Bicykl je spolu s revolverem tak dokonalý vynález, že každé vylepšení ho jen zhorší
Barokní sýpka v areálu v Žirči na Trutnovsku sloužila po staletí jako sklad obilí. Bouřlivá historie 20. století však způsobila, že špýchar začal postupně chátrat. Vše se změnilo až v roce 2011, kdy sýpku kupuje Oblastní charita Červený Kostelec. Nyní můžete v barokním interiéru sýpky shlédnout ve třech podlažích celou historii cyklistiky s exponáty, které zapůjčil největší český sběratel cyklistiky Ing. Jaroslav Uhlíř.
Z jeho rozsáhlé sbírky můžete vidět nejstarší velocipedy, závodní kola z 20. století, i slavná kola známá z filmů posledních let. K vidění jsou i rozmanité cyklo-doplňky, náhradní součástky, trofeje, dobové fotografie a tiskoviny.
Velký sběratel bicyklů a fanoušek zašlých časů Jiří Uhlíř je dnes naším hostem. Jste také aktivní cyklista?
Samozřejmě, na kole od dětství jezdím. I dnes, nezávodím tedy již, ale používám ho na cestě do práce, za rekreací. Rád se svezu i na historických kolech, na akcích, které jsou k tomu určené.
Cyklistická sezona se rozjíždí. Jaká kola máte rád pro silniční nebo terénní jízdu?
Já jsem spíš takový jezdec na trekingovém kole, které mi vyhovuje nejvíce. Ale nejlepší je při jízdě pohled ze sedla vysokého kola. Jak se říká, jako pohled z koně. Rád jezdím i na vysokém kole.
I ta vysoká kola můžeme vidět na výstavě v Žirči. Je v Čechách jediná svého druhu, ta výstava je třípatrová. Kde byste je jinak měl? Kola jsou míň skladná než když někdo sbírá známky nebo pohlednice.
Já se přiznám, že kola sbírám již přes 40 let s různou intenzitou. Je to podle toho, jak se mi vyvíjel osobní život. Když je potom ta sbírka už poměrně rozsáhlá, tak se může stát, že vlastně ta sbírka vlastní člověka a ne sběratel sbírku. Takže ho vytěsní i z objektu, kde bydlí a podobně. Před 11 lety se mi povedlo získat krásné prostory barokního zámku v Nových Hradech u manželů Kučerových, kde jsem byl 10 let. Po 10 letech jsme se dohodli, že je zapotřebí udělat nějakou obměnu. Mezitím se mi ozvala katolická charita z barokního areálu v Žirči, kde mi nabídli špýchar, kam se těch 220 kol vešlo. A povedlo se nám to v loňském roce otevřít.
Jak jste ty exponáty řadil? Podle čeho? Podle toho jak jsou staré, nebo jak jsou velké?
Většinou to je řazeno chronologicky. Návštěvník, když přijde, tak je tam první a jediná replika, co je, replika jízdního kola barona Draise, která letos slaví 201 let. Ta je hned vpravo u vchodu. Dál jsou všechny ostatní exponáty originály a je tam celý vývoj jízdního kola. Jak se to vyvíjelo od drezíny, přes mišota, vysoká kola až po moderní závodní velocipedy ze 70., 80. let. A do toho třetího podlaží.
Z kola máte výhled jako z koně. Jak je v jedné brožurce napsáno: „Kdo má kolo, má křídla."
Jaroslav Uhlíř, největší český sběratel cyklistiky
Vy tam máte opravdu některé lahůdky, zajímavé a kuriózní kousky. Třeba nejvyšší vyrobené kolo značky Kohout. Jak je vysoké?
Kohout má 58 coulů. Vysoká kola se kupovala podle výšky jezdce, podle délky jeho nohou, neboť se tam nedalo seřídit sedlo. Takže pro dospělého člověka se vyráběly od 48 do 58 coulů. Když na tom kole jedete, tak máte oči stejně vysoko jako jezdec na konci, v autobuse, v tramvaji a podobně. Ta výška je už úctyhodná.
Jízda na těch vysokých kostitřasech je ale určitě náročnější. Je to i nebezpečné?
Ta jízda je důstojná, povznášející doslova. Když se nespadne, tak se dá říct, že je i bezpečná, jestli tomu odpovídá ostatní provoz. Nesmí vběhnout dítě nebo nějaké zvíře do vozovky. Nebezpečná ta jízda byla pouze při jízdě z kopce dolů, přední brzda se nedá moc ovládat, protože by člověk přepadl dopředu. Takže se to takzvaně kontrolovalo pedály. A pokud je ten kopec dolů tak silný, že se musí pustit pedály, tak je vlastně člověk bezmocný. Jinak jsou ta vysoká jízdní kola myslím bezpečná, ale z kopce dolů se to raději tlačilo. Proto byly v té době už cyklistické mapy, které ukazovaly sklon kopce. A nebylo to kvůli kopcům nahoru, ale naopak dolů, aby bylo vidět, kde je to nebezpečné.
Máte tam i další zajímavosti. Mě zaujal bicykl pro obézní. V čem byl speciální?
To už je bicykl ze 70. let. Je to holandská výroba Gazela a je tam ohnutá elegantně podsedlová tyč podle zadního kola. Takže je větší vzdálenost mezi řídítky a sedadlem. Je to pro nějaké obéznější lidi, aby se tam vešel někdo mocnější. Chci k tomu dát kopii Renčínova výkresu "Pivo dělá hezká těla".
A máte i kola filmová. Opravdu originály, které si zahrály ve slavných českých filmech.
Letos mi bylo 61 let, v 15 jsem si koupil první staré kolo. Nikdy jsem žádné nové neměl a jsem tomu rád, mám pouze kola stará, ale zase jich mám víc než je obvyklé. A před 25 lety si mě našli i filmaři, filmové studio Barrandov, televize a podobně. Měl jsem tu čest zapůjčit své exponáty do většiny historických filmů, které se tady točily. Třeba i Svěrák ve Vratných láhvích jezdil na mém Favoritu. Tomu bych ho půjčil i zdarma, se rád přiznám. A filmy Lidice, Protektor a další byly obsazeny mými historickými koly. Každý rok bývá 10 až 15 projektů, kde se ta moje kola objevují.
Vy jste přinesl ukázat krásné zvonky z historických kol. Když se tak na ně dívám, jsou to úplná umělecká díla.
Věděl jsem, že se budeme bavit o kolech, ale jsme v rozhlase, kde to nemůže nikdo vidět. Tak jsem s sebou vzal alespoň zvonky, která ta kola měla. Zvuková znamení začínala už u těch prvních mišotů, kdy to byly rolničky, jako měli třeba koně. Potom na těch vysokých kolech a podobně byly trumpetky. A dál byly různé druhy zvonků. Byly zvonky trylkové, ding dong, většinou byly odlité z bronzu.
Jsou na nich i různé rytiny, znaky, nebo dokonce sloužily i jako reklama.
Bývá tam odlit jezdec, okrasně k tomu ještě napsaná firma, město a podobně. Jsou znaky i s rakousko-uherskou orlicí. Já jsem s sebou vzal s rozšířeným znakem republiky Československé, aby to připomnělo letošní 100. výročí naší republiky. Ta kola byla nejenom funkční, ale také zdobná, plnila funkci reklamy, zvonky, převodníky, štítky a podobně. Slyšela jste někdy zvonit takto hezky dnešní kolo? Myslím, že nikoliv. Jsem rád, že se alespoň část mé sbírky tady mohlo ozvat posluchačům do ucha.
Čtěte takéExpozice historie cyklistiky v Areálu Žireč u Dvora Králové nad Labem
Kola bývala v dřívějších dobách docela drahou záležitostí. Možná něco jako dnes automobil. Slyšela jsem, že třeba kolo stálo 150 zlatých, což byla celoroční mzda dělníka.
Již od dob vysokých kol, zvlášť za Rakouska-Uherska, to bylo jen dáno vrstvám, které si to mohly dovolit. Vysoké kolo stálo jako roční plat kvalifikovaného dělníka. Bylo to i doménou různých továrníků, bankéřů a podobně. Tedy i ty kluby, které v té době vznikaly. První vznikl na Smíchově v roce 1880 Klub českých velocipedistů a postupně vznikaly další. Byla bohatá klubová činnost, měli své soutěže, výletní jízdy. Potom v první republice byly i dělnické kluby cyklistů, pořádali se různé dýchánky, výlety. A ještě z první republiky mám obchodní korespondenci, jak se kolo kupovalo. Dala se záloha a potom se to třeba rok splácelo po výplatách. Byl to poměrně značný majetek.
Povězte mi, je pravda, že jste na některý ze svých exponátů čekal dlouhá léta, na jeden dokonce 17 let, než jste ho získal?
Je to tak. Ještě když jsem bydlel na Horkách u Čáslavi, v té době mi bylo 15, neměl jsem žádné vysoké kolo, jen několik nízkých. Dozvěděl jsem se, že v sousední vesnici bydlí chlapík, který dělal léta vážného v kovošrotě v Kolíně a přivezl si plno věcí domů. A mezi tím, že má i vysoké kolo. Ten stařík byl takový nepřístupný, tak jsem musel čekat 17 let, než mě na tu půdu pustil. Mezitím jsem už nějaká vysoká kola získal. Ale tady jsem uviděl takzvaný jaraj rad, to bylo speciální kolo, které dělal v Německu konstruktér Resperus, ten potom pomáhal i konstruovat hraběti Zeppelinovi vzducholodě. Na toto kolo jsem skutečně čekal 17 let. Nyní je tam na čestném místě dole v prvním patře špýcharu v barokním areálu v Žirči.
Máte tam nějaký exponát, který je váš nejoblíbenější nebo nejcennější?
To je těžko říct. Jako když bude mít matka víc dětí, těžko bude asi na některé pyšnější. Ale jsou tam osobitá kola. Mám rád kola Kohout, mám rád i kolo po Emě Destinnové, naší operní zpěvačce, které jsem získal těsně po revoluci ze Stráže nad Nežárkou. Mám rád i staré dokumenty, nelze sbírat jen jízdní kola, je potřeba sbírat celý svět. Takže i reklamní plakáty, reklamy, poutače a další. Věnoval jsem tomu veškerý volný čas. A jsem rád, že sbírám jízdní kola.
A my se na to všechno můžeme přijet podívat na výstavu do Žirče na Trutnovsku. My vám děkujeme a přejeme, ať se vám dál daří ve vaší sběratelské vášni.
Já děkuji za milé pozvání do vaše rádia a přeji všem posluchačům šťastné kilometry na kole. Jak je v jedné brožurce napsáno "Kdo má kolo, má křídla".
Související
-
Mám rád své vnitřní výzvy. Nechci se s nikým srovnávat. Učitel hudby putoval s kolem kolem světa
Petr Mazal, učitel hry na flétnu v Základní umělecké škole v Poličce, ujel na kole za 150 dnů fantastických 27 000 km. Cestou prožíval i okamžiky, kdy mu šlo o život.
-
Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla. Ovšem cyklistického....
Přejeme vám krásný den a taky možná šťastnou cestu, jestli nás posloucháte třeba někde za volantem. Protože teď to bude taky o cestě, dokonce o velmi zajímavé dobro...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.