Václav Hrouda vyrazil s koloběžkou na sever Evropy a zdolal nejvyšší hory Finska, Švédska a Norska

8 fotografií

Václave, vás prý na cestě zaskočila třicetistupňová vedra, protože jste se jel původně na sever Evropy ochladit. Jak vás vůbec napadlo jet na koloběžce tak daleko? Máte za sebou podobné výpravy?
Mám. Asi před dvěma roky jsem takto vyrazil do Splitu s kamarády na dovolenou. Jel jsem na koloběžce, oni o deset dní později vlakem nebo autobusem. A od té doby každý rok někam jezdím. Loni to bylo kratší, jen na nejvyšší horu Maďarska, letos jsem měl více času, tak jsem zabodl prst do mapy dále. Ale je pravda, že zima se tam nakonec úplně nekonala. Ale ne, že by to bylo vyloženě prvoplánové, do Skandinávie jsem se chtěl podívat vždy.

Václav Hrouda ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Takže Nordkapp jste si vybral ze zvědavosti? Chtěl jste prostě sever Evropy taky poznat.
Chtěl jsem na sever Evropy. A když už jsem tam jel, tak jsem si řekl, že to je nejdelší bod, kam se dá dorazit. Tak jsem jel až tam.

Čtěte také

Vydat se za polární kruh, to chce kus odvahy a pořádnou výbavu. Obzvlášť, když vyrazíte na koloběžce

Proč ale na koloběžce? Člověk by si možná takovou dálkovou trasu dokázal představit třeba na kole.
Mně se na koloběžce na dlouhých trasách asi jezdí lépe než na kole. Na koloběžce přeci jen člověk stojí, hýbe se celým tělem, není tak ztuhlý. Pak jsem si i letos na podzim vyzkoušel takovou třídenní nebo víkendovou etapu, asi 600 km na kole. A přišla mi koloběžka lepší na tyto delší tratě.

Jakým dalším sportům se ještě věnujete? Jste biatlonista.
Ano, dělám biatlon, a poslední roky hodně běhám půlmaratony. I maraton jsem už běžel.

Jak jste se na tu dalekou cestu připravoval?
Úplně jsem to neplánoval. Věděl jsem, kam chci plus minus jet a trasu jsem si vždy podle map naplánoval a uložil do navigace pár dní dopředu. Kam to zrovna vedlo. Podle toho jsem jel. Takže jsem neměl vyloženě nějaký striktně daný časový plán. Bylo to docela na náhodu, jak dlouho pojedu nebo kdy se vrátím. I výšlapy na hory vždy zabraly den nebo dva.

Mně se na koloběžce na dlouhých trasách jezdí lépe než na kole. Na koloběžce přeci jen člověk stojí, hýbe se celým tělem, není tak ztuhlý.
Václav Hrouda, koloběžkář a cestovatel

Hory byly také takovou improvizací?
To byla úplná improvizace, ano. Když jsem vyrážel, tak jsem vůbec neplánoval, že bych dělal někde turistiku. Ani boty jsem na to úplně neměl ideální. Ale pak po cestě mě to napadlo. Zjistil jsem si, kde ty hory vůbec jsou a po cestě se to povedlo spojit. Takže mám za sebou nejvyšší horu Finska, Švédska a Norska.

Čtěte také

Koloběžkou napříč Jižní Amerikou a Asií. Teď se dobroběžník Marek Jelínek chystá do Afriky

Která je nejkrásnější? Která na vás zapůsobila nejvíc?
Nejvíc se mi asi líbilo na nejvyšší hoře Švédska, na Kebnekaise. Má takovou pěknou ledovou čepičku. A vyšlo mi i relativně pěkné počasí. I když tam byly zapotřebí na kopci mačky, asi na posledních padesát metrů, a ty jsem s sebou neměl. Naštěstí tam přede mnou dorazila holčina, která mi je půjčila na těch posledních pár metrů. Takže jsem došel až na úplný vrchol hory. Bez nich bych skončil padesát metrů před vrcholem.

Na koloběžce jste tedy jel tam i zpátky?
Na koloběžce jsem jel tam a nazpátek tak nějak různě. Také jsem stopoval s koloběžkou. Vždy jsem na koloběžce někam popojel, kde se dalo dobře stát u cesty a byl předpoklad, že mi někdo zastaví. A tak jsem pak stopoval. Na koloběžce tam to bylo dohromady asi 4 500 km a nazpátek to úplně změřené nemám. Ale odhadem jsme ještě 100 nebo 150 km jsem mohl najet u toho stopování.

Čtěte také

První zrcadlovku dostala za dvě krávy. Fotografka Pavla Kurková žije v Norsku za polárním kruhem

Jak na vás lidé reagovali po cestě, když viděli, že jedete na koloběžce? Ptali se odkud a kam?
Koloběžku za hranicemi Česka nikdo moc nezná, ještě možná na Slovensku. Ale jinak na koloběžku s velkými koly a brašnami koukali. Spousta lidí říkala, že to vidí úplně poprvé v životě. Tak se mne ptali třeba, jestli jsem si to stavěl sám, nebo se to dá někde normálně koupit. Tak jsem jim říkal, že je to v Česku relativně běžné. Že to tady každý zná a dá se to normálně koupit. A že na tom jedu z Česka až na sever na Nordkapp.

Co jste si vezl všechno s sebou? Nechybělo vám něco pak během cesty?
Nic mi nechybělo. Spíše jsem měl náhradních věcí měl až moc. O tričko navíc, že jsem ho ani nakonec nevyužil. Prostě takové základní věci, něco na sebe a na spaní. Stan a spacák. Také jsem měl vařič, který jsem ale příliš nevyužil, protože jsem byl líný ho používat. V podstatě jsem celou cest jedl tortilly s fazolemi a se sýrem. Člověk nemusí nic vařit, jen vyndá tortilly, dá na ně pár fazolí, posype to sýrem a je to hotové.

Někam bych se chtěl vydat. Západní Evropa je relativně nudná. Sever je hezký, ale civilizovaný. Tak zvolím asi dobrodružnější směr.
Václav Hrouda, koloběžkář a cestovatel

A kde jste spal?
Měl jsem stan a postavil jsem ho tam, kde jsem zrovna večer skončil. Našel si nějaké pěkné místo na spaní, tam jsem to zakončil a spal. Právě ve Skandinávii je super, že se může spát víceméně kdekoliv, pokud nejste na nějakém poli nebo blíže než 150 metrů od nějakého obydlí.

8 fotografií

Měl jste nějaký okamžik, že byste litoval, do čeho jste se pustil?
Ani ne. Občas nějaké těžší výjezdy nebo na tom slunci na severu to bylo náročnější. I ty výšlapy na nejvyšší hory. Tak jsem třeba rozvrhl výstup na dva dny. Ale že bych vyloženě něčeho litoval, tak to ne.

V létě je také na severu světlo i v noci. Jak jste tohle zvládal? Může to člověka trochu zaskočit?
Věděl jsem, že tam bude stále světlo, ale také mě to lehce zaskočilo. Nebo spíše to byl takový zvláštní pocit. Dny se postupně prodlužovaly, takže jsem si na to také postupně zvykl. A když jsem byl na Lofotech, tak tam jsou relativně úzké silnice a spousta lidí, protože to je oblíbená destinace. Přes den tam jezdí spousta aut, tak jsem si otočil režim a jezdil jsem v noci. Bylo světlo a na silnicích prázdno. Užíval jsem si v noci volné silnice a přes den spal. Za nějakým kopcem jsem našel místo, kde byl přes den stín, aby se tam dalo spát, protože i tam bylo třeba 30 stupňů ve stínu ve dne. Ale vyspal jsem se.

Čtěte také

S Kozlem na dřevěných jasankách za polárním kruhem ve stopách výpravy Roalda Amundsena

Když jste dorazil na Nordkapp, do cíle vaší cesty, na nejsevernější místo Norska, jaký to byl pocit?
Úplně ani nevím, přiznám se. Cíl to vlastně nebyl, stále to byla polovina cesty. Ještě jsem se musel dostat zpátky domů. Takže to ještě nebylo úplné vítězství. Ale byl to pěkný nedělní večer, hezká západ slunce. Vyspal jsem se tam a druhý den vyrazil domů. Až jsem cestou stopoval a jel auty rychleji, tak mi docházelo, že to je vlastně relativně hodně daleko.

Už máte v hlavě další podobný výlet na koloběžce?
Někam bych se chtěl vydat, ale destinaci ještě vybranou nemám. Láká mě to někam na východ, západní Evropa mi na takové cestování přijde relativně nudná. Sever je hezký, ale také civilizovaný. Tak možná zvolím nějaký dobrodružnější směr.

Václav Hrouda ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Naším hostem byl Václav Hrouda, který v létě dojel z Jilemnice na koloběžce až na kraj světa, na nejsevernější cíp Norska Nordkapp. Moc děkuji za rozhovor.