Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla. Ovšem cyklistického. Na kole ze Singapuru do Ladakhu
Přejeme vám krásný den a taky možná šťastnou cestu, jestli nás posloucháte třeba někde za volantem. Protože teď to bude taky o cestě, dokonce o velmi zajímavé dobrodružné a odvážné cestě našeho hosta Tomáše Zaplatílka z Hradce Králové.
Musíme říct, že vy jste opravdu velký cyklista. Máte za sebou jednu neuvěřitelnou cestu, o které nám určitě taky řeknete. Co ještě máte rád kromě kola? Co vás tak ještě baví?
Tak kromě kola ještě třeba rád běhám po horách, po kopcích. Víceméně mě baví všechny sporty a všechny pohyby. A pak to cestování. Nejlepší je to takhle spojit a sednout na kolo a cestovat a objevovat.
Kde jste byl právě touhle dobou přesně před rokem? Vzpomenete si na to?
To už jsem byl možná v Indii. Což bylo asi na půlce cesty, když jsem překračoval hranice z Barmy do Indie. Myslím, že to bylo nějak tak přesně před tím rokem.
Začínal jsem Singapur, Malajsie, Thajsko, tam jsou krásné silnice. Proti Čechám to je úplně nádhera. Někde trošku teda větší provoz, ale ty silnice jsou krásné. Tomáš Zaplatílek, cyklocestovatel z Hradce Králové
Jak vás to vůbec napadlo? Protože vy jste si usmyslel takový sen, projet od rovníku až k ledovcům, tedy odkud kam?
Plán byl vyjet ze Singapuru, dojet do Ladakhu, což je takzvaný Malý Tibet na severu Indie. A jak jsem k tomu došel? Původně mě hodně lákal Tibet. A chtěl jsem tam jet na kole, ale to jsem zjišťoval, že to je prostě problém. Protože to je v Číně a oni si ten Tibet hlídají. A jen tak tam někoho nepustí. Zejména bez nějaké cestovní kanceláře. A tak mě napadl ten Ladakh, což je útočiště mnoha Tibeťanů, kteří tam přecházejí přes Himaláje. A dnes je tam možná čistější tibetská kultura než v samotném Tibetu.
Měl jste už předtím nějaké zkušenosti s podobnými treky? Protože do toho se asi člověk nemůže pustit jenom tak bez přípravy, bez nějakých zkušeností. Je to 8,5 tisíce kilometrů.
Už jsem samozřejmě nějaké cesty před tím absolvoval. Dokonce už jsem se pokusil i o cestu do toho Ladakhu. Původně jsem to zkoušel dokonce i odsud z Čech, ale to nevyšlo.
Takže vy jste asi blázen odjakživa.
Dalo by se říct.
A vzpomenete si na své úplně první cestování na kole, nějakou delší trasu?
Začínalo to, když jsme jezdili s tátou. Ještě v té době i s bratrem. A to mi bylo 15 a jeli jsme poprvé třeba na Slovensko. A pak jsme to postupně prodlužovali a jeli třeba k moři na sever, na jih i tady po Evropě.
První, co mě napadne, když člověk jede na kole, tak asi nevyzpytatelné počasí. Protože na kole vás nic před tím počasím neochrání.
Jasně. Tak chce to trochu naplánovat, aby opravdu člověk nepřijel někam, kde bude pršet od rána do večera celou dobu. Takže příprava se trochu vyplatí. No a pak si samozřejmě připravit nějaké to základní vybavení, aby člověk na to počasí byl nějak připravený. Nějaké nepromokavé věci, stan, který vydrží, i když trochu sprchne, nebo i trochu víc.
A snažil jste se třeba i dopředu nějak trénovat?
Já běžně na tom kole jezdím. Nebo i běhám a tak nějakou tu fyzičku udržuji. Ale přímo cíleně, že bych na to trénoval, to zase ne.
Cyklista z Hradce Králové, který se nebál vyjet na kole až do Himalájí, Tomáš Zaplatílek. Tomáši, můžete říct, kolik vám je let?
30 le mi je.
Bylo to takové uvědomění, že jsem prostě dokázal, co jsem si naplánoval. Že to nebylo jednoduché a že se to povedlo. A že si umím plnit své sny.Tomáš Zaplatílek, cyklocestovatel z Hradce Králové
Máte za sebou ve 30 letech cestu dlouhou 8,5 tisíce kilometrů, do Himalájí ze Singapuru. Kudy se tam jede? Jel jste podle GPS nebo podle mapy?
Nejdřív hlavně podle map, postupně jsem pak přešel i na GPS. S navigací jsem tak nějak problémy moc neměl a cesta byla předem docela daná. Tam prostě moc cest není, když to člověk chce vzít co nejkratší cestou. Začínal jsem Singapur, Malajsie, Thajsko, tam jsou krásné silnice. Proti Čechám to je úplně nádhera. Někde trošku teda větší provoz, ale ty silnice jsou krásné. To bylo v pohodě. Pak třeba v Barmě, tam to bylo o poznání horší, ale taky se to dalo. No a pak už Indie, Nepál, tam jak kde, jak kdy. Spousta silnic v Indii je pěkných, někde to je trochu horší. Nejtěžší byla ta poslední část, posledních asi 500 kilometrů vyloženě přes Himaláje.
To je asi hodně vysoko položená silnice.
Přechází to přes několik sedel, přes 5 000 metrů nad mořem.
Tam už ale člověk může bojovat i s výškovou nemocí, jako horolezci.
Na to jsem trochu taky narazil, protože když se vyráží z toho Manely, tak jste 2 000 metrů nad mořem, ani ne. Žádnou aklimatizaci nemáte, protože to není žádná výška z tohoto hlediska. A najednou jste ve 4 000, pak v 5 000 a už se nedostanete dolů. Takže to tělo je najednou vystaveno té výšce. A když to nevezmete moc pomalu, což já jsem neudělal, tak se to projeví. Měl jsem tam opravdu problém, když jsem se ocitnul někde ve 4,5 tisících a ta výška se projevila. Já jsem věděl, že potřebuji dolů.
Jak se to projevuje?
Strašná slabost, bolest hlavy, otekl jsem úplně. A věděl jsem, že to prostě takto nešlo. Poslední ráno jsem ujel za hodinu 3 kilometry. Musel jsem vždycky slézt z kola, rozdýchávat se, hrozně jsem se zadýchával.
Co kolo? Nezradilo během těch 8,5 tisíc kilometrů?
Nezradilo. Byly samozřejmě nějaké technický problémy, ale vždycky se všechno vyřešilo.
Jací byli lidé, se kterými jste se potkal? Ptali se vás třeba, kam jedete?
Ptali se. Ze začátku mi přišlo marné jim vysvětlovat, kam jedu. Třeba v Malajsii jim říkat, že prostě jedu někde do nějakýho Ladakhu, tak to by jim asi moc neřeklo. Takže jsem jim třeba říkal, že jedu do Thajska vedle. I to jim ale přišlo dost bláznivé a úsměvné.
Co bylo nejtěžší, kdy vám bylo nejhůř? Bylo to právě tou výškovou nemocí?
Asi nejhorší to bylo ještě o něco dřív už v Indii, ale ještě ne v horách, v Šimle, což je takové pěkné horské město, kde na mě přišla nějaká nemoc a taky prostě strašná slabost. Já jsem tam musel skoro týden ležet a neměl jsem sílu se skoro zvednout z postele.
A co vám pomáhalo v pustině, sám, daleko od rodiny, rodičů?
Určitě mi pomáhala podpora. Třeba co mi kamarádi nebo rodina nebo prostě známí psali a i třeba volali. Když jsem viděl, že ti lidé jsou se mnou a že na mě myslí.
Jaké bylo dorazit pak do cíle? Protože vy jste měl v hlavě nějakou přesnou cílovou pásku. Tak když jste tam dorazil, tak to byly asi hluboké emoce.
Určitě. Bylo to takové uvědomění, že jsem prostě dokázal, co jsem si naplánoval. Že to nebylo jednoduché a že se to povedlo. A že si umím plnit své cíle a sny.
Měl byste, Tomáši, třeba i pro nás nějakou takovou pěknou trasu? Nemyslím 8,5 tisíce kilometrů dlouhou, já zvládnu maximálně 8,5 kilometru na kole někam tady po Královéhradeckém kraji.
V našem kraji je pěkná cyklotrasa podle Labe. Ta je taková pěkná, příjemná. To si myslím, že zvládne opravdu skoro každý. Takže to je takový tip. Když budete mít roupy, tak můžete vyrazit třeba do Krkonoš, až trochu roztají sněhy.
A vy se vrátíte zase na nějakou dalekou cestu? Už máte něco v plánu?
Plánů je hodně. Cestovatelské konkrétně teď úplně ne, letos mám trošičku jiné plány. Přihlásil jsem se na závod TransAtlantic Way, což je silniční závod kolem Irska, 2,5 tisíce kilometrů bez zajištění. Takže teď k tomu přistupuju spíš jako sportovnějc, snažím se, tak trochu trénuji a bude to zase o něčem jiném.
Takže vám držíme palce, ať dojedete samozřejmě a potom až se vrátíte, tak se zase vraťte sem k nám do Českého rozhlasu Hradec Králové, abyste nám o tom popovídal. Tomáš Zaplatílek, cyklista, cestoval a hlavně odvážný člověk, muž, který si umí plnit své sny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
