Dagmar Ruščáková: Pravidla hry

Je to už dávno, co jsem se dívala na tuto scénu a pořád mě svým způsobem fascinuje. Hru „na kouličky“ si vymyslel Kazan sám. Začalo to kopáním sněhových koulí, zmrazků, ležících kolem traktorem protažené cesty. S velkou koulí se nejdřív hrál něco jako fotbal, a jak se koule přirozeně zmenšovala, tak mi ji po kopnutí nosil, abych zbytky koule nakonec házela.
Sám si stanovil pravidla, kdy smí do koule kousat on a kdy k ní mám přístup já, a strašně ho rozčiloval jeho kolega Daník, který občas kouli kradl. Co je to potom za hru? Právě dodržování těchto vlastních pravidel ho nutilo ukáznit se a neukrást kouličku z ruky malé holčičky, byť by to pro něj nebyl žádný problém – byli stejně velcí a on byl mnohem silnější. Jenže... pak by to nebyla hra.
Brala jsem to jako zvláštnost jednoho ovčáka s velkým srdcem, ale teď vídám svoji Berry dělat v podstatě totéž. Starší, silnější alfa fena, fanatický aportér, která dokáže svoji pubertální svěřenkyni Ari zkrotit pouhým pohledem, nikdy nevyužije svoji převahu k tomu, aby se zmocnila vytouženého míčku.
Sílu, rychlost a obratnost ano, ale pokud je mladá rychlejší, vítězí ona a Berry jí nikdy silou svého postavení o kořist nepřipraví, byť by to snadno dokázala. Čeká na další hod. Jaká by to byla jinak hra?
Dívám se na fair play v praxi, provozovanou, jak říkají přírodovědci, nemyslícími zvířaty. Myšlenky mi krátce proletí posledními titulky našich médií. Hm. Jestlipak my tu naši lidskost trochunepřeceňujeme?