Mám rád své vnitřní výzvy. Nechci se s nikým srovnávat. Učitel hudby putoval s kolem kolem světa
Petr Mazal, učitel hry na flétnu v Základní umělecké škole v Poličce, se rozhodl ujet na kole za 300 dnů délku zemského rovníku: 40 000 km. Nakonec zvládl fantastických 27 000 km. Za 150 dnů. Cestou prožíval dramatické okamžiky, kdy mu šlo o život. Dělí se o ně s námi ve své nové knize naplněné nádhernými fotografiemi i popisem těch nejemotivnějších chvil své cesty.
Dobrodruh, šerpa, vytrvalec, člověk, který přežil svou smrt, a taky hudebník a učitel, tím vším je Petr Mazal, náš dnešní host. Kde máte Petře flétnu?
Flétnu? Flétnu mám v práci.
Vy jste mi říkal, že jestli budete muset hrát, že za námi nepřijdete. To mě tedy pobavilo. Znamená to, že se cítíte víc jako sportovec a dobrodruh než jako muzikant?
To je těžké říct, ale asi ano. Asi mám víc rád sport než hudbu. Ale něčím se živit musím.
Teď určitě poslouchá celá základní umělecká škola, vaši žáci.
Doufám, že ne.
Ale titulky ve stylu: Nejrychleji vyběhl na Sněžku flétnista Petr Mazal, ty vám nevadí.
Ne, vůbec nevadí.
27 000 kilometrů, 150 dní, 20 zemí a 4 kontinenty.
S kolem kolem světa putoval učitel hudby Petr Mazal
Přemýšlela jsem, jestli i díky tomu, že hrajete na dechový nástroj, nejste lepší než ostatní? Že máte lepší kapacitu plic.
To jsem si také myslel, ale jen do té doby, než když teď mám nějaké problémy s nohou, už asi rok, se stehnem. A chodím k rehabilitační doktorce a ta mi řekla, že neumím dýchat. Tak jsem se začal smát, když mi to řekla. Ona říkala, že opravdu neumím dýchat, že mám špatné brániční dýchání. Ale na tom je přitom založená hra na jakýkoliv dechový nástroj. No, tak asi neumím dýchat. Tak jsem se docela pobavil.
Když jste byl u nás ve studiu naposledy, tak jste nám líčil zážitky ze své cesty přes tři kontinenty, kterou jste absolvoval před dvěma lety. Tam jste málem umřel. Připomeňte, co se stalo.
Ano, málem. Ale naštěstí jsem to přežil. Bylo to po srážce s kamionem v Zambii.
Vy jste se potom tři měsíce dával dohromady. Ale mám pocit, že chuť překonávat nové výzvy, tu vám to nevzalo. Nebo jste jiný?
Ne, určitě ne. Já si myslím, že lidé se nemění, jsou pořád stejní. A já mám tu chuť překonávat sám sebe. Já se nechci s nikým srovnávat, ani jsem nikdy nechtěl. Mám rád své vnitřní výzvy.
Extrémní závody, ty vyhráváte jeden za druhým. Naposledy závod šerpů na Sněžku. Pokolikáté jste ukázal záda svým soupeřům?
To nevím, myslím si, že v zimě to bylo po čtvrté a celkově asi po desáté. Ale já bych to trošku uvedl na pravou míru. Já se necítím být žádným extrémním závodníkem, ani extrémním člověkem. Jenom mám prostě rád netradiční věci. A těch závodů se zase tolika neúčastním. Konkrétně tedy Šerpa Cup je takový rodinný závod. Ale neříkám, že se na něj člověk nemusí připravovat, když chce na Sněžku vylézt co nejrychleji s tou zátěží na zádech.
Fascinujete těmi svými výkony i své soupeře?
Ne, to určitě ne. Když se budeme bavit konkrétně o tom Šerpovi, tak tam jezdí pořád stejné lidé. Ale já nepočítám s tím, že vyhraji. Pro mě je to taková srdeční záležitost a ten závod mám hrozně rád. Kvůli té atmosféře a hlavně kvůli těm lidem. Kvůli tomu, že tam potom vždy zůstaneme, pokecáme, popijeme. Je to prostě příjemné.
Na Poštovně se zahříváte po závodě?
Ano, na Poštovně. On se tedy člověk zahřeje už při tom samotném závodě. Protože když do toho jde člověk naplno a já když něco dělám, tak do toho jdu vždycky naplno, já to jinak neumím, tak se člověk víc než zahřeje.
Tento ročník závodů nebyl vůbec snadný, foukal opravdu silný vítr, přesto někteří z vás šli vysvlečení do půl pasu. Vy jste ale mezi nimi nebyl.
Ne, já ne. Já tomu ani moc nerozumím, protože mně to přijde jako totální bláznovství. A hlavně svaly, když jsou zahřáté a jsou v teple, tak fungují úplně jinak a mnohem lépe. Já bych v životě asi v zimě svlečený nešel. Ale šel jsem v teniskách. To chodíme vždy, protože ty rovinky se s tou čtyřicetikilovou zátěží dají v uvozovkách běžet. Nebo běžet, on to je spíš takový poklus. Ale prostě jde to. A když má člověk těžké boty, tak to vyjde, ale nevyjde to nějak moc rychle.
Tedy běžíte na Sněžku v teniskách.
Ale jen ty rovinaté úseky, třeba kolem Růžové hory a pak těsně pod tím sedlem nahoru. Jinak se to běžet nedá.
Jak to děláte? Prostě si v hlavě naprogramujete, hodím si na záda plnou krosnu, nazuji tenisky a rychle vyběhnu nahoru?
Tak jednoduché to není. Ale já mám základy položené k tomuto sportu, nebo tomu se možná nedá říkat ani sport, spíš k takové té bláznivé disciplíně, už z toho, že jezdím rád na hory. Miluji hory a dlouhé expedice. Když je prostě člověk někde třeba tři, čtyři neděle s báglem na zádech. A má tam třicet kilo a nosí to každý den na zádech třeba osm, devět hodin.
Tak jste na to zvyklý.
Tak jsem na tu zátěž zvyklý. Ale ten závod samotný je trochu o něčem jiném. Je to hodně i o tom, jak má člověk třeba naběhané nějaké kopce nebo sprinty. Je to o fyzické zátěži, ani ne moc o té vytrvalosti. Spíš jde o spojení síly a vytrvalosti.
Povídám si s dobrodruhem, vytrvalcem a hudebníkem Petrem Mazalem. A mohla bych říct i spisovatelem?
To asi ne.
Ale vydal jste knihu S kolem kolem světa. 27 tisíc kilometrů, 150 dní, 20 zemí, 4 kontinenty. Co to pro vás teď s odstupem času znamená?
To vydání knížky bylo pro mě takovou třešničkou na dortu. Já jsem s tím v podstatě vůbec nepočítal. Ale po tom, co jsem zažil, tak jsem si říkal, že by byla škoda si to nechat všechno pro sebe. A tak jsem se rozhodl, že nejdřív něco napíši, potom zkusím obeslat nakladatele a buď se někdo chytí, nebo ne. A naštěstí se mi podařilo domluvit s nakladatelstvím, což mně přijde taková docela vtipná historka, s nakladatelstvím Flétna z Ústí nad Orlicí, protože sám učím hru na flétnu.
Vy jste o té knize mluvil hned po svém návratu, ale byly tady ty porodní bolesti. Ale teď už vám, tatínku, můžeme gratulovat. Vy jste se ale na tu štreku nevydal jako cestovatel, pro vás to byla spíš další výzva.
To máte úplnou pravdu. Já jsem původně chtěl najet jen co nejvíc kilometrů, protože jsem takový blázen. Málokdo to chápe, většinou když lidé jedou na nějakou cestu i na kole, tak jedou někam, kde toho chtějí co nejvíc vidět a poznat. Já ne. Já jsem prostě chtěl jet. Já moc nejsem na nějaká města a památky. Mám hrozně rád přírodu, hory, jezera, řeky. Chtěl jsem opravdu ujet co nejvíc kilometrů. Ale během té cesty se tak nějak mé cíle změnily. Pořád jsem toho chtěl hodně najet, protože jsem blázen a sportovec, ale už to nebylo tím úplně nejdůležitějším. Tím, co jsem chtěl nejvíc na té cestě zažít nebo prožít.
Čtěte takéS kolem kolem světa. Chvíle, kdy jsem byl nucený žít jako zvíře, ze mě naopak činily člověka
Když jste psal tu knihu, nebyla v tom i troška chuti zažít to vše ještě jednou?
Ani ne. Já mám tu chuť pořád zažívat něco nového. Sice jsem říkal po návratu, že už nikdy takhle nepojedu, ale to člověk říká asi hodněkrát. Ale když se člověk vrátí a trochu se mu to rozleží, tak to jsou zážitky, které tady v tom životě ve městě, nebo když jedete někam do hotelu, tak takové věci nezažijete. A to se nedá popsat slovy. Mě to prostě naplňuje a baví. A mám pocit, že lidé dělají takové věci právě proto, že je to naplňuje. Těžko se to dá popsat.
Míváte ještě sny o té dobrodružné cestě, nebo to přebily další zážitky?
Když povídám třeba na nějakých přednáškách o své cestě, tak si na to vždy vzpomenu a je to příjemné. Vzpomenu si na to nejvíc vždycky, když to povídám někde pro lidi.
Na co nejraději vzpomínáte?
Asi na všechno, na celou tu cestu. Těch okamžiků, které tu cestu prostupovaly, byla spousta. Ať už byly špatné nebo hezké nebo nějaké úsměvné.
Tak nám povězte aspoň jednu historku, kterou jste ve své knížce popsal.
Když jsem byl v Mongolsku a dojel jsem na nějaký velký motorest, seděla tam nějaká rodinka u stolu a odešli a nechali tam spoustu jídla. Tak jsem si k tomu stolu sedl a to jídlo jsem dojedl. Koupil jsem si jen pivo a měl jsem v podstatě zadarmo oběd. Takže to jsou takové úsměvné historky. Ale bylo by těch okamžiků spousta.
Tedy na Mongolsko vzpomínáte jako na zemi, kde se dá levně najíst.
Dalo by se to tak říct. Mongolsko je nádherná země. Nevím, jestli zrovna pro cyklisty, ale ta step je nekonečná. A věčné sluníčko, které mě provázelo celou cestu, tak to byla paráda.
Myslíte, že ta vaše vůle vyhrávat a překonávat překážky, je přenositelná?
Na to se těžko odpovídá. Já bych spíš řekl, že možná když se člověk ráno probudí, tak to je pokaždé taková výhra. Já ten život tak beru. A jsem rád za každou chvíli, kdy můžu něco dělat. Protože já bez toho nemůžu žít, bez toho, abych něco dělal. Já se nedokážu nudit, já se nudím, až když jsem tak utahaný, že si lehnu a usnu.
Říká Petr Mazal, dobrodruh a cestovatel. A my teď díky jeho nové knize S kolem kolem světa můžeme s ním mnohé zážitky sdílet. Tak přejeme, ať se kniha úspěšně rozlétne do celého světa, přejeme jí hodně spokojených čtenářů. A vám, Petře, hodně dalších úspěchů.
Související
-
Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla. Ovšem cyklistického....
Přejeme vám krásný den a taky možná šťastnou cestu, jestli nás posloucháte třeba někde za volantem. Protože teď to bude taky o cestě, dokonce o velmi zajímavé dobro...
-
100 triků, jak přežít cestu okolo světa. Pozpátku kolem zeměkoule putovali Katka s Petrem
Ať už cestujete kamkoli, s kýmkoli a s jakýmkoli cílem, Kateřina Krejčová a Petr Ptáčník vám poradí, jak to přežít a ještě si to užít.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
