Zvěrolékařka v Maroku. Splněný sen ze základní školy aneb opravdové léčení a pocit odpovědnosti
Na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové se vypravíme za teplem, sluníčkem, ale také za exotickým životem do Maroka. Jak jej měla možnost poznat v rámci své práce veterinářka z Hradce Králové MVDr. Tereza Křížová.
Vy jste chtěla být vždy veterinářkou a starat se o křečky, pejsky a kočky? Byl to váš sen?
Úplně od malička ne, hodně jsem chtěla být archeoložka, vždycky mě lákali dinosauři. Ale měla jsem ráda zvířata v ZOO. Milovala jsem Afriku a tak jsem časem usoudila, že léčit nosorožce není zase tak jednoduchá práce, že bych spíš raději uzdravovala ty pejsky a kočičky. Morčata a rybičky.
Měla jste tedy doma nějakého mazlíčka? Tak dinosaurus to asi nebyl.
Ne. My jsme vždy měli psa a potom kočky. A když jsem byla asi v páté třídě, tak jsem rodiče přemluvila, aby mi k narozeninám pořídili křečka. A pak se to nabalovalo, morčata a všechno možné.
Takže přirozený vývoj k tomu stát se veterinářkou.
Ano.
Maroko je zvláštní země. Je tam spousta chudých lidí. Ale především na venkově jsou prostí, vstřícní a hodně milí.
MVDr. Tereza Křížová, veterinářka
Vy jste dokonce o té práci na klinice v Maroku četla už někdy v deváté třídě? Je to tak?
Ano, už jako malá jsem odebírala časopis Světem zvířat. A právě tam jsem někdy asi v roce 1998 viděla článek o studentech veteriny, jak pracují na klinice v marockém Fezu. Byly tam i fotky, tak jsem si říkala, jednou až budu velká, tak bych se tam chtěla podívat. Potom jsem nastoupila na vysokou školu a zjistila jsem, že tam studenti opravdu jezdí. A nakonec jsem tam jela taky.
Vy jste prý psala tomu lékaři, který to tam vede, jestli byste mohla přijet?
To byl doktor Denys Frappier. A on mi odpověděl, že OK. Jasně. Tak jsem přijela.
To bylo v kterém roce?
To jsem byla ještě student, ke konci studia. Nechtěla jsem jet úplně na začátku školy, abych už trošku nějaké znalosti měla. Byla jsem tam dohromady dvakrát. Poprvé v roce 2009. A tak se mi líbilo, že jsem jela ještě znovu potom v roce 2010.
Marokem napříč s batohem. Měsíc v muslimské zemi, kde se nedomluvíte a zastavil se tam čas
Cestovatelka a fotografka Pavla Bičíková z Kozákova v Českém ráji říká: Nikdy není pozdě vydat se na cesty! Spolu s ní se dnes vydáme do exotické země plné barev, vůní a stylů. Navštívíme mešity, tržiště, berberské pevnosti a pohádkové paláce. Přejdeme nejvyšší horský masiv severní Afriky, čtyřtisícový Velký Atlas. A necháme se uhranout krásou Sahary, největší pouště světa.
Když to byl váš sen jet tam pracovat už od deváté třídy, tak se vám vlastně splnil sen.
Byla jsem úplně šťastná, ano.
Jaké jste měla pocity, když jste přijela do Maroka?
Připravovala jsem se na to tím, že jsem chodila na přednášky starších spolužáků, kteří už tam byli. Takže to nebyl zase takový šok, jaký by mohl nastat, kdybych o tom nic nevěděla. Největší šok je asi vedro a úplně jiná kultura. Lidé se tam oblékají jinak, ženy si zahalují vlasy. A spousta odpadků. Je tam nepořádek. Zkrátka úplně jiný svět a jiná mentalita. Ale zase jsem tam jela s tím, že chci poznat něco jiného.
Co ona vysněná veterinární klinika? Tam se váš sen naplnil?
Ano. To byla úplně skvělá práce, protože tam bylo hodně pacientů, bylo pořád co dělat. A hlavně se tam moc neřešila nějaká administrativa, takže žádný čas u počítače, prostě pořád jen v práci.
Tedy skutečné léčení.
Pořád jeden pacient za druhým a také nemoci, se kterými se člověk tady moc nesetká nebo třeba vůbec. Tak to jsem tam měla štěstí vidět.
Jaká zvířata jste tam léčila? Zaujalo mne, že vás vedení kliniky pouštělo ke všem případům, nechali vás samostatně pracovat, což možná pro studenty veterinární školy vysoké bylo poprvé, kdy cítili zodpovědnost.
Bylo toho hodně najednou, cítit se jako doktor. Na to jsem do té doby nebyla moc zvyklá. Byla jsem student, kterého se třeba čas od času zeptají, jak by potíže léčil. A je to opravdu strašný rozdíl oproti tomu, když máte onu zodpovědnost. V hlavě teoreticky víte, že by se měl dát ten a ten lék, ale že ho opravdu podáte a pacient jej bude užívat, protože jsem to určila. To je úplně jiný pocit a bylo to poprvé, kdy jsem si to vyzkoušela. Šlo to v pohodě.
Zajímají mne ta exotická zvířata, protože přeci jen, je to Afrika. Léčila jste také exotická zvířata?
Exotická zvířata přímo ne. Domácí zvířata. A z těch, se kterými se tady v Čechách nesetkáváme, tak především muly, ty se v Maroku hodně využívají k práci. Fez, kde jsem působila, je dost unikátní město v tom, že má obrovskou historickou čtvrť, říká se jí Medina. A tam je to opravdu jak ve středověku, úzké uličky, auto tam neprojede. Takže se používají muly k práci. A to se na nich dost podepíše. Takže byly hodně u nás na klinice s nějakými ránami a různými nemocemi. A z dalších zvířat jsme ošetřovali koně, osly, a pak domácí drobná zvířata, psy, kočky, a okrajově králíci a podobná zvířata.
Co tedy nemoci, které jste léčila? Nebo s jakými problémy tam chodí lidé se svými zvířaty na veterinární kliniku? Je to podobné jako u nás?
Částečně ano, částečně ne. Hodně tam chodí s potížemi spojenými s podvýživou, protože přeci jen strava tam není tak dobrá jako v Evropě. Potom se jedná o nejrůznější rány a úrazy. A setkávala jsem se i s nějakými exotickými nemocemi, třeba jsem tam léčila leishmaniózu, to je taková tropická nemoc, kterou v Čechách v podstatě, dalo by se říct, nemáme. Setkala jsem se s psinkou, ta je tady u nás vymýcena díky tomu, že psy očkujeme. Tam se to moc neřeší.
Určitě byla i nějaká chirurgie, nějaké rány, což je také pro studenta dobré.
Zaoperovala jsem si tam dost a byla to úplně vynikající zkušenost.
Co lidé v Maroku, jak na vás zapůsobili? Vy jste mi psala, že lidé z chudších vrstev, jsou velmi milí, skoro milejší než my Češi.
Ano, o lidech by se dalo vyprávět dlouho. Maroko je taková zvláštní země. Je tam hodně chudých lidí a ti jsou prostí a hodně milí. Ale zároveň, hlavně tedy ve větších městech, tam je i hodně, řekněme, špatných lidí.
Maročané vás prý nikdy neokradou. Jen vás s nožem v ruce slušně poprosí o fotoaparát, což se vám prý také stalo.
Ano, to se nám stalo v Casablance. A já jsem tehdy úplně nepochopila, že chce foťák, došlo mi to až po chvíli. Tak jsem tomu pánovi řekla, když vytáhl nůž, ať jde pryč nebo zavolám policii. A on se otočil a odešel.
Fotoaparát vám tedy zůstal?
Zůstal. On ho mému příteli z ramene prostě nestrhl. Slušně řekl, že chce foťák.
Tančí líp, než originální orientální tanečnice. Sahar má speciální cenu Marockého království
Dana Minaříková z Hradce Králové převzala speciální cenu Marockého království za příspěvek k česko-marockým vztahům. Cenu jí předala Její Excelence paní Sourii Omani, velvyslankyně Marockého království v ČR. Ve svém proslovu zmínila dlouholetou spolupráci s Danou Minaříkovou a její taneční skupinou Sahar group, která se zabývá marockými folklorními tanci.
Jako Evropanka jste tam také působila tak trošku jako vstupenka do Evropy. Vy jste prý dokonce na každém kroku dostávala návrhy k sňatku.
Ano. Stalo se mi jednou, že jsme byli pozváni ke kováři do rodiny a na večeři domů. Já jsem se tam fotila s koránem na zdi a ještě s jeho 10letým synem. A jeho manželka mi nabídla, jestli si nechci vzít toho syna za manžela. Že můžu.
Co jste na to říkala?
Řekla jsem, že mám přítele. Že děkuji, ale není to možné.
A cestovatelské zážitky? Měla jste také možnost během pobytu se podívat po Moraku?
Určitě. Od pondělí do pátku jsme pracovali a víkendy jsme využívali k cestování. Místo, kde se mi nejvíc líbilo, to bylo pohoří Střední Atlas. Jsou tam nádherné cedrové lesy a menší městečka, kde jsou lidé dost jiní, než ve velkoměstě. Také jsme se podívali na Saharu, což je nepopsatelný zážitek.
Takže možná i od vás takový malý tip na cestování? Za chvíli bude doba dovolených, tedy doporučujete Maroko?
Určitě jeďte do Maroka, je to super. Maročané se sice budou divit, proč chcete v srpnu na Saharu, jim to moc nedává smysl, ale nebyl to zase tak problém. Dalo se to vydržet.
Říká náš dnešní host, MVDr. Tereza Křížová, na jejíž přednášku se můžete přijít podívat v Hradci Králové ve středu 29. května v Zieglerově ulici. Kde to přesně bude?
To je rodinné centrum Sedmikráska. Tam budu promítat fotografie a k tomu povídat.
Tak se přijďte určitě podívat. Určitě se o Maroku dozvíte ještě mnohem víc, než jsme dnes stihli s Terezou Křížovou. Přejeme vám také krásné letní cestování, ať už do Maroka nebo kamkoliv jinam. Ať se vám daří ve vaší práci veterinární lékařky.
Děkuji. Mějte se, na shledanou.
Související
-
Řekni mi, kolika zvířatům jsi pomohl od bolesti, a já ti povím, jaký jsi zvěrolékař
Parafráze známého rčení se velmi dobře hodí k veterináři Lukáši Pavlačíkovi ze Safari Parku Dvůr Králové. Právě tam se teď vydáme.
-
Veterinární poradna zvěrolékařky MVDr. Vlaďky Teplé aneb péče o naše domácí mazlíčky
Zvěrolékařka MVDr. Vlaďka Teplá v naší rozhlasové veterinární poradně aneb péče o domácí mazlíčky. Zajímavá osobnost je hostem radioporadny ve všední dny po 11. hodině.
-
Nastydnout může i váš pes. Jak podpořit imunitu u domácích mazlíčků?
Zvěrolékař MVDr. Petr Falta v naší radioporadně, tentokrát na téma: jak podpořit imunitu našich domácích mazlíčků. Zima je obtížné období také pro zvířata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
