Dagmar Ruščáková: Krabice

23. srpen 2020

Nedělní káva

Dívám se na ty krabice s pocitem jisté beznaděje. „Tyhle tři musíš projít ty, jsou to tvoje věci," říká můj muž, stojící uprostřed jiných otevřených krabic. Kývnu a snažím se vypadat jako rozumný člověk, i když uvnitř své hlavy kvílím - nenávidím přerovnávání a třídění starých věcí! Snadněji se jich zbavuju.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Rodinné zrcadlení

Můj muž mě dobře zná, takže rovnou dodává: „Co by řekli naši potomci, kdybys vyhodila nějaký dědičný poklad?"

Urychleně jsem se přesunula do jiné místnosti, dál od krabic a zakrytého nábytku. Přitom to začalo tak nevinně - výměnou oken. Ovšem potom se to už logicky řetězilo. Když měníte špaletová okna za plastová, je u toho spousta zedničiny. Za výměnou tedy… logicky… následuje malování. Což je dohromady spousta nepořádku!

Je tedy třeba vyklidit z místností věci, kterým stavební prach může uškodit nebo se špatně čistí - jako jsou například knihy. Při vyklízení obvykle zjistíte, kolik vlastně máte věcí. Takže začnete třídit. Do čistého si přece nenanosíte nepořádek a zbytečnosti, ne? No a teď přijde na řadu půda.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Objetí

Původně tam jen chcete uklidit věci, které dole tak trochu překážejí. Jenže při této příležitosti zjistíte, že na půdě už je několik krabic věcí, které jste takhle vynesli v době, kdy se naposledy malovalo. Takže začnete uklízet půdu a peklo dostane novou tvář. Jako u nás teď.

Dívám se s nechutí na krabici plnou starých zaprášených papírů a jakýchsi brožur. Hm. Můj nejdražší se domnívá, že potomky zklamu, pokud to nevytřídím a neuložím. Nemohu si pomoct, ale mám čím dál tím silnější pocit, že by mi potomci byli jednou zatraceně vděční, kdyby to nemuseli vyhazovat oni:))

Post scriptum: Nevyhodila jsem to, bylo to po mém dědovi. Bude to zkrátka na dětech!

autoři: Dagmar Ruščáková , baj