Vladimír Burjánek: Velikonoční nářez
Po dopoledním rušném velikonočním koledování jsem se tehdy vypravil do města na fotbalové utkání. S nadějí úspěšné nadílky soupeřům mého klubu. Pozdravil jsem se s téměř osmdesátiletým kamarádem, někdejším výborným a všestranným sportovcem.
To jsem netušil, že tu je i další, stejně starý fanoušek, také bývalý sportovec. Znal jsem dobře oba. Nevím, co si ti dva kdy udělali, ale měli se rádi jako kočka s myší. Tentokrát to ovšem vyvrcholilo. Sedíme, fandíme, když najednou zaregistrujeme pod tribunu rozruch. Ti dva rivalové se potkali, něco si řekli a pustili se bez obalu do sebe.
Diváci začali místo kopané sledovat tenhle zápas
Dva téměř osmdesátiletí staříci zápasili, mávali rukama, občas se jeden či druhý trefil, dokonce se kouleli po zemi jako malí kluci a začala crčet krev z nosů.
Čtěte také
Podívaná to byla tragicko - komická. Umravnil je až hrající vnuk jednoho z nich, hráč, který vyběhl z hřiště, chytil dědu, pořadatel čapl toho druhého bojovníka a rozehnali je, jako medvěd lesní včely.
Po tomto incidentu jsem v týdnu potkal prvního. Dělal jsem, že nic nevím a říkám. Tak jsem slyšel, že jsi se popral s Brabčákem. On hned zareagoval. To ti řeknu, on si myslel, že je větší, ale zapomněl, že jsem boxoval. Já mu namlátil, to jsi neviděl, byl úplně vyřízenej.
Za pár dnů jsem se setkal s tím druhým ranařem. Co to děláš, ty pereš starší lidi? Ten mizera, konečně se mi povedlo, sečíst mu to. Já mu nařezal, co se do něho vešlo. Reagoval okamžitě. Každý měl na onu velikonoční mrskačku svůj pohled. Samozřejmě ten vítězný.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
