Dagmar Ruščáková: Matčina vítězství

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Nesnesitelná!

Jako první mě okamžitě napadl vítězoslavný pocit matky malých dětí, které se podařilo uložit je ke spánku natolik včas, aby měli rodiče šanci na… eh… dospělý večer. Tedy, pokud nakonec ti rodiče neusnuli dřív, než na nějaké dospělé události vůbec došlo. Ale i to by bylo svým způsobem vítězství, protože pořádně se vyspat… to je něco, co se s malými dětmi opravdu nepovede často.

Druhá myšlenka byla stejně zjevná, jako ta první - tedy pocit vítězství, když se podařilo bez většího křiku a jen s minimálním výhružným odpočítáváním donutit děti, aby si uklidily svůj pokoj. Pokud se u toho dokonce ani neporvaly, byl důvod k oslavě dvojnásobný.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Podstata rodiny

Potom mi na mysl přišla škola… a moje myšlenky se zarazily. Ono to totiž s vítězstvím není jen tak - aby ho mohlo být dosaženo, musí před tím existovat boj. Tady však už člověk musí našlapovat opatrněji.

Takže… může to být boj, ve kterém matka stojí po boku svého dítěte, stejně jako může bojovat s ním. Cítíte ten rozdíl? Vyhrát boj svého dítěte - třeba právě s tou školou, nebo vyhrát nad ním? Nemohu si pomoct, ale se svými současnými zkušenostmi si myslím, že příliš časté vítězství matky nad dítětem je z dlouhodobého hlediska spíš její prohrou.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Po svém

Rodičovství je drsná záležitost, kde člověk i s těmi nejlepšími úmysly občas klopýtne nebo selže, navzdory tomu, že své děti opravdu miluje. Pokud se však k lásce přidá i respekt, pečlivě obousměrně pěstovaný, neměly by mít ani občasné rodičovské přešlapy zásadnější důsledky.

V takovém případě totiž vzájemný boj nenechává jizvy a vítězství může být střídavě na obou stranách. I když… pak jde už spíš o diplomacii, případně vzájemné pošťuchování. A s tím už se dá v pohodě žít.