Pamela-Therese Effangová, to je „hrdá hradecká lvice s africkými kořeny“ a moc šikovnýma rukama
Vypadá to, že sváteční čas adventní pocítili i hradecké lvice, protože na sobotu 14. prosince připravily v Hradci Králové adventní trhy pro dobrou věc. Jsme moc rádi, že nás na ně přišla pozvat jedna z nich, basketbalistka Pamela-Therese Effangová. Je to hrdá Češka ovšem s africkými kořeny. A předtím, než začala hrát basketbal, zpívala ve sboru.
Na co jste nás tedy přišla pozvat?
Teď v sobotu budou adventní trhy. Od 15:00 hodin začínají na Sokole na Eliščině nábřeží Adventní trhy Hradeckých lvic, kde jsme pro vás připravily spoustu dobrot. A nejen dobrot, ale i vlastnoručně vyrobené dárky. Takže vás všechny srdečně zvu.
Ono to ale nebude jen o těch dárcích, bude to i basketbalu, protože se bude hrát zápas.
Ano, bude se tam hrát zápas, budeme soupeřit s tzv. Goliášem, jak tomu říkáme. Přijede USK Praha. Pro nás je to Goliáš, ale ještě jsme nedopadli jako onen David, ještě jsme je neporazili. Ale já vždy věřím, že se tak stane v dalším utkání.
V Hradci jsem už asi pátou sezónu, ale trochu mi to splývá. Když se někde máte dobře, tak nepočítáte, kolik času uteklo.
Pamela-Therese Effangová, hradecká basketbalistka
Ještě zpátky na ty adventní trhy. Vy jste říkala, že budou i nějaké dárky, které vlastnoručně vyrobily hradecké lvice, tedy basketbalistky?
Ano, opravdu jsme se snažily něco krásného vytvořit. Můžete se těšit třeba na ručně vyráběné taštičky nebo mýdla a tak dál.
Čtěte také
Vy ráda děláte takové věci, jste manuálně zručná, je to tak?
Je to tak, já se ve svém volném čase nejlépe odreaguji, když jdu něco tvořit. Ráda šiju, ráda tvořím z papíru, proto jsem zvolila ony taštičky. Ale nezaleknu se ani jiných výzev.
Dárky se budou prodávat lidem a na co půjdou peníze, které z toho vyberete?
Každý rok pořádáme s děvčaty nějakou charitu a letos jsme se rozhodly, že bychom výtěžek z akce rády věnovaly malému třináctiletému chlapci Pepovi, který by tak získal šanci sportovat. Rok mu budou uhrazeny příspěvky. S tím, že pokud vybereme víc, jsme hodně motivované, tak budeme moci pořídit i nějaké vybavení, které je pro basketbal samozřejmě nezbytné.
Teď mě zajímá, jak to bylo s vámi a s basketbalem? Vy jste prý také jako malá holka zpívala ve sboru?
Přesně tak. To je výborná otázka. Já jsem původně vůbec neměla být basketbalistkou, ale osud tomu asi chtěl. Maminka mě přihlásila do sboru, zpívala jsem v Bambini di Praga, protože jsem z Prahy. Jinak by to bylo Boni Pueri. (smích)
Byla maminka zklamaná, že jste se věnovala sportu a ne zpívání?
Musím ji moc pochválit, vůbec ne nebo nedala to alespoň znát. Ona byla ráda, že se věnuji něčemu smysluplnému ve svém volném čase. Takže od ní byla maximální podpora. A i dnes maminka v mých 26 letech přijede na zápas a fandí mi. Někdy udělá svačinu. Prostě je moc hodná, podporuje mě.
Ono to také dá zabrat začít hrát basketbal jako malá holka a to potom dotáhnout někam dál. To je asi obtížný krok v životě, ne?
Já se vám přiznám, nevím, jestli tomu budou posluchači věřit, ale já jsem to tak vůbec neplánovala. Prostě to tak samo vyplynulo. Já jsem byla ale od malinka velice ambiciózní, tak možná i proto. Chtěla jsem být vždy nejlepší, tak jsem teď pyšná, že se mi to povedlo. Že jsem mezi těmi nejlepšími a moc si toho vážím.
To by nebylo, protože Boni Pueri to je chlapecký sbor. Jitro by to bylo u pana profesora Skopala.
(smích) Ale mě to trošku táhlo k tomu pohybu a tak jsem byla přihlášena na míčové hry. Na základní škole měli jsme kroužek a tam byla výborná paní učitelka, která mě dál doporučila na basketbal. No a tam jsem dodnes.
Kolik měříte?
Na basketbalistku asi málo, mám 173 centimetrů. Jsem tam spíš mezi těmi menšími hráčkami.
Jste snaživá. To vás provází?
Přesně tak. Měla jsem totiž v 1. třídě na vysvědčení z plavání třikrát podtrženou jedničku a dodnes se tomu doma smějeme. A tato vlastnost mě provází celým životem. Ale dobře, že ji mám.
Co si Pamelo přejete od Ježíška? Máte nějaké přání?
Samozřejmě nějaká přání mám, ale snažím se být skromná. A mám trošku obavy, že kdybych je tady prozradila do éteru, tak se nesplní. Tak se nezlobte, prosím, milí posluchači.
Kudy vedla vaše cesta do Hradce Králové? Říkala jste, že jste začínala basketbal hrát v sedmi letech v Praze.
Ano, paní učitelka si všimla mého talentu a řekla to mým rodičům, ale já jsem o tom nevěděla. Rodiče jí prostě naslouchali a zkusili jsme to. A vyplatilo se.
Za jaké kluby jste už hrála?
Prošla jsem více kluby. Nejprve jsem začínala v USK Praha a potom jsem pokračovala do klubu Basket Slovanka, ze kterého jsem potom odešla už hrát ženskou basketbalovou ligu do BLK Slavie Praha. A pak už konečně Hradec Králové.
Jak dlouho už jste tedy v Hradci Králové?
Já bych řekla, že už je to pátou sezónu, ale přiznám se, že mi to trochu splývá. Když se někde máte dobře, tak už ani nepočítáte, kolik času uteklo.
Takže jste prostě hrdá lvice.
Ano, jsem hrdá lvice.
Líbí se vám tedy v Hradci Králové?
Opravdu moc. Hradec Králové je nádherné město, které mi učarovalo. Bydlím vlastně na náměstí, takže si to užívám. Jsem moc spokojená, Hradec se mi opravdu líbí.
Čtěte také
Vy ale hrajete nejen za Hradec Králové, ale už jste také v národní reprezentaci, je to tak?
Byla jsem v širším výběru. Je třeba říci, že jsem se nedostala do finální dvanáctky, ale nejsem nějak zhrzená. Budu bojovat dál a věřím, že to jednou dopadne. Doufám, že co nejdříve, protože basketbalová kariéra nemusí být dlouhá. U hráček většinou končí kolem 30 let. Tak uvidíme, jak to se mnou bude.
Hradecké lvice jsou hodně dobré, už několik let se drží pořád na špici. Ale ten Golem, tedy USK Praha, je u nás dominantní.
Je to tak. USK Praha to se nám ještě nepodařilo porazit. Ale jinak jsme víceméně schopné hrát opravdu s každým. A uvidíme, kdy se to zlomí. Věřím, že soupeři mají vždy strach, když na ně jedou Hradecké lvice.
Hradecké lvice
basketbalový klub Sokol Hradec Králové, účastník ženské basketbalové ligy.
Také se na soupeře tak krásně usmíváte jako na mě nebo to na palubovce prožíváte?
Je pravda, že maminka říkala, že nepůsobím úplně sebejistě, tak mi nezbývá, než jí věřit. Ale mám pocit, že když zápas začne a dostanu se do takové té ráže, tak by třeba ze mě mohl jít strach. Jsem lvice.
Pojďme se podívat do Afriky, protože tam máte kořeny.
Tatínek je Konžan, ale je z toho menšího Konga, Kongo s mořem, Brazzaville hlavní město. Byla jsem tam vlastně jen jednou, takže o tom nemohu nic moc víc říct.
A potkala jste se tam s vašimi příbuznými?
Potkala jsem se i s babičkou, po ní mám své druhé jméno Tereza, Therese francouzsky.
Já na první pohled matu, protože vypadám jako cizinka, ale byla jsem vychována v evropské kultuře. Češi jsou mi bližší.
Pamela-Therese Effangová, hradecká basketbalistka
Jací jsou Afričané? Milí a usměvaví?
Já bych řekla, že tam je úplně jiná mentalita než česká. Já na první pohled hodně matu, protože vypadám jako cizinka, ale byla jsem vychována v evropské kultuře. Takže vlastně jsou mi Češi bližší. Afričani jsou trošku nespolehliví, ale mají srdce na dlani. Záleží také samozřejmě na podmínkách, ve kterých vyrůstáte. Takže to asi nemohu úplně hodnotit.
Já musím říct, že vy srdce na dlani máte, to jsem poznal hned, když jsme se viděli poprvé. Jsem moc rád, že jste přišla do Českého rozhlasu Hradec Králové, když jste hrdá hradecká lvice.
Já vám také moc děkuji za pozvání, na shledanou.
Související
-
I z vozíku se dá skórovat! Dřu jako kůň. Chci se podívat na svou pátou paralympiádu do Tokia
Hostem ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové je dnes paralympijský atlet, reprezentant České republiky ve vrhu koulí a také velký ragbyový srdcař Aleš Kisý.
-
Jako kluk trénoval za války v Sarajevu v dosahu odstřelovačů. Teď učí milovat fotbal hradecké děti
Dnes si budeme povídat o nejpopulárnější míčové hře na světě, tedy o fotbalu. Naším hostem je šéftrenér fotbalové přípravky FC Hradec Králové Mirza Rahimič.
-
Závod, kdy není důležité umístění, ale kolik si odvezeš zážitků. To je Weber Jičínská 50
Petr Kordík, Miloš Hutník a děti byli všichni hosty Českého rozhlasu Hradec Králové aneb pozvánka na sobotní sportovní klání v cyklistice a běhu - Weber Jičínská 50.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
