Dagmar Ruščáková: Od moravského vinaře
Dívám se na malý skleněný džbánek a pak na dědečka, který mi s veselým zábleskem v očích nabízí jeho obsah k ochutnání. Prý burčák. Váhám, nevím pořádně o co jde. Pak se nechám přesvědčit. A užiju si dobrotu, na jakou jsem nikdy nezapomněla.
Bylo mi tehdy dvacet, vyrůstala jsem v Praze, a o víně nevěděla nic. U nás doma se alkohol takřka nevyskytoval, snad jen občasné pivo.
Čtěte také
První důkladnější seznámení s vínem jsem tedy zažila až s mým nejdražším, jehož dědeček měl na východním Slovensku vlastní vinici. Jeho znalosti byly hluboké, víno vymazlené a burčák neměl chybu.
Potom přišla devadesátá léta a lidé v Čechách se začali o víno víc zajímat. Spousta z nich však na tom tehdy byla se znalostmi asi jako já. Už i proto, že ta lepší vína se před rokem 1989 do běžného prodeje moc nedostala. Právě tehdy se na Moravě objevil a s chutí vyprávěl vtip, jak Pražáci vypijí všechno. Třeba, že víno se dělí na dá sa, dá sa svařit, a dá sa Pražákovi. To se vinaři nasmáli!
Nicméně nedlouho poté moravští vinaři zjistili, že rychle se učící Češi mohou představovat významný zdroj příjmů. Nikoho z vtipálků tehdy nenapadlo, že dobré víno je fajn, ale bez důvěry potenciálních zákazníků zůstane na Moravě. A jak známo, důvěra je plaché ptáče - nezískává se snadno, zato dokáže velmi rychle zmizet.
Čtěte také
Od té doby jsem se ledacos o víně naučila i já. Přesto mi někde vzadu v hlavě pořád přežívá pochybnost vedoucí k ostražitosti. Něco jako: odpouštím vám, ale budu si to na vás pamatovat. Víno z Moravy si tak kupuju zásadně v originálních lahvích, a to až poté, co si přečtu etiketu.
A burčák? Kdykoliv se dívám na plastové lahve u většiny prodejců, nakonec nic nekoupím. Východňárštině Martinova dědečkova jsem tenkrát skoro nerozuměla. Nicméně vzpomínka na skleněný džbánek a jeho opojný obsah ve mně zůstala.
Od té doby se moravští vinaři naučili, že i dobré víno nejlépe prodávají emoce a příběh. No a dásevíno tam opravdu nepatří.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Taktak
Je ráno a já vyndávám čisté nádobí z myčky. Jedu na autopilota, část mého mozku se ještě nestačila probudit. Dolní patro myčky už mám prázdné, jdu na to horní.
-
Dagmar Ruščáková: Bez budíku
Jestli mě něco v mých aktivně pracovních časech ničilo, bylo to ranní zazvonění budíku. Ta chvíle, kdy mi hlasitý zvuk přetrhl nad ránem tvrdé spaní.
-
Dagmar Ruščáková: Otevřené dveře
První adventní neděle nemohla začít lépe. Tiše jsem stála vzadu, na místě vyhrazeném pro turisty, a celou duší vnímala dechberoucí hudbu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
