Cykločundrování. Štěpán Stránský miluje bikepacking a vyráží s bicyklem na extrémně dlouhé trasy

Co to je vlastně za závod, v němž jste nedávno vyhrál?
Jedná se o bikepackingové závody, do češtiny by se to dalo volně přeložit jako cykločundrování. A je to o tom, že se postavíte na start nějaké extrémně dlouhé trasy, vše co potřebujete, si musíte vézt s sebou na kole. Trasu překonáváte podle předem stanoveného itineráře. Nesmíte se odchýlit ani vám nesmí nikdo cizí pomáhat. Existují samozřejmě určité výjimky, že si třeba můžete nakoupit potraviny. Nebo si můžete z trasy odskočit přespat do hotelu, ale pak se zase na ni musíte vrátit. Ale po hotelech se spí velmi málo. Ti, co závodí, nespí v hotelech, spí ve škarmě nebo vůbec. To se tedy bavíme o účastnících, kteří absolvují trať v závodním módu. Pak je více než polovina těch, kteří ho jedou spíše v turistickém, nezávodním módu. Jako metu, chtějí prostě dokázat závod dojet.

Štěpán Stránský ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Takže bikepacking můžeme definovat tak, že si prostě sbalíte potřebné věci na kolo a vyrazíte na několikadenní výlet.
Přesně tak, jen dodám, že se prostě při určitých akcích v tom závodí. Já v této disciplíně jezdím už 14 let, ale na kole jezdím odmalička, od svých šesti či sedmi let. To mne táta vzal poprvé na cyklovýlet s přespáním v přírodě přes noc.

Vždy se mi zdá nejtěžší poslední absolvovaný závod. Tento sport je hodně o tom, kam jste schopen posouvat své limity a hranice.
Štěpán Stránský, ultra bikepacker

Říká se, že když někdo v mládí přičichne k cyklistice, tak je to pak vášeň na celý život.
To ale ještě nebyly ani horská kola. Bohužel už si nepamatuji, kam jsme to přesně vyrazili. Ale jezdili jsme všude možně. Pamatuji si, že jsme si třeba jednou rozdělali oheň a v noci na nás přišli lidé, že jsme se utábořili u někoho na zahradě. I to se může stát.

Čtěte také

Jiří Štrupl staví solární kola: Po Evropě se pohybujeme už běžně, ale v Africe to byla velká atrakce

Kam nejdál jste takto vyrazil? Nebo jaký byl váš nejdelší závod nebo prostě cyklistický výlet?
Pokud myslíte dobu, kdy jsem byl sám se sebou na kole, tak v tomto zase nejsem až takový extrémista. Ale takový asi nejdelší výlet byl, když jsem vyrazil začátkem letošního roku na závody do Maroka. Letěl jsem do Španělska, kde jsem si vyjel na nějaké hory, abych se aklimatizoval. Potom jsem se vydal přes Gibraltar a přes půlku Maroka až do pohoří Atlas. Poznal jsem tam místní lidi, což je podle mne velice důležité. Pokud někam vyrazíte, tak se přiblížit lidem i tamní krajině. V Maroku jsem měl spoustu věcí s sebou, protože tam třeba jen tak nekoupíte náhradní plášť nebo řetěz. Tak jsem cestoval a snažil se pochopit místní obyvatele a jejich zvyky. Pak po měsíci odstartoval závod, na který jsem byl perfektně aklimatizovaný.

Máte za sebou závodů jistě hodně. Který z nich byl nejextrémnější?
To je těžká otázka, ale vždy se mi zdá nejtěžší ten poslední závod. Ale je to dáno i počasím. Když je počasí horší, tak je závod určitě extrémnější. Ať je to na poušti nebo v dešti. Což byl právě teď už zmíněný závod Alps Divide 2024. Tam bylo extrémně ošklivé počasí. A tento sport je hodně o tom, kam jste schopen posouvat své limity a hranice.

Co si musí závodník na kolo všechno sbalit, aby mohl trasu absolvovat?
Tak to je další hodně složitá otázka. Něco jiného je to pro člověka, který s bikepackingem začíná nebo jezdí třeba rok. Já jsem si třeba teď na ty závody ve Francii nebral spacák ani náhradní rukavice. Protože to je všechno zátěž. Každý gram je v kopcích přítěží. Protože trasa nebyla jen o tisíci kilometrech vzdálenosti, ale také o 32 kilometrech převýšení. To je už extrémní převýšení na trase. Mám takovou tabulku, kde si píši do šroubečku rozpis věcí, které s sebou beru. Kdybychom to detailně rozebírali, tak bychom nad tím strávili možná hodinu.

Čtěte také

Polévka a pivo. To je super kombinace na cyklistické ultramaratony, směje se Daniel Polman

Už jste si také někdy něco důležitého zapomněl vzít s sebou?
Vždy mne něco překvapí, ale pokaždé to byly maličkosti, které se daly nějak vyřešit.

Jaký byl tedy onen závod ve Francii? Říkal jste, že počasí bylo náročné.
Závod se konal na začátku září a ve Francii bylo tou dobou extrémně ošklivé počasí. Nikdo to nepředpokládal, ani místní farmáři a organizátoři závodu. Opravdu bylo po celou dobu hodně hnusně. Těšil jsem se, že budu projíždět srdcem Alp, ale z trasy jsem viděl velice málo. Protože jsem jel buď v noci, nebo přes den, kdy bylo ale opravdu extrémně ošklivé počasí. Nicméně byly krásné chvilky, když vyšlo sluníčko. To si pak člověk užíval. Byly těžké chvíle, když jsem jel nahoru do kopce a silně pršelo. Najednou ve výšce přes tisíc metrů nad mořem přestalo pršet, ale začalo mrznout. Člověk byl úplně mokrej a do toho mráz. Nebyla možnost nic dokoupit ani se nikde ohřát.

V cíli nemám pocit nějak výrazně jiný. Pro mne je důležitá samotná cesta. A různé momenty, které si člověk nenaplánuje. Ty jsou hezké.
Štěpán Stránský, ultra bikepacker

Sáhl jste si někdy na samé dno? Že byste si během cesty řekl, tohle už nikdy?
Tak to jsem si ještě nikdy neřekl. Ale musím přiznat, že teď v té Francii jsem si sáhl docela hluboko na dno sil. Byl to závod uprostřed Evropy, tak by si člověk řekl, že to zase nebude nijak extrémně těžké. Všude je civilizace, tak vás může někdy vždy zachránit. Ale bylo to pro mne dost náročné, i proto, že jsem měl málo vybavení. A také set-upem kola, neměl jsem schválně odpruženou vidlici, abych byl lehčí. Věděl jsem, že to bude velký handicap, ale na druhou stranu zase to byl poslední letošní závod, takže si mohu dovolit třeba dva měsíce po závodě regenerovat ruce. Tedy když se to vše sečetlo, tak to bylo dost náročné.

Čtěte také

Na kole z Broumova kolem světa s cestovatelem Martinem Stillerem aneb Cyklistika jako řemen!

Jaký je to pak pocit v cíli, když zvládnete závod v tak extrémních podmínkách absolvovat?
Pro mne osobně, myslím si na rozdíl od velké většiny jiných lidí, kteří se tomuto sportu věnují, není ten pocit nějak jinak výrazně jiný. Pro mne je důležitá především ta samotná cesta. Ale krásné je, když jsem dojel do cíle, tak tam čekala rodina. Objali jsme se a oni se o mě začali starat. To bylo super. Někdo třeba cítí v cíli i smutek, že závod skončil. Čekal jsem například v cíli na Petra Žemličku, dalšího Čecha, který dojel poslední. Myslím, že se ho to nijak nedotkne, když to tady řeknu, protože pro něj to byl super zážitek a super výkon. Bylo krásné se tam s ním setkat v cíli, kdy tam už nebyli ani organizátoři. A takové různé momenty, které si člověk nenaplánuje, ty jsou hezké.

Kdy vás čeká další závod?
Teď nic neplánuji. Měl bych, rád bych jel například do Kyrgyzstánu, ale to asi příští rok ještě neklapne. Pak jsou tam nějaké evropské závody, protože je to logisticky i finančně levnější. To je i důvod, proč se mi nechce jezdit do Ameriky. Protože to je už finančně někde úplně jinde.

Štěpán Stránský ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Naším hostem byl cyklista a ultra bikepacker Štěpán Stránský, který mimo jiné organizuje v Česku bikepackingové závody. Děkuji za rozhovor.