Dagmar Ruščáková: Se štěnětem za patami
Sedím v křesle, chovám veliké psí miminko a snažím se uhýbat, aby mi samou láskou neprokouslo nos. Malý vlček se ke mně rád přitiskne a nechá se pomazlit, ale všeho s mírou! Nemá čas ztrácet čas. Musí objevovat!
Dívám se na jeho černý čenich, huňatý, převážně plavý černou barvou stříkaný kožich a veliké tlapy. Tohle bude velký silný pes. Pak na mě obrátí svoje důvěřivé hnědé oči, udělá srpečky, a srdce mi změkne. Miminko!
Čtěte také
Je to už měsíc, co ho máme doma a díky způsobu mé práce za tu dobu nebyl sám déle než dvě hodiny. Mám ho vlastně pořád za patami, v noci spí vedle mojí postele. Dům dole v přízemí vypadá jako kříženec mateřské školy a truhlárny - štěněčí hračky se míchají s klacíky, poleny a březovou kůrou, kterou malý Rex krade od kamen.
Ať jsme doma nebo venku, mezi známými lidmi nebo třeba u veterináře, štěně má jednu zásadní jistotu - jsem blízko. Jsem jistota bezpečí, péče, mazlení a pravidelného jídla. Aby mohl pejsek objevovat svět tím nejlepším způsobem. Aby mu někdo neublížil. Samozřejmě ho vychovávám, jinak to nejde. Umím na něj houknout, rychle poznává, co se smí a co ne. Ale nikdy nejsem surová nebo zlá - dominance násilí nepotřebuje.
Venku socializujeme. Zatím je to takový štěněčí Brad Pitt, o obdivovatele všeho věku nemá nouzi. Sám je takový radostný sebevědomý extrovert. Vím, že mi výchovu může zkomplikovat jakýkoliv nečekaný útok cizího psa, nebo agresivní chování člověka.
Čtěte také
Proto dělám, co můžu, aby se to nestalo. Chci mít pohodové zvíře, přestože bude mít fyzickou kapacitu na to, aby byl pořádným ranařem.
Vzpomínám si na dobu, kdy k nám domů přišla malá Ari. Jednou mě můj muž přistihl, jak ležím na gauči a malou bílou vlčku mám k sobě přivinutou jako zubatý šál. Pozdvihl obočí - co to má znamenat?
Usmála jsem se, pohladila štěně a odpověděla: „Cvičíme přivolání!“ A víte, že to byla v zásadě pravda?
Související
-
Dagmar Ruščáková: Jak dostat babičku do blázince
Bylo nebylo, naše prvorozené vnouče dostalo k prvním narozeninám takřka geniální hračku. Něco jako malé elektronické piano.
-
Dagmar Ruščáková: Chůze nebo meditace?
Jdu pěknou lesní cestou, je krátce po dešti, vzduch voní a ptáci štěbetají. Jdu jen proto, abych šla. Není to vycházka s nějakým cílem, říkám tomu, že jdu chodit.
-
Dagmar Ruščáková: Když je patos potřeba
„Jo, je to pěkná písnička,“ souhlasila se mnou jedna z diskutujících, „ale mě vadí ten cirkus okolo, víš? Ten patos“. Zamyslela jsem se. Patos se v naší zemi nenosí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
