroval z okna auta život kolem rallye Dakar. Co všechno viděl?

Michal Dvořáček na rallye Dakar

Většinu času v dakarské doprovodné koloně strávil navigátor, kameraman a režisér v jedné osobě Michal Dvořáček společně s Vlastou Korcem. „A také se spoustou bagáže. Vezeme toho hromadu. Od stanů přes spacáky, kamery, stativy, fotoaparáty, drony a dvě dakarské bedny až po oblečení. Až se divím, že se to do Kodiaqu všechno vešlo. Zároveň ale zůstává maximální míra komfortu pro posádku, takže i tohle je další praktický poznatek," poznamenává.

To byly takové pětiminutovky na ČT sport.
Přesně tak. Každý den po dakarských ozvěnách jsme měli takovou pětiminutovku o zákulisí závodu.

Jak se tedy letos natáčelo?
Točilo se výborně, protože jsem točil s velkou legendou, s Pepou Kalinou. Na začátku mi říkal, hele, jestli si myslíš, že to bude jako minulý rok, tak to ne, kamaráde. To musíme udělat jinak. Tak jsem se toho lekl, říkám si, co se bude dít? Ale během prvních tří dní jsme si neskutečně padli do oka i do ucha. Protože Pepa je velký muzikant, což jsem nevěděl. Tak to mě zahrálo trošku i na moji hudební dušičku.

Jen možná připomeneme, že Josef Kalina je opravdu velká dakarská legenda. Je to přesně jedenatřicet let, co se v roce 1988 v 10. ročníku závodu Paříž Dakar na prvních dvou místech umístili právě české vozy Tatra a Liaz. A Josef Kalina byl u toho, jako navigátor.
Josef Kalina je obrovská legenda. On se několikrát umístil na předních příčkách závodu. Ptal jsem se ho, kolikrát už na rallye byl. A on mi odpověděl, že už to ani nepočítá. Počítal jen ty závodní účasti, tohle už nepočítá. Takže opravdu, jestli tam byl, teď nechci kecat, ale myslím si, že snad 30krát. A v té době, kdy zvítězil, tak mi byly čtyři roky a Pepa vyhrával.

Třikrát s Karlem Lopraisem.
Je to opravdu obrovská legenda. A já jsem si to ani neuvědomoval do té doby, než jsme na Dakar přijeli a než jsem viděl, že ho tam všichni poznávají. Pepa mluví asi 6 jazyky, takže se s ním zdravili Francouzi, Rusové, Poláci, všichni. Bylo to velmi příjemné, protože i díky tomu se nám otvíraly opravdu ony zákulisní věci, ke kterým bychom normálně nepřišli. Díky jeho osobnosti chodily ty zákulisní věci krásně jako samy do naší kuchyně. Pepa informace dostával hned z první ruky, ať už od pořadatelů nebo od lidí z různých týmů. Ať to byl Kamaz, byly to francouzské týmy Peugeot a další. To pro mě bylo velmi zajímavé a fajn. Takže se točilo skvěle.

Vyprávěl vám Josef Kalina o tom, jaké to bylo tenkrát, když se začínalo? Když my jsme si jako malí kluci hráli s náklaďáky?
Ano. Pepa napsal knížku, ale já jsem ji nečetl. On mně na začátku říká, četl jsi moji knížku? Říkám, Pepo, omlouvám se, nečetl. To nevadí, já ti to všechno odvyprávím. A Pepa nádherně vypráví. To se perfektně poslouchá, to je prostě radost, opravdu. Je úžasný vypravěč. Takže mi řadu historek, i ještě z Afriky, vyprávěl. Že tam přepadli jeho tým, kde lidé přišli o auta. Byli tam několik dní v poušti. Bylo to zajímavé a poutavé. Kolikrát jsem se do těch příhod tak zaposlouchat, že jsem měl co dělat, abych uřídil cestu.

Kvůli bezpečnostní situaci v Africe se tak už radu let jezdí tento závod v Jižní Americe. Ale letos se jezdcům nestýskalo po písku, protože v Peru ho bylo také hodně. Na snímcích to jsou doslova písečné hory.
Ano, bylo to tam opravdu tak. Ty duny jsou obrovské, závodní Tatry byly opravdu jak malinké tečky na plátně, na tom obraze. Podmínky pro jezdce byly neskutečně tvrdé.

Michale, když jedete v tom doprovodném asistenčním týmu, potkáváte se občas i se závodními jezdci na té jejich trase?
Dřív v Africe to bylo tak, že opravdu asistence jela přímo, dalo by se říct, po té závodní trase. Ale teď v Jižní Americe už to tak není. Občas se potkáme, protože tam jsou různé přejezdy. Tedy potkáváme závodní vozy, ale nejedeme po stejné trase. Jedeme po přímých silnicích, v Jižní Americe jsou silnice velmi fajn. Já jsme se až divil, čekal jsem, že to bude nějaký průšvih. Měli jsme celkem příjemné vozidlo, které jsme testovali. A bylo to naprosto v pohodě.

Kdo jsou pro tebe osobně vlastně ti největší hrdinové rallye?
Malé motorky, rozhodně. To jsou blázni, kteří si přes noc motorku sami opravují. Jsou tam v podstatě úplně sami, nemají žádný tým, nemají technika. Ti kluci dávají přes den neskutečně výkony a v noci si opravují motorku, aby zase ráno mohli vyrazit. Takže kolikrát vůbec nespí. To jsou pro mě totální šílenci.

Kdybychom nastínili takový jeden obyčejný den na Dakarské rallye pro tebe jako kameramana?
Ten den se odvíjí podle toho, jestli je nějaký přejezd nebo není. Letos bylo fajn, že jsme některé dny zůstávali v bivaku, což pro mě bylo famózní, protože jsem mohl celý den natáčet. Když je přejezd, tak jsem to musel plánovat, kdy budeme natáčet, protože pro mě bylo důležité odeslat data do nějakých pěti nebo šesti hodin místního času, což je docela náročné. Takže jsme si i předtáčeli některé věci. Každopádně můj den vypadal tak, že se vstává velmi brzy ráno, připravím si věci. Buď ještě dodělávám pořad z minulého dne. A musím natočit zhruba hodinu materiálu, kterou pak musím zpracovat a sestříhat do pěti minut. Ještě jsem to i namlouval, dával jsem k tomu namluvil svůj hlas. A pak jsem to odesílal do České republiky k finálnímu zpracování, dobarvení, dodání titulků. A nesměl jsem se opozdit. Kolikrát byly opravdu velmi nepříjemné situace, kdy prostě už nemůžeš, ale víš, že to musíš dodělat, neexistuje nic jiného. Takže jsem si dával kafe, různé drinky a nápoje, které tě povzbudí. Někteří kolegové tam žvýkali cocu, ale prý to nic nedělá. Nicméně opravdu to bylo nutné odeslat. Kdybych to neodeslal, tak je to problém, protože by nebylo co vysílat.

Když se do něčeho dá, jde do toho tělem i duší. Češka na Dakaru, berounská Johanka z Arku

Gabriela Novotná - česká motorkářka na Dakaru

Je cílevědomá, svědomitá a neumí dělat věci napůl. Když se do něčeho dám, obětuji tomu všechen čas i finanční prostředky. Věřím, že kde je cíl, tam je i cesta, říká Gabriela Novotná, která si v květnu 2017 podala přihlášku na Rallye Dakar 2018. Se svou závodní historií a dokončeným závodem Merzouga Rally splnila všechny podmínky a kvalifikovala se na samotnou rallye.

A nějaké vyloženě těžké chvíle? Dostali jste se do nějakých obtížných situací?
V podstatě pro mě jedna z těžkých chvil, která se mi zopakovala, která se mi stala před dvěma lety v Bolívii, bylo to, že jsem došel do sprchy, které jsou samozřejmě studené, ale to tam nakonec ani neřešíš, ale po třech dnech, když se chceš umýt, tak jsem se namydlil, zapnul vodu a ona už netekla. A to byla nepříjemná situace, kdy opravdu musíš jít namydlený zpátky půl kilometru do bivaku.

Proto se asi říká, že je někdo namydlený.
Přesně tak, to jsem byl trochu namydlený. To byla asi nejtěžší situace. Jinak to bylo letos pro nás jako asistenci opravdu v pohodě, nezažívali jsme dlouhé přejezdy, kdy je to totálně vyčerpávající. Měl jsem tedy jednu těžkou chvíli. Byl nějaký špatný den, ale nechal jsem se ostříhat u místních holičů, protože mi to přišlo zajímavé do našeho dokumentu a udělalo se mi hrozně zle. Tak, že jsem padal k zemi. Náš řidič mě naštěstí zachytil a dovezl na emergency. Tam mi dali kapačky, takže jsem strávil noc na kapačkách a druhý den už jsem byl v pohodě, už jsem zase točil. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdybych na těch kapačkách musel zůstat víc dní. To by nebylo úplně příjemné.

Takže letos to tedy byla v uvozovkách pohoda. Protože nervy pro to zpracování reportáží tam jsou pořád. A ty chystáš nějaké zajímavé přednášky pro veřejnost.
Je to jedno takové povídání v hradeckém AC klubu. Říkal jsem, když už tam jsi potřetí, tak by bylo možná dobré o tom něco říct. Mě se spousta kamarádů a dalších lidí ptá, máš nějaké fotky, nějaká videa, jak to vypadalo. Tak jsme si řekli, že by bylo fajn se o tom pobavit. Takže v úterý 5. února od 18 hodin si o tom budeme povídat. Já budu mít připravené fotografie a videa. A budu tam také míchat nápoj pisco sour, který je specifický právě pro Peru a Jižní Ameriku.

Tak přijďte, pozval vás osobně kameraman Michal Dvořáček, díky kterému jsme i letos mohli vidět Dakar za oponou. Moc děkuji Michale za návštěvu, ať se daří. A těším se na další setkání. Třeba někde u muziky, o které jsme si ještě spolu moc nepopovídali. Protože ty také hraješ v kapele.
Já moc děkuji. Ano, hraji v hradecké kapele Most. Tak na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související