Dagmar Ruščáková: Od moravského vinaře

Bylo mi tehdy dvacet, vyrůstala jsem v Praze, a o víně nevěděla nic. U nás doma se alkohol takřka nevyskytoval, snad jen občasné pivo.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Návraty

První důkladnější seznámení s vínem jsem tedy zažila až s mým nejdražším, jehož dědeček měl na východním Slovensku vlastní vinici. Jeho znalosti byly hluboké, víno vymazlené a burčák neměl chybu.

Potom přišla devadesátá léta a lidé v Čechách se začali o víno víc zajímat. Spousta z nich však na tom tehdy byla se znalostmi asi jako já. Už i proto, že ta lepší vína se před rokem 1989 do běžného prodeje moc nedostala. Právě tehdy se na Moravě objevil a s chutí vyprávěl vtip, jak Pražáci vypijí všechno. Třeba, že víno se dělí na dá sa, dá sa svařit, a dá sa Pražákovi. To se vinaři nasmáli!

Nicméně nedlouho poté moravští vinaři zjistili, že rychle se učící Češi mohou představovat významný zdroj příjmů. Nikoho z vtipálků tehdy nenapadlo, že dobré víno je fajn, ale bez důvěry potenciálních zákazníků zůstane na Moravě. A jak známo, důvěra je plaché ptáče - nezískává se snadno, zato dokáže velmi rychle zmizet.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: O důvěře

Od té doby jsem se ledacos o víně naučila i já. Přesto mi někde vzadu v hlavě pořád přežívá pochybnost vedoucí k ostražitosti. Něco jako: odpouštím vám, ale budu si to na vás pamatovat. Víno z Moravy si tak kupuju zásadně v originálních lahvích, a to až poté, co si přečtu etiketu.

A burčák? Kdykoliv se dívám na plastové lahve u většiny prodejců, nakonec nic nekoupím. Východňárštině Martinova dědečkova jsem tenkrát skoro nerozuměla. Nicméně vzpomínka na skleněný džbánek a jeho opojný obsah ve mně zůstala.

Od té doby se moravští vinaři naučili, že i dobré víno nejlépe prodávají emoce a příběh. No a dásevíno tam opravdu nepatří.