Dítě od nás potřebuje dvě věci. Kořeny a prostor, aby mohlo roztáhnout křídla, říká Lenka Ficová

Co jste všechno na páteční noc u vás v kostele ve Velké Úpě připravili?
Nepřipravili jsme toho až tolik, ale připravili jsme vše v kvalitě. Zaměřili jsme se na děti, protože to je podstata, to je základ pro naši nesmrtelnost a budoucnost. Takže kostelem budou provádět děti, nikoliv dospělí. Budeme mít připraveny hry a workshopy pro děti a celý večer zakončíme komponovaným programem o prostém lidském štěstí, při kterém se poprvé představí náš skvělý místní pěvecký sbor Všichni dobří betlémáři.

Děti jsou naše nesmrtelnost a budoucnost. Ale za těch 39 let mi paní učitelko říkalo jen asi 10 dětí, pro všechny jsem teta.
Lenka Theodora Ficová, kostelnice, spisovatelka a lektorka

Vy dobře víte, že děti jsou základ, protože vy s nimi hodně dlouho pracovala, je to tak?
Ano, 39 roků jako lektorka, učitelka i terapeutka. Ale za těch 39 let mi paní učitelko říkalo jen asi tak 10 dětí, pro všechny jsem teta.

Čtěte také

Neúspěchy jsou někdy skvělá věc, usmívá se farářka Erika Oubrechtová, která miluje v kázání humor

Píšete i knížky o výchově a doprovázení dětí. To jsou učebnice pro rodiče, aby věděli, jak se s dětmi poprat?
My se s dětmi nepereme. Tedy někdo se s nimi pere, ale to je jeho problém, s dětmi není zapotřebí se prát. Má první knížka byla víceméně návodem pro pedagogy a musím říci, že byť je ta kniha dobrá, tak na ni nejsem pyšná. Ale znáte to, první palačinka, první kniha, první dítě. Ale je vyloženě návodem pro dospělé, jak pomoci dětem uchopit svět, jak jim vytříbit smysly a vnímání. A v dalších dvou knihách jsem se zaměřila přímo na rodiče, to je už polonaučná, polobeletristická literatura. První je o tom, jak doprovázet děti rozvojem řeči, a druhá, jak udělat z miminka výborného čtenáře. Musíte se mu prostě věnovat. Já mám takové své heslo, že každé dítě od nás potřebuje dostat dvě věci. Kořeny a prostor, aby mohlo roztáhnout křídla.

Lenka Theodora Ficová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste učila v nemocnici v pražském Motole?
Strašně ráda na to vzpomínám. Přiznávám, že někdy to bylo náročné, protože při práci v nemocnici nevidíte pořád jen krásné a vysmáté děti. Takže psychicky to byl docela nářez, ale na druhou stranu úžasná paní ředitelka, skvělá škola, výborní lidé. Mám z té doby spoustu přátel, i z řad rodičů a dětí. Ale vlastně musím říci, že jsem de facto ještě nepřestala v té nemocnici učit. Jsem v kontaktu, radím a pomáhám.

Čtěte také

Bůh nám dal tvář, usmívat se už musíme sami. Život by měl být tancem, hrou a zábavou

Jaká byla tedy vaše cesta do Krkonoš? Jak jste se z Prahy ocitla ve Velké Úpě v našich nejvyšších horách?
Říkám z legrace, že jsem doputovala do Velké Úpy v 50 letech z mladické nerozvážnosti. Ale já jsem přišla do Prahy po rozvodu, nejsem na to pyšná, ale stalo se. Tam jsem poznala svého současného muže, který mne velice krásně oslovil, jen mi zapomněl říct, že je z Velké Úpy. To mi sdělil asi až po půl roce. Ovšem to by bylo asi na hodinové povídání, jak jsem poprvé přišla do Velké Úpy. Je to láska, která se rozšířila z mého muže na celou Velkou Úpu a Pec pod Sněžkou i Horní Maršov. Jsem tam už 10 let.

A kostelnicí v tamním kostele Nejsvětější trojice?
Kostelnicí jsem šestý rok. Byl tam úžasný kostelník pan Hofer, který dal kostelu i své tělo. Nejen duši. A po něm jsem převzala kostelnictví já.

V osmi letech mi došlo, že knězem nemůžu být, protože jsem katolička. A byla jsem z toho rozčarovaná. Ovšem zůstalo mi to řečnění.
Lenka Theodora Ficová, kostelnice, spisovatelka a lektorka

Chodila jste do kostela jako malá holka?
Moc jsem tam nechodila. Já jsem v kostele téměř žila. Můj dědoušek byl správcem kostela a pro mě tak bylo naprosto normální pohybovat se po kostele, komunikovat s panem farářem, komunikovat s jeho maminkou a jeho hospodyní. Dokonce jsem si jako holka hrozně přála být knězem. Ale v osmi letech mi došlo, že knězem nemůžu být, protože jsem katolička. A byla jsem z toho trošičku rozčarovaná. Ovšem zůstalo mi to řečnění, takže je to dobré. Jedna z mých prvních dětských vzpomínek je na to, jak zpívám postavená na harmoniu v kostele asi jako čtyřletá holčička v modrém kabátku. Takže už zpívám 53 let v kostele. A jsem samozřejmě také členkou našeho pěveckého sboru ve Velké Úpě. Jsem jeho dirigent, tyran i otrokář.

Čtěte také

Svoboda svědomí byla úžasná věc za minulého režimu a je úžasná i dnes

Jaká byla atmosféra ve velkoúpském kostele, když jste do něj přišla jako kostelnice?
Když jsem přišla do kostela do Velké Úpy, tak mě překvapilo, protože jsem byla zvyklá na moravské kostely a na pražské kostely, že pan s varhaníkem v něm téměř hrají přesilovku. Bylo tam hrozně málo lidí. Ale není to tím, že by nebyli věřící. Oni věřící jsou, to jsem zjišťovala postupně těch šest let. Jde o to, že tam skoro každý žije někde vysoko v horách a zima je naprosto nepříjemné období k tomu, aby se docházelo do kostela. Většina lidí musí jít třeba pět nebo šest kilometrů sněhem. A kostel byl také vedený takovým mužským způsobem, takže jsem do toho musela vložit svůj ženský způsob. A všichni dobře víte, že pořádek podle muže je, jak to říci hezky, nepořádek? Nebo je to prostě menší pořádek podle ženy. Takže nastal maličko razantní zásah.

Kostel je otevřený pro všechny. Aby se nebáli přijít, aby každý poznal, že tam je prima. Díky lidem a díky obci to u nás opravdu žije.
Lenka Theodora Ficová, kostelnice, spisovatelka a lektorka

Velký generální úklid. A začalo chodit do kostela víc lidí?
Přechodně se kostel ještě více vylidnil, protože ze dvou pánů, kteří tam chodili, jeden zemřel a druhý zestárl natolik, že už to docházení je pro něj nepříjemné. Ale musím říct, že postupně nám začali přicházet noví lidé. Začali jsme pořádat s knězi různé programy a otevřeli jsme kostel lidem. Aby se nebál kdokoliv přijít, aby každý poznal, že tam je prima. A po těch programech nám začali lidé v kostele zůstávat. Takže po těch šesti letech je nás taková základní parta 12 až 15 lidí, kteří se podílejí na organizování všech akcí. Takže já to už dnes jen vymyslím a pak přijde úžasná parta lidí a pomohou mi to zrealizovat. Kostel ve Velké Úpě má opravdu štěstí na lidi a má i podporu městského úřadu. To musím zdůraznit.

Čtěte také

Boha beru jako parťáka. Když už si nevím rady, říkám: šéfe, potřebuji tvoji pomoc. A ono to funguje

Vím, že děláte nejrůznější koncerty a třeba i běh kolem kostela?
Jasně. A potmě. Běh kolem kostela a hřbitova. Ale každý pak dostane buřta. Prostě vždy je kostel otevřený pro všechny. Nejbližší akce je zítra Noc kostelů, pak máme 13. července takový piknik, kam může přijít každý, a pokud je autorem poezie, prózy nebo skládá hudbu, tak si může stoupnout na stage a ukázat nám, co dovede. Je to takový prostor k prezentaci. Pak máme 10. srpna tradiční posezení u cimbálu, pak svatovavřinecká a samozřejmě svatováclavská slavnost, ta je spojena s výtvarnou soutěží pro děti. Na podzim běháme kolem hřbitova a chystáme adventní koncert, živý betlém, tříkrálový průvod a zase nanovo. Díky lidem a díky obci to u nás opravdu žije.

Lenka Theodora Ficová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Naším hostem byla kostelnice a dobrá duše kostela ve Velké Úpě v Krkonoších Lenka Theodora Ficová. Moc děkuji za rozhovor.