Socioložka Augustová: Hodně lidí chce něco dělat s nespravedlností ve světě. Jen nejsou tak na očích
Karolína Augustová pochází z Valdic u Jičína, studovala ve Velké Británii na univerzitě v Birminghamu a svoji práci zasvětila výzkumu migrace. Ta ji také zavedla do uprchlických táborů v Bosně a Hercegovině, dlouho také jezdila pomáhat i postiženým dětem na Zakarpatskou Ukrajinu. Povídat si budeme o současné celospolečenské podpoře uprchlíků z Ukrajiny.
Svou práci jste zasvětila výzkumu migrace. Proč právě tohle téma zaujalo, že jste se mu rozhodla naplno v životě věnovat?
Tohle téma mě provází ještě i osobně, protože můj otec byl v komunistickém Československu politický vězeň a sám řešil otázku, jestli emigruje nebo ne. Nakonec se rozhodl zůstat, ale všichni víme, že z Československa, za doby komunistického režimu, uteklo téměř půl milionu lidí za hranice na Západ. Když vypukla potom takzvaná uprchlická krize v roce 2015, tak ty narativy byly hodně jiné a současně tam byly i určité spojitosti. Lidé nemají legální a bezpečný přechod přes hranice a musí absolvovat velice rizikové až občas smrtelné cesty. O uprchlících, kteří od nás v minulosti odešli, mluvíme často jako o hrdinech. Riskovali svůj život, aby mohli žít lepší budoucnost, odešli často až do Ameriky.
Pomoc migrantům je podmíněna jak barvou pleti, tak evropskou kulturou. Také proto s Ukrajinci soucítíme víc než s lidmi z Afriky nebo Asie.
Karolína Augustová, socioložka specializující se na mezinárodní vztahy a migraci
U lidí, kteří prchají dnes, zejména po roce 2015, kdy vypuklo v severní Africe a v arabských státech takzvané Arabské jaro, revoluce, která třeba v Sýrii skončila občanskou válkou, kde zahynulo půl milionu lidí a dodnes lidé prchají odtamtud, tak narativy byly naprosto jiné. Na uprchlíky se dívalo jako na potenciální teroristy, kriminálníky, ilegální migranty. A v tu chvíli mě to začalo ještě více zajímat. Vždy jsem měla blízko k dobrovolnictví, k aktivismu, takže jsem se začala zajímat o migrační postup v Srbsku a potom v Bosně a Hercegovině. Téměř rok jsem žila v uprchlických táborech v Bosně a Hercegovině, nejdřív v Srbsku a potom na hranici mezi Chorvatskem a Bosnou.
Čtěte také
Na hranicích Evropské unie vznikly obrovské uprchlické tábory, proč to tak je?
To je hrozně komplexní otázka. Akademický výzkum se tím zabývá už hodně dlouho a je tam spousta aspektů. Jeden asi nejlíp vysvětlitelný je, že se rozdělujeme na tábory my a oni, často máme strach z odlišné kultury, kterou neznáme. Máme určité představy o cizí kultuře a také o lidech, kteří mají jinou barvu pleti, pocházejí odjinud, nemáme s nimi přímou zkušenost. Takže to má určitý dopad, který vyvolává strach. Zároveň je důležité, jak politici, ale také média, reprezentují různé druhy migrace. Například v dnešní době mluvíme o krizi na Ukrajině, před kterou lidé prchají, a tato šifra nám dává určitý signál, před kým máme otevřít hranice a poskytnout mu pomoc, být solidární, cítit empatii. Ale v roce 2015 se mluvilo o migrační krizi. To vyvolávalo strach a spíše pocit, že migranti vyvolávají krizi na hranicích, než o krizi, před kterou utíkají. Tedy těch aspektů je hodně.
Čtěte také
Tenkrát byla také spousta teroristických útoků po celé Evropě.
Určitě je to tak, ale zároveň musíme být realističtí v tom, že lidé, kteří prchají ze severní Afriky nebo z arabských států, často utíkají právě před teroristickými útoky. Procento lidí, kteří se aktivně zapojují do teroristických útoků, je opravdu malé a bohužel ta odpověď byla naprosto homogenní. Pro všechny lidi se v podstatě zavřely hranice. Začaly se stavět ploty s ostnatými dráty a Evropská komise začala posílat spoustu financí na obranu hranic, na různé technologie a vybavování armády a policie, aby zabránila přechodu lidí. Ale zároveň si musíme uvědomit, že lidé, kteří prchají z těchto oblastí, například z Afghánistánu nebo Sýrie, tak jsou homogenně vyloučeni z azylového systému a mají velice limitovaný přístup k legálním a bezpečným přechodům, aby se mohli dostat do bezpečného prostředí a požádat o azyl.
Jak vnímáte tedy současnou celospolečenskou podporu lidem, kteří utíkají před válkou na Ukrajině? Je to pro vás překvapení?
Myslím si, že všichni lidé, kteří pracují s migranty nebo uprchlíky v členských státech Evropské unie, cítí určité nadšení z této vlny solidarity, která stále probíhá napříč společenskými vrstvami a politickými spektry od levice po pravici ve východní a střední Evropě. Ale zároveň všichni cítíme určitou frustraci. Když to jde, proč to nešlo už předtím. Hlavní rozdíl je ten, že Evropská komise aktivovala směrnici z roku 2001 o dočasné ochraně, to znamená, že lidé prchající z Ukrajiny automaticky získávají legální pobyt na 1-3 roky. Mohou se okamžitě zapojit do pracovního procesu i vzdělávání dětí. O obyčejní lidé pomáhají a ubytovávají u sebe uprchlíky doma, což je naprostá euforie.
Čtěte také
Je to v pořádku?
Je to skvělé a mělo by se to určitě podporovat. Ale zjišťujeme, že je to určitá výběrová solidarita, které je podmíněna tím, komu budeme pomáhat a komu ne. To znamená, že například na polské hranici s Běloruskem stále Polsko vytlačuje lidi prchající z Iráku, z Jemenu, z Afghánistánu a z jiných zemí. Před pár týdny tam zemřel 26letý kluk z Jemenu, který nebyl vpuštěn do Polska. Lidé, kteří pomáhají těmto skupinám uprchlíků, jsou kriminalizováni, je jim vyhrožováno, že páchají kriminální čin. A zároveň lidé prchající z Ukrajiny mají volný přístup, bezpečný a legální a okamžitě je jim poskytnuta pomoc. Takže ty rozdíly jsou určitě veliké a všichni je vnímáme.
Jak se s tím vyrovnáváte, když vidíte takovou nespravedlnost v tomto bláznivém světě?
Má to určitá vysvětlení. Zaprvé je Ukrajina pro nás geograficky blízká a vnímáme i to, že se válka může překlenout i k nám do Evropy. Spousta lidí mluví o tom, že Ukrajinci hrdě bojují nejen za budoucnost svého státu, ale bojují vlastně i za nás. Ukrajinci jsou největší menšina v České republice, to znamená, že spousta lidí už s nimi má přímou zkušenost. Někdy s nimi pracovali, znají je, takže to je tam určitá blízkost, která tam hraje velkou roli. A zároveň je to stejný agresor, Rusko, které v minulosti okupovalo i nás. Tedy není to něco, co bychom sami neznali. A zároveň musím přiznat, že je určitá tam logika oni a my, která je podmíněna jak barvou pleti, tak evropskou kulturou. Takže s Ukrajinci soucítíme i na základě tohoto.
Když člověk vidí tolik utrpení a nespravedlnosti, nezanechá to v něm následky?
Proto dělám svoji práci. Myslím si, že je nejlepší nepostávat někde v koutě a jen se na věci, se kterými nesouhlasíme, dívat. Je důležité se aktivně zapojit, tedy myslím si, že práce, kterou dělám, je určité vyrovnávání s nespravedlností ve světě, protože máme šanci to změnit. Spolupracuji například i s členy Evropského parlamentu, s různými neziskovými organizacemi, s politiky, zkrátka s lidmi, kteří tuto nespravedlivost vidí a chtějí s ní něco dělat. Je jich hodně, je je příliš nevidíme.
Socioložka Karolína Augustová byla dnes naším hostem.
Související
-
Na Dubaji mě fascinuje absence rasismu. Asiaté, černoši i běloši, všichni tam žijí v míru a klidu
Budeme cestovat do Spojených arabských emirátů, konkrétně do Dubaje. Byl se tam podívat také Jindřich Tošner, lékař, porodník, gynekolog, ale i nakladatel a básník.
-
Neurochirurg Beneš: Je mi líto lidí, kteří nemají smysl pro humor. Takový člověk je trapná existence
Magazín o zdravém životním stylu. Chcete být fit, vědět co se nosí a poznat zajímavé osobnosti? Poslouchejte Šarm!
-
Faráři na Rychnovsku nabízí maminkám s dětmi utíkajícím před válkou dočasné domovy na farách
Farnosti na Rychnovsku nabízejí bydlení maminkám s dětmi utíkajícími před válkou na Ukrajině. Dočasný domov už několik z nich našlo například v Přepychách.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.