Vladimír Burjánek: Překvapení

Za léta cestování znám tyhle lidi i jejich fígle. Když přijel autobus, stalo se to, co jsem předem věděl. Dáma popadla tašky a šla se jako zeptat prvních lidí, jestli je to ten její spoj. Potom už na začátku fronty zůstala a když řidič vyzval cestující s místenkami k přednostnímu nástupu, začala paní organizovat odjezd. Místenky dopředu - zvolala a nastoupila hned za upřednostněnými.

Teď si dá tři tašky vedle sebe na sedadlo a nikoho nepustí, předpovídám. Samozřejmě se stalo. Sedám si za ni a vidím, že v jedné z tašek, v té největší s dekou, je malý pejsek.

štěně, pes, pejsek, zvíře|foto: CC0 Public domain

Majitelka se dala do nepřetržitého telefonování. Autobus se plnil, čas odjezdu blížil. Když se zavřely dveře, všechna místa pro sedící byla plná a ještě asi pět lidí stálo v uličce. Většinou mladých, kteří sice nakoukli na volné místo, ale když viděli tašky a psíka, netroufli si dál jednat.

Vydržel jsem to necelých pět minut jízdy. Pak jsem se naklonil k oné dámě a řekl jí velmi slušně, až mile: Paní, já mám pejsky rád, ale že by musel sedět pes, když lidé stojí, to snad ne.

Dáma se otočila, nafoukla, psíka s taškou posadila na klín a já vyzval mladou dívku, aby si sedla. Kdyby měl pes jízdenku, asi bych se se zlou potázal, ale takhle jsem byl hrdý, že jsem se odvážil a udělal dobrý skutek.