Dagmar Ruščáková: Prodavačka

Poděkovala jsem, přestože jsem měla chuť zavrčet: a kdo předpokládá, že ten pitomý leták musím přečíst? Zatímco jsem hledala další věci, přemýšlela jsem, jestli mám to vrčení převést do reality nebo ho spolknout. Když jsem potom na dotyčnou slečnu narazila u pokladny, neodolala jsem.
Klidně jsem se jí snažila vysvětlit, že nelogické značení je problém prodejny, nikoliv kupujícího, takže v případě nepochopení se očekává, že se personál nebude tvářit, že tím blbcem je zákazník. Slečna ukřivděně mlčela, zato mě napomenula místní paní ochranková. Prý se slečna teprve učí, je hodná a vůbec, ať ji nechám být.
Odešla jsem. Jenže se nemůžu zbavit myšlenky, že té slečně jsem neposloužila. Jak z ní bude dobrá prodavačka, když jí nikdo nevysvětlí, že profesionální vlídnost eliminuje stres a tedy i konflikty? Že jestli bude na lidi protivná nebo milá ji vyjde prakticky na stejno, ale když bude milá, bude ji to nakonec víc bavit? A to nemluvím o snaze mít spokojené zákazníky a tomu odpovídající tržby.
Dobré prodavače si člověk pamatuje a rád se k nim vrací. Sama mám u nás ve Dvoře několik obchodů, kam chodím především kvůli bezvadné obsluze, stejně jako několik, kam nechodím, protože prodavači jsou neschopní a často i arogantní, protože tyhle vlastnosti se navzájem hledají.
Ta dívka má svůj život i kariéru před sebou. To nedorozumění sice nebyla přímo její vina, ale byla to její odpovědnost. Když jí nikdo nevysvětlí, jak by se chovat měla a proč, nejspíš z ní vyroste další unuděná podavačka, šířící svoji nespokojenost dál. Není to, přece jen, tak trochu škoda?