Socioložka Augustová: Hodně lidí chce něco dělat s nespravedlností ve světě. Jen nejsou tak na očích

Svou práci jste zasvětila výzkumu migrace. Proč právě tohle téma zaujalo, že jste se mu rozhodla naplno v životě věnovat?
Tohle téma mě provází ještě i osobně, protože můj otec byl v komunistickém Československu politický vězeň a sám řešil otázku, jestli emigruje nebo ne. Nakonec se rozhodl zůstat, ale všichni víme, že z Československa, za doby komunistického režimu, uteklo téměř půl milionu lidí za hranice na Západ. Když vypukla potom takzvaná uprchlická krize v roce 2015, tak ty narativy byly hodně jiné a současně tam byly i určité spojitosti. Lidé nemají legální a bezpečný přechod přes hranice a musí absolvovat velice rizikové až občas smrtelné cesty. O uprchlících, kteří od nás v minulosti odešli, mluvíme často jako o hrdinech. Riskovali svůj život, aby mohli žít lepší budoucnost, odešli často až do Ameriky.

Pomoc migrantům je podmíněna jak barvou pleti, tak evropskou kulturou. Také proto s Ukrajinci soucítíme víc než s lidmi z Afriky nebo Asie.
Karolína Augustová, socioložka specializující se na mezinárodní vztahy a migraci

U lidí, kteří prchají dnes, zejména po roce 2015, kdy vypuklo v severní Africe a v arabských státech takzvané Arabské jaro, revoluce, která třeba v Sýrii skončila občanskou válkou, kde zahynulo půl milionu lidí a dodnes lidé prchají odtamtud, tak narativy byly naprosto jiné. Na uprchlíky se dívalo jako na potenciální teroristy, kriminálníky, ilegální migranty. A v tu chvíli mě to začalo ještě více zajímat. Vždy jsem měla blízko k dobrovolnictví, k aktivismu, takže jsem se začala zajímat o migrační postup v Srbsku a potom v Bosně a Hercegovině. Téměř rok jsem žila v uprchlických táborech v Bosně a Hercegovině, nejdřív v Srbsku a potom na hranici mezi Chorvatskem a Bosnou.

Čtěte také

Kraj spustil pro uprchlíky z válkou zmítané Ukrajiny praktické hodiny výuky češtiny. Zájem je veliký

Na hranicích Evropské unie vznikly obrovské uprchlické tábory, proč to tak je?
To je hrozně komplexní otázka. Akademický výzkum se tím zabývá už hodně dlouho a je tam spousta aspektů. Jeden asi nejlíp vysvětlitelný je, že se rozdělujeme na tábory my a oni, často máme strach z odlišné kultury, kterou neznáme. Máme určité představy o cizí kultuře a také o lidech, kteří mají jinou barvu pleti, pocházejí odjinud, nemáme s nimi přímou zkušenost. Takže to má určitý dopad, který vyvolává strach. Zároveň je důležité, jak politici, ale také média, reprezentují různé druhy migrace. Například v dnešní době mluvíme o krizi na Ukrajině, před kterou lidé prchají, a tato šifra nám dává určitý signál, před kým máme otevřít hranice a poskytnout mu pomoc, být solidární, cítit empatii. Ale v roce 2015 se mluvilo o migrační krizi. To vyvolávalo strach a spíše pocit, že migranti vyvolávají krizi na hranicích, než o krizi, před kterou utíkají. Tedy těch aspektů je hodně.

Čtěte také

Z přehlceného pražského asistenčního centra pomoci Ukrajině míří uprchlíci do krajských center

Tenkrát byla také spousta teroristických útoků po celé Evropě.
Určitě je to tak, ale zároveň musíme být realističtí v tom, že lidé, kteří prchají ze severní Afriky nebo z arabských států, často utíkají právě před teroristickými útoky. Procento lidí, kteří se aktivně zapojují do teroristických útoků, je opravdu malé a bohužel ta odpověď byla naprosto homogenní. Pro všechny lidi se v podstatě zavřely hranice. Začaly se stavět ploty s ostnatými dráty a Evropská komise začala posílat spoustu financí na obranu hranic, na různé technologie a vybavování armády a policie, aby zabránila přechodu lidí. Ale zároveň si musíme uvědomit, že lidé, kteří prchají z těchto oblastí, například z Afghánistánu nebo Sýrie, tak jsou homogenně vyloučeni z azylového systému a mají velice limitovaný přístup k legálním a bezpečným přechodům, aby se mohli dostat do bezpečného prostředí a požádat o azyl.

Karolína Augustová svoji práci zasvětila výzkumu migrace|foto:archiv Karolíny Augustové

Jak vnímáte tedy současnou celospolečenskou podporu lidem, kteří utíkají před válkou na Ukrajině? Je to pro vás překvapení?
Myslím si, že všichni lidé, kteří pracují s migranty nebo uprchlíky v členských státech Evropské unie, cítí určité nadšení z této vlny solidarity, která stále probíhá napříč společenskými vrstvami a politickými spektry od levice po pravici ve východní a střední Evropě. Ale zároveň všichni cítíme určitou frustraci. Když to jde, proč to nešlo už předtím. Hlavní rozdíl je ten, že Evropská komise aktivovala směrnici z roku 2001 o dočasné ochraně, to znamená, že lidé prchající z Ukrajiny automaticky získávají legální pobyt na 1-3 roky. Mohou se okamžitě zapojit do pracovního procesu i vzdělávání dětí. O obyčejní lidé pomáhají a ubytovávají u sebe uprchlíky doma, což je naprostá euforie.

Čtěte také

V Krajském centru pomoci Ukrajině pracují i duchovní, kteří se snaží uprchlíky psychicky povzbudit

Je to v pořádku?
Je to skvělé a mělo by se to určitě podporovat. Ale zjišťujeme, že je to určitá výběrová solidarita, které je podmíněna tím, komu budeme pomáhat a komu ne. To znamená, že například na polské hranici s Běloruskem stále Polsko vytlačuje lidi prchající z Iráku, z Jemenu, z Afghánistánu a z jiných zemí. Před pár týdny tam zemřel 26letý kluk z Jemenu, který nebyl vpuštěn do Polska. Lidé, kteří pomáhají těmto skupinám uprchlíků, jsou kriminalizováni, je jim vyhrožováno, že páchají kriminální čin. A zároveň lidé prchající z Ukrajiny mají volný přístup, bezpečný a legální a okamžitě je jim poskytnuta pomoc. Takže ty rozdíly jsou určitě veliké a všichni je vnímáme.

Hranice mezi Íránem a Tureckem, hřbitov, kde je pohřbeno mnoho lidí z Afghánistánu, kteří zahynuli při přechodu přes hranice|foto:archiv Karolíny Augustové

Jak se s tím vyrovnáváte, když vidíte takovou nespravedlnost v tomto bláznivém světě?
Má to určitá vysvětlení. Zaprvé je Ukrajina pro nás geograficky blízká a vnímáme i to, že se válka může překlenout i k nám do Evropy. Spousta lidí mluví o tom, že Ukrajinci hrdě bojují nejen za budoucnost svého státu, ale bojují vlastně i za nás. Ukrajinci jsou největší menšina v České republice, to znamená, že spousta lidí už s nimi má přímou zkušenost. Někdy s nimi pracovali, znají je, takže to je tam určitá blízkost, která tam hraje velkou roli. A zároveň je to stejný agresor, Rusko, které v minulosti okupovalo i nás. Tedy není to něco, co bychom sami neznali. A zároveň musím přiznat, že je určitá tam logika oni a my, která je podmíněna jak barvou pleti, tak evropskou kulturou. Takže s Ukrajinci soucítíme i na základě tohoto.

Karolína Augustová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Když člověk vidí tolik utrpení a nespravedlnosti, nezanechá to v něm následky?
Proto dělám svoji práci. Myslím si, že je nejlepší nepostávat někde v koutě a jen se na věci, se kterými nesouhlasíme, dívat. Je důležité se aktivně zapojit, tedy myslím si, že práce, kterou dělám, je určité vyrovnávání s nespravedlností ve světě, protože máme šanci to změnit. Spolupracuji například i s členy Evropského parlamentu, s různými neziskovými organizacemi, s politiky, zkrátka s lidmi, kteří tuto nespravedlivost vidí a chtějí s ní něco dělat. Je jich hodně, je je příliš nevidíme.

Socioložka Karolína Augustová byla dnes naším hostem.