Vladimír Burjánek: Překvapení

Do jednoho autobusu se vejde 65 sedících cestujících.jpg
Do jednoho autobusu se vejde 65 sedících cestujících.jpg

Na zastávce dálkového autobusového spoje narůstala fronta příchozích, kteří se poslušně řadili za sebou. Pak se objevila uspěchaná madam se třemi velkými taškami a s uštvaným výrazem si sedla vepředu bokem na lavičku. 

Za léta cestování znám tyhle lidi i jejich fígle. Když přijel autobus, stalo se to, co jsem předem věděl. Dáma popadla tašky a šla se jako zeptat prvních lidí, jestli je to ten její spoj. Potom už na začátku fronty zůstala a když řidič vyzval cestující s místenkami k přednostnímu nástupu, začala paní organizovat odjezd. Místenky dopředu - zvolala a nastoupila hned za upřednostněnými.

Teď si dá tři tašky vedle sebe na sedadlo a nikoho nepustí, předpovídám. Samozřejmě se stalo. Sedám si za ni a vidím, že v jedné z tašek, v té největší s dekou, je malý pejsek.

štěně, pes, pejsek, zvíře

Majitelka se dala do nepřetržitého telefonování. Autobus se plnil, čas odjezdu blížil. Když se zavřely dveře, všechna místa pro sedící byla plná a ještě asi pět lidí stálo v uličce. Většinou mladých, kteří sice nakoukli na volné místo, ale když viděli tašky a psíka, netroufli si dál jednat.

Vydržel jsem to necelých pět minut jízdy. Pak jsem se naklonil k oné dámě a řekl jí velmi slušně, až mile: Paní, já mám pejsky rád, ale že by musel sedět pes, když lidé stojí, to snad ne.

Dáma se otočila, nafoukla, psíka s taškou posadila na klín a já vyzval mladou dívku, aby si sedla. Kdyby měl pes jízdenku, asi bych se se zlou potázal, ale takhle jsem byl hrdý, že jsem se odvážil a udělal dobrý skutek.