Boha beru jako parťáka. Když už si nevím rady, říkám: šéfe, potřebuji tvoji pomoc. A ono to funguje

Kaskadérská filmařská práce vás asi hodně formovala, protože se dá vytušit, že jste pravděpodobně nebyl úplně klidné dítě.
To je pravda. Pocházím z dvojčat, takže naši rodiče měli s námi velkou práci a vždy říkali, když jsme byli malí, že jsme byli samá ruka a noha, potřebovali nás nějak zaměstnávat, takže opravdu klidné děti jsme nebyly.

Slyšela jsem, že vám říkali vozembouch.
Vozembouch mi pak říkali u kaskadérů. Můj dobrý kamarád Radek Bruna chtěl tuhle práci dělat a potřeboval k sobě někoho, na kom by to mohl ukazovat. Já jsem říkal: dobře, jdeme do toho. On potřeboval, abych občas sebou někde bouchnul, nechal se praštit a tak dál. Na základě toho vznikla tato krátkodobá přezdívka.

Pojištění jsem řešil s kamarádem. Dělám kaskadéra, policistu, chodím do zvláštních zákroků. On se zamyslel a říká: ty jsi nepojistitelnej.
Petr Kábrt, policista, filmový kaskadér, člen humanitární organizace Ferdinandus Orden 1561

U kaskadérské práce je to určitě adrenalin. Víte, kolikrát jste ve filmu už umřel?
To si úplně nevzpomenu, ale bylo to několikrát. Když jsme natáčeli třeba Hartovu válku s Collinem Farrellem, kde jsme spolu byli ve vagonu asi 14 dní, tak tam jsem měl krásný průstřel hrudníku. Nakonec ve finále jsem z toho vlaku ještě i vyskakoval, ale to bylo úplně v pohodě. Horší je smrt v přímém přenosu, když se prostě opravdu něco nepovede. Což se i tady v České republice stalo. Jeden z našich amerických kamarádů jeden z posledních záběrů nepřežil. Měl podlétávat most a pozdě se odepnul. To jsou spíš ty špatné zkušenosti.

8 fotografií

Je to záležitost herecká, protože vy kaskadéři to musíte dohrát úplně do konce a musíte i reagovat.
Ano, vše se připravuje na kaskadérských trénincích a pak na place je to situace od situace. Když se natáčelo s Jackie Chanem, tak ten přišel na plac a věděl, že tam bude třeba rvačka, budou se přehazovat kabáty, podíval se na to místo a řekl: použiji tohle a tohle. Dvě hodiny se to potom trénovalo a připravovalo.

Čtěte také

Kaskadérka Hana Dvorská: Nejlepším chráničem těla jsou vlastní svaly

A natočilo se to potom na první dobrou, jak se říká?
Jak kdy. Prostě někdy se to nepovedlo. Měl jsem dostat třeba prknem od stolu, tak to se povedlo asi až napotřetí. Když jsem se na to podíval, říkám: vůbec nevím, jak tohle dám. Ale pak to kamera nasnímala správným úhlem a člověk si musel plácnout, jak se říká, na zem, musel správně zareagovat a bylo to dobré.

Co na to říká vaše rodina, když dostáváte po hlavě prknem nebo vás někdo prostřelí a vyskakujete z jedoucího vlaku?
Nejvíc to odnášela moje maminka. Ale snad ani ne to samotné kaskadérství, jako spíš když jsem byl třeba na stáži u nějakých jednotek Policie České republiky, to ona snášela hodně špatně.

Předpokládám, že vás ani nikde nepojistí na tyto události?
Tohle jsem řešil se svým kamarádem, který byl pojišťovák. Říkal jsem mu, potřeboval bych se pojistit pro případ, kdyby se náhodou něco stalo. Dělám kaskadéra, policistu, chodíme do zvláštních zákroků a situací. On se zamyslel a říká: ty jsi nepojistitelnej.

Čtěte také

Co je pro příslušníka zásahové jednotky důležitější? Fyzička, nebo psychická odolnost?

Kolik filmů dohromady jste natočil a na co rád vzpomínáte?
Přemýšlel jsem o tom, bylo to nějakých 10 až 15 zahraničních filmů. Ale pak také spousta dalších projektů, reklamy pro Číňany, pro Korejce, české filmy a seriály.

A kdybyste měl vypíchnout úplně ten top zážitek?
Nejlepší bylo asi natáčení s Jackie Chanem, když jsme získali i nominaci na obdobu kaskadérského Oskara za rok 2004.

Pracoval jset také u policie, kde to možná chvílemi také mohlo připomínat nějaké filmové drama.
Začínal jsem u policie v 90. letech, celkem jsem odsloužil 30 let. Z toho půl u státní policie, půl u městské policie. V současné době fenomén devadesátek hodně frčí, vidíme i seriály. Poslední roky jsem přednášel o prevenci kriminality u městské policie a děti se mně ptaly, jestli jsem někdy byl v ohrožení života. Tak jsem se nadechl a usmál, protože v tu chvilku mi došlo, že to bylo několikrát. Několikrát vědomě a několikrát i nevědomě. A hlavně ty devadesátky, my jsme v tom žili. Že tady lítala auta do vzduchu, že bohužel umírali lidé, opravdu byli upáleni v autech a tak dále.

Petr Kábrt, policista, filmový kaskadér, člen humanitární organizace Ferdinandus Orden 1561|foto:archiv Petra Kábrta

Zážitek, na který nezapomenete?
Je velký rozdíl něco natáčet, kde vám řeknou: stop, jedeme to znova, a když jdete do zákroku policie. Tam se řekne stop jen jednou a volá se záchranka. Fikce a vážná, opravdová věc, to je velký rozdíl. Každý zákrok měl svoje a někdy to bylo i vtipné. Jindy zase naopak hodně špatné.

Čtěte také

Jan Lomnický: Policejní vyjednavač nemůže postupovat jak podle kuchařky. Kolegové mi říkají kazatel

Vy se netajíte tím, že jste věřící. Asi se nespoléháte jen na pomoc shůry, ale víra vám určitě pomáhá.
K víře jsem došel asi ve věku 27 let, kdy se ten život tak koulí, že se někdy zakoulíte a nedokážete se rozkoulet. Pak přijde chvíle, která vám ukáže možnost, jak z toho ven. Takže pro mě Bůh není někdo, kdo sedí na obláčku, ale Boha beru jako svého přítele a parťáka. Když jsi nevím rady, tak říkám: šéfe, tady jsem skončil, teď potřebuji tvoji pomoc. A ono to funguje.

Ve svém životopise máte i práci v ochrance kardinála Dominika Duky. Jaké to je?
Za prvé musím říct, že jsme s Dominikem Dukou přátelé, známe se z Hradce Králové. Ono se řekne ochranka, ale je to především zabezpečování technických záležitostí, zabezpečování první pomoci nejenom pro něj, ale pro celý jeho štáb a třeba i poutníky, když jsou velké akce. Není to jen o tom, abychom hlídali, aby ho nikdo nenapadl, ale aby třeba i špatně nedošlápl na nějaký chod nebo nepřišel pozdě. Na to všechno ten ochránce dohlíží.

Jste i členem rytířského řádu Ferdinandus Orden 1561, což je starobylý rakouský rytířský řád, jehož náplní je podpora a pomoc zdravotně a sociálně handicapovaným lidem. Uniforma, ve které jste přišel, patří tomuto řádu?
Je to novodobá uniforma tohoto řádu a opravdu podporujeme nejen handicapované osoby, ale i veterány anebo lidi, kteří pracují nebo spolupracovali s IZS, hasiči, záchranáři, policisté, armáda. Pokud se někdo z nich dostane do nějakých problémů a komplikací, tak my jsme schopni mu zasíťovat veškerou pomoc.

Jste rytíř?
Jsem.

Petr Kábrt a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Pavla Kindernayová, Český rozhlas

To je hezké. Šíříte i osvětu ohledně násilí, jak se mu bránit, nezavírat před ním oči. Jste součástí projektu Právo žít.
Ano, projekt Právo na život rozpracovala naše kolegyně Natalie Stoklasová až tak daleko, že se v současné době vyučuje na Lékařské fakultě tady v Hradci Králové jako předmět.

To je teď vaše hlavní náplň, pomáhat lidem?
V současné době je to moje práce. Chvilku mi dělalo problém, když jsem přešel z represivní složky na tuhle, dá se říct charitativní, ale myslím si, že už jsem se přehodil a tato práce mě naplňuje, až mě to samotného překvapuje. Jsem spokojený s tím, kde jsem.

Muž činu, filmový kaskadér, policista, člen humanitární organizace Ferdinandus Orden 1561 Petr Kábrt, byl dnes naším hostem.