Dagmar Ruščáková: Když je patos potřeba
„Jo, je to pěkná písnička,“ souhlasila se mnou jedna z diskutujících, „ale mě vadí ten cirkus okolo, víš? Ten patos“. Zamyslela jsem se. Patos se v naší zemi nenosí, my jsme spíš na vtipy - v dobrém i ve zlém. Přesto… tahle písnička vznikla docela obyčejně, s cílem lidi zaujmout a pobavit. Ten patos jí dodal až aktuální kontext.
Čtěte také
O čem to vlastně mluvím? O písničce „Stefania“, se kterou ukrajinská skupina Kalush Orchestra vyhrála letošní Eurovizi. Jako obvykle ke mně záznam doputoval přes internet, telku nesleduju. Písnička mě zaujala - kombinace folkloru a rapu tvrzená divokou píšťalou má něco do sebe. Text je jednoduchý - dospělý syn myslí s díky na svoji matku. Nic zvláštního.
Dokud se to ve videoklipu nespojilo s reálnými obrázky matek z dnešní Ukrajiny. Mladé ženy v uniformách, ženy utíkající s dětmi v náručí, ženy a děti v uprchlických táborech. Nedokázala jsem se na to koukat bez mrazení a do očí se mi draly slzy.
Protože ta realita je tam ještě mnohem horší - tohle je jen videoklip, byť s reálnými kulisami.
Patos k té písni přilnul velice přirozeně a pro místní se stala svým způsobem válečnou hymnou. Něčím, co dodává síly a víru tam, kde je sil málo, a víra kolísá. V pekle války.
Čtěte také
Přemýšlela jsem, proč nám patos vadí. Vyjádření silných citů nás uvádí do rozpaků, za dojetí se stydíme. Dokonce i tehdy, díváme-li se na válku v přímém přenosu. Může to být tím, že se u nás čtyřicet let používal lživý oslavný patos, kterému nevěřili ani ti, kdo ho měli plná ústa? Nebo je to snad tím, že v naší kolektivní paměti není žádná opravdová genocida - něco, co by nezasáhlo jen vybrané skupiny obyvatel, ale všechny občany?
Nevím. Ale jsem si jistá, že trocha silných citů našim srdcím a myšlenkám neuškodí. Empatie… tam je to těžší. Skoro nikdo nedokáže sledovat hrůzné věci a neodvrátit se, aby chránil svoji duši. Můžeme aspoň těm, kdo to potřebují, bez ohrnování nosu dopřát patos, a ním i povzbuzení, které je jeho součástí.
Spolu s přáním, abychom ho nikdy nepotřebovali.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Drobná ostří
„Jak můžeš vařit v tak velikých hrncích?“ Babička nakoukla do kuchyně, kde mamka vařila oběd a já jsem si klidně mohla udělat další čárku. Protože to byl nekonečný příběh.
-
Dagmar Ruščáková: Nicnedělání
Ležím v posteli, lenivě se protahuju v měkkých poduškách a labužnicky si užívám luxusu nedělního rána. Nepěkné počasí vyšachovalo myšlenku celodenního výletu, takže...
-
Dagmar Ruščáková: Vypni si hlavu!
Dívám se na pulsující kolonu vozidel před námi. Dálnice je plná, jede se rychle a rozhodně ne plynule. Opět na mě zasvítí řada rychle se rozsvěcujících brzdových světel.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
