Jsou tu nadšenci a srdcaři, je radost za takový klub hrát, říká hradecký basketbalista Peter Sedmák

Jak na tom teď hradečtí basketbalisté jsou. Daří se jim?
Daří se nám, jsme rádi, že jsme vyhráli první zápas předkola play off. Byl to důležitý krok k tomu, abychom jeli do Děčína s klidnější hlavou. Myslím si, i když se to vítězství rodilo dost těžce a na konci jsme měli i kousek sportovního štěstí, že je jedno, jestli vyhrajete o 2 body nebo o 20. Je to vítězství, které jsme potřebovali. První bod a potřebujeme získat ještě druhý a potom budeme všichni šťastní.

Je to historický úspěch hradeckého mužského basketbalu. Hrát v osmičce proti nejlepším týmům nám hodně dalo, teď je třeba to zužitkovat.
Peter Sedmák, basketbalista s sportovní manager Královských sokolů Hradec Králové

Tedy hrajete dva zápasy a když vyhrajete oba dva, tak postupujete do play off.
Ano, přesně tak. Máme ještě v Děčíně jeden zápas a když se nám ho podaří vyhrát, tak postupujeme a budeme čekat na to, kdo postoupí z dvojice Ostrava - USK Praha. Bude se řešit, jestli skončíme sedmí nebo osmí a buď půjdeme na Nymburk nebo na Opavu.

Čtěte také

Petr Hruša jako jeden ze sedmi statečných. Tolik je u nás mezinárodních basketbalových rozhodčích

Tak to je velký úspěch, prát se s těmi nejlepšími.
Určitě. Dá se říct, že jde o historický úspěch, že jsme se dostali do skupiny A1, to je skupina osmi nejlepších týmů, takže to bylo super. V jedné době jsme se pohybovali na nějakém 4. místě, potom jsme trošku chytili horší sérii a nakonec jsme spadli až na osmé místo. Ale myslím si, že se nemáme za co stydět, protože nám to hodně dalo, hrát v nejlepší osmičce proti nejlepším týmům. Teď je třeba to zužitkovat a dostat se do play off.

Pomáhají vám také fanoušci?
Lidé začali chodit a pomáhají nám. Máme celkem mladý fanklub našich mladších Sokolíků, ty je velmi slyšet a s paní Vejražkovou, paní trenérkou, vždy udělají v hale dobrou atmosféru. Nějakých 200 až 300 lidí chodí stále na zápasy, takže jsme za to rádi. Máme podporu a někdy za námi fanoušci jezdá i na venkovní zápasy. Podobně jako s místními Lvicemi, stejní fanoušci chodí na ženský i mužský basketbal.

Čtěte také

Pamela-Therese Effangová, to je „hrdá hradecká lvice s africkými kořeny“ a moc šikovnýma rukama

Je to s basketbalovou atmosférou podobné i na Slovensku, odkud pocházíte?
Pocházím z jedné malebné obce v okrese Poprad, tam jsem začal s basketbalem. Už je to tam velká tradice, takže chodí stále plná hala. Vejde se tam asi 500 lidí, ale dokáží vytvořit super atmosféru. Celkově na Slovensku jsou basketbalová města, jako třeba Prievidza, kde chodí i 2 000 fanoušků na basket. Takže tam je zájem o basketbal trošku větší, lidé jsou víc takoví zažraní. Ale například Děčín, proti kterému budeme hrát dnes, je také basketbalové město a chodí tam plná hala, je tam výborná atmosféra a to je radost hrát.

Vy jste to na Slovensku dotáhl hodně daleko.
Ano, byl jsem v reprezentaci a vyhrál jsem nějaké tituly a poháry. Něčeho jsem tam dosáhl.

Většinou se neptáme našich hostů kolik měří, ale vás se nemůžu nezeptat. Protože jsem vám tak nějak do pasu.
Měřím 207 centimetrů, v teniskách možná i 210.

Čtěte také

Hradecké Lvice dokázaly táhnout za jeden provaz. A dotáhly sezónu k úžasným úspěchům

Máte s výškou někdy i problémy? Musíte se ohýbat když vstupujete do dveří.
To je pravda, to se musím ohýbat, ale myslím si, že jediný problém, který jsem měl, ještě když jsme hrál fotbal ve 14 či 15 letech, a nevěřili, kolik mi je let. Stále mi kontrolovali registračku, že jsem opravdu tak mladý a vysoký. Ani s oblečením jsem problém neměl, myslím si, že ta výška je úplně ideální.

Co vaše partnerka? To musí být také basketbalistka, je to tak?
Ano, Monika hrála basketbal kdysi jako křídlo a rozehrávačka. Není nijak extra vysoká, nějakých 170 centimetrů, ale rozumíme si.

Jak jste se dostal k basketbalu? Říkal jste, že jste hrál fotbal?
Začínal jsem s fotbalem a potom přes nějaké ty kroužky na škole, když nás paní učitelka Kračová brala na atletické mítinky a chodili jsme na házenou, na volejbal, tak si mě všimli basketbalisté. Vysoký pán přišel do školy za paní ředitelkou, zavolal si mne a začal mi vyprávět o basketbale, abych přišel na trénink. Začal jsem postupně hrát a doteď se tomu krásnému sportu věnuji.

Čtěte také

V Hradci Králové vyhlásili nejlepší sportovce města za loňský rok. Zkušené vítěze i hradecké naděje

A proč jste odešel do České republiky a konkrétně do Hradce Králové?
To bylo roku 2017, kdy jsme s Košicemi získali slovenský pohár a potom jsme ve finále ligy prohráli a klub skončil. Rozhodoval jsem se co dál a zavolal mi Dušan Pandula, tenkrát nový hráč Hradce Králové, jestli bych neměl zájem přijít sem. Byl jsem za to velmi rád, přišel jsem a jsem tu už 4 roky. V Hradci jsem šťastný, protože je to fajn město, s rodinou nám to tady vyhovuje.

Už jste tady jako doma?
Určitě. Už to tu dobře známe a máme tady přátele a známé, takže se tu cítíme dobře, ano.

Kde to máte v Hradci nejraději?
Centrum a Velké náměstí, tam je to super. A také náplavky okolo řek a potom hradecké lesy. To jsou místa, která navštěvujeme, teď jsme nově objevili i Stříbrný rybník, tam je to velmi pěkně zrekonstruované. Těch příležitostí je tady tolik, že se to nedá za jeden víkend ani zvládnout, stále objevujeme nějaká místa.

Peter Sedmák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Nelitujete tedy, že jste si vybral Hradec Králové? Protože vím, že jste měl nabídku jít i do Švýcarska.
Měl jsem nějaké nabídky, ano, ale nelituji toho. Protože jsem tu ligu znal a cítím se tu fajn, hraje se tu dobře, věděl jsem, do čeho jdu. Jasně, že byla trošku obava, je to nový klub, jak to bude fungovat, ale v klubu pracují opravdoví nadšenci a srdcaři a dělají vše pro to, aby to tu fungovalo. To je potom radost hrát za takový klub.

Hradecký basketbalista Peter Sedmák byl dnes naším hostem.