Dagmar Ruščáková: Ozvěny
Sedím v křesle, na klíně mám notebook a pokouším se spřádat myšlenky do žádoucího tvaru. Jenže mi to vůbec nejde. Copak někdo může efektivně přemýšlet, když mu kolem hlavy lítá sem a tam ta zatracená moucha? Jo, taková bzučilka zelená se prostě ignorovat nedá.
Čtěte také
Okamžitě jsem si vzpomněla na babičku, jak kdysi na chatě po večerech s krvežíznivým výrazem a plácačkou lovila tyhle hlučné, pomateně poletující, zeleně se lesknoucí mouchy. „Jednu necháš, a už se nevyspíš!“ bylo její bojové heslo. Tehdy jsem ji nechápala. Kolem mě by mohli lítat pterodaktylové a neprobudila bych se. Inu, dnes vím své.
Podařilo se mi tu potvoru vyhnat nezasíťovaným oknem ven a podrážděně jsem pomyslela na to, že za sebou zase někdo nechal domovní dveře dokořán. Mouchy na to mají radar. Ať se schovávají před zimou, horkem nebo hladovými ptáky, do domu trefí vždycky. Všechna větrací okna jsou zasíťovaná, ale těmi dveřmi je prostě potřeba projít.
A já pak si připadám jako papoušek, když donekonečna opakuju nepozorným členům rodiny: zavírejte dveře!
Čtěte také
Říká se, že domy si nesou ve svých zdech ozvěny svých bývalých obyvatel. Obzvlášť silné jsou prý po lidech, kteří ten dům měli opravdu rádi. Ne, teď nemluvím o strašidlech! Spíš o lásce zabudované v trámech a cihlách.
Náš dům se vyvíjel za mé takřka nepřetržité přítomnosti. Byla jsem při všech konstrukcích i rekonstrukcích, které jsme kdy nechali dělat. Jsem to já, kdo domu naslouchá. Ale… co když poslouchá i on mě? Jak mu asi zním? Co asi slyší nejčastěji?
Kriticky se nad sebou zamyslím a musím se v duchu smát. Docházím totiž k závěru, že moje existence by se za těchto podmínek vtělila do dvou jednoduchých vět. Představuju si, jak někdy v budoucnu probíhají domem děti a ze zdí slyší tiché, leč naléhavé: „Umyjte si ruce!“ A pokud se někdo rozhodne vyjít ven, dům velitelsky zasykne: „A zavři za sebou ty dveře!“
Související
-
Dagmar Ruščáková: Chůze nebo meditace?
Jdu pěknou lesní cestou, je krátce po dešti, vzduch voní a ptáci štěbetají. Jdu jen proto, abych šla. Není to vycházka s nějakým cílem, říkám tomu, že jdu chodit.
-
Dagmar Ruščáková: Cena prokrastinace
Sedím u notebooku a z monitoru na mě zírá prázdná stránka. Kurzor si poklidně tiká a čeká, kdy začnu. Musím psát! Termín se blíží. Pokusím se sebrat rozuteklé myšlenky.
-
Dagmar Ruščáková: Drobná ostří
„Jak můžeš vařit v tak velikých hrncích?“ Babička nakoukla do kuchyně, kde mamka vařila oběd a já jsem si klidně mohla udělat další čárku. Protože to byl nekonečný příběh.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
